28 Cdo 3063/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a)
F. H., b) J. H., zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v
Brně, Údolní 5, za účasti 1) Statutárního města Brna, se sídlem v Brně,
Dominikánská 1, adresa pro doručování: Magistrát města Brna, odbor vodního a
lesního hospodářství a zemědělství, Kounicova 67, 601 67 Brno, 2) Stavebního
bytového družstva MÍR, se sídlem v Brně, Bedřichovická 1199/21 a 3) Pozemkového
fondu ČR, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o
znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství ČR, Pozemkovým úřadem
Brno, rozhodnutím ze dne 29. 4. 2008, č. j. 110/91/3-RNP, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 153/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2012, č. j. 18 Co 87/2012-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě na určení vlastnictví, rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem
ze dne 16. 11. 2011, č. j. 15 C 153/2008-151. Ve výroku sub I. zamítl žalobu,
aby soud určil, že žalobci jsou vlastníky nemovitostí blíže specifikovaných ve
výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem sub. III. rozhodl o nákladech
řízení mezi účastníky.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací shora
uvedeným rozsudkem ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ve
výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu
žalobci se domáhají určení vlastnictví k části pozemků, o nichž bylo rozhodnuto
správním orgánem a které tvořily předmět nároku uplatněného ve správním řízení,
které podle nich zastavěny nejsou, a to k části parcely č. 281 zahrada v k. ú.
S., která je nyní tvořena částmi parcel blíže specifikovaných ve výroku I.
rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
rovněž s jeho právním posouzením s tím, že v projednávané věci je dána překážka
vydání předmětného pozemku podle § 11 odst. 1 písm. c) č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do
31. 12. 2002 (dále jen „zákon o půdě“). V souladu s judikaturou obecných soudů
i Ústavního soudu ČR uvedl, že překážku vydání v dané věci netvoří ,,komplexní
stavba obytného prostoru B.“, neboť tato sama o osobě není věcí v
občanskoprávním smyslu, nýbrž budovy a s nimi související plochy nutné k
provozu budovy. Podle odvolacího soudu pro posouzení toho, zda lze zastavěný
pozemek vydat ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, však nelze
odhlédnout od charakteru zastavěnosti, tedy v konkrétním případě, že se na
původním pozemku nachází obytný soubor (sídliště), sestávající z bytových
objektů, komunikací, inženýrských sítí, veřejného osvětlení a drobné
architektury, které z hlediska svých funkcí brání zemědělskému nebo lesnímu
využití pozemků. Zaujal názor, že vydáním předmětných pozemků by nebylo
naplněno ani hledisko zlepšení péče o půdu, neboť plochy přímo nezastavěné
(nacházející se mezi bloky domů) jsou z hlediska územního plánu pozemky v
režimu obecného užívání a jejich vlastník by tak mohl realizovat jejich užívání
jen v rámci uvedeného institutu. Vyslovil, že žádný z předmětných pozemků se
nenachází vně obytného souboru.
Dospěl k závěru, že ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě současně
respektuje proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku žalobců na vydání
původního pozemku a prosazením veřejného zájmu, týkajícího se vlastnických
poměrů v již vybudovaném a dokončeném sídlišti v B.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání,
jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle
dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam,
neboť řeší otázku, zda stavby vybudované v rámci stavby sídliště tvoří překážku
vydání věcí podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. V této
souvislosti poukazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo
821/2007, který obdobnou otázku řešil rozdílně a podle něhož pozemky
nacházející se v areálu sídlišť nepatří mezi pozemky, které osoba povinná podle
zákona o půdě nemusí vydat oprávněnému. Namítali, že odvolací soud se od názoru
dovolacího soudu odchyluje v tom, že pojem stavba pojímá jinak, tedy nikoli ve
smyslu statickém a občanskoprávním, nýbrž ve smyslu funkce stavebního souboru. Tvrdili, že řízení trpělo vadou spočívající v nedostatku tvrzení zúčastněných
osob, neboť na zúčastněné osobě jako osobě povinné ve smyslu zákona o půdě leží
břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence překážky vydání pozemků ve
smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. V dovolání odkazovali na rozhodnutí
Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 754/01 a II. ÚS 747/2000, z nichž vyplývá, že
zemědělské využití pozemků má být podřazeno požadavku zmírnění majetkových
křivd. Namítali, že zařazení konkrétního pozemku do určitého územního plánu pak
nemůže být důvodem pro nevydání pozemku již z toho důvodu, že není v ustanovení
§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě uveden. Podle dovolatelů by tedy o možnosti
či nemožnosti vydání pozemku rozhodovaly správní orgány, které schvalují územní
plán, nikoli pozemkové úřady či soudy. Dovolatelé navrhli zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Účastníci 1), 2) navrhli odmítnutí dovolání a účastník 3) ve vyjádření ponechal
rozhodnutí na úvaze soudu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Zjistil, že žalobci, zastoupeni advokátem, podali dovolání v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a dovozovali přípustnost dovolání
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí
konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá
zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a
nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je
právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel
prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli
významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011). Dovolací soud poznamenává, že s ohledem na důsledky plynoucí z citovaného
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. nelze předně přihlížet k námitce uplatněné v
dovolání nesoucí se k údajné vadě, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí
projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se pro restituční účely nevydávají
pozemky, jež byly po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu či jiné
právnické osoby zastavěny; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému
nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, dočasnou,
jednoduchou, drobnou nebo je-li umístěna stavba pod povrchem země. Za
zastavěnou část pozemku se považuje též část pozemku, na níž stojí stavba
zahájená před 24. 6. 1991, a část pozemků s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Odvolací soud v této věci - po vydání předchozího zrušovacího rozsudku - se
ztotožnil předně se skutkovými zjištěními, učiněnými soudem prvního stupně, mj.
na základě výsledků místního šetření konaném dne 11. 8. 2011.
Poté učinil závěr, že vydání požadovaných pozemků, resp. jejich částí, brání
překážka spočívající v tom, že jsou součástí sídlištního celku, a to včetně
zelených ploch, které jsou obecně přístupné a plní funkci v souladu s územním
rozhodnutím - plánem, proto tyto pozemky již nelze využívat k zemědělským nebo
lesním účelům podle zákona o půdě. Požadované pozemky jsou umístěny mezi bloky
bytových domů, kde je nutno zajistit přístup k těmto bytovým domům za účelem
jejich údržby nebo jsou umístěny souběžně (podélně) s bytovými domy a z
hlediska širšího využití souvisí s užíváním bytových domů.
Dovolatelé v dovolání namítají - s odkazem na závěry rozhodnutí Ústavního soudu
ČR sp. zn. I. ÚS 754/01, sp. zn. II. ÚS 747/2000 a v dovolání uváděné
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 821/2007, že není rozhodující,
zda pozemek lze zemědělsky využívat, nýbrž za rozhodující je třeba považovat,
zda vydávané pozemky nejsou zcela či zčásti zastavěny stavbou nebo na nich
nejsou zřízena parkoviště, hřiště atd.
Podle dovolacího soudu odkaz na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je
třeba považovat za nepřípadný, neboť v projednávané věci jde buď o pozemky
funkčně související s bytovým domem nebo o pozemky, které tvoří součást veřejné
zeleně, zejména se jedná o veřejnou zeleň, ostatní plochy, parkové plochy,
části parkovišť a chodníku. Nelze je proto považovat za pozemky zemědělsky
obdělávatelnými podle zákona o půdě.
Dovolací soud dodává, že v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 Nejvyšší soud
vymezil kritéria, která blíže interpretují text § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě v těch směrech, které mohou být právní překážkou pro vydání pozemků. Jsou
jimi - a to nikoli kumulativně - jednak funkční spojení předmětných pozemků se
stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž
pozemky podléhají a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbu či provozem, a
konečně zda je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či
naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu.
Na základě shora uvedeného dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od
závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci je dána překážka vydání pozemků
ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Dovolací soud se rovněž
ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že se jedná o pozemky, jejichž vydáním
by nebylo naplněno ani hledisko zlepšení péče o půdu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy nevybočuje z ustálené
judikatury dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní
posuzované věci; nejde proto o rozhodnutí, které by mělo ve věci samé po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a dovolání proti němu
přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.) - dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm.
c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání
dovolatelů, když dalším účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly (§ 243b
odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu