28 Cdo 3115/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně a) doc. RNDr. H. K., CSc., zastoupené JUDr. Olgou Uhrovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 20, a žalobců b) J. Z., a c) I. Z., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalovanému Družstvu Cementářů, IČ 00028258, se sídlem v Praze 8, Novákových 24, zastoupenému JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 258/2000, o dovolání žalobkyně a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2010, č. j. 25 Co 83/2010-632, kterým bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 vyhlášenému u ústního jednání dne 23. 10. 2002, kterým bylo rozhodnuto o spojení věci takto:
I. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2010, č. j. 25 Co 83/2010-632, se odmítá. II. V části, ve které dovolání směřuje proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 vyhlášenému u ústního jednání dne 23. 10. 2002, kterým bylo rozhodnuto o spojení věci, se dovolací řízení zastavuje.
A. Předchozí průběh řízení Žalobci se vůči žalovanému domáhají vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně jednak usnesením vyhlášeným u ústního jednání dne 23. 10. 2002 spojil ke společnému řízení věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 141/98 a sp. zn. 30 C 258/2000, a dále usnesením ze dne 2. 2. 2010, č.j. 30 C 258/2000-581, rozhodl, že v řízení bude namísto zemřelého původního žalobce Jiřího Záruby pokračováno s jeho dědici: Z. D., M. N., a s H. Z.
K odvolání žalobkyně a) Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 5. 2010, č. j. 25 Co 83/2010-632, usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o pokračování v řízení s dědici zemřelého žalobce b), potvrdil a zamítl návrh žalobkyně, aby věc byla přikázána k rozhodnutí jinému soudci. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně v souladu s § 107 o. s. ř. určil okruh dědiců jako právních nástupců po zemřelém žalobci b). Dále uvedl, že při ústním jednání dne 23. 10. 2002 došlo ke spojení věcí vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 141/98 a 30 C 258/2000 za účasti všech účastníků řízení. Za této situace soud prvního stupně nebyl s ohledem na § 168 odst. 2 o. s. ř. povinen uvedené usnesení písemně vyhotovit a doručit účastníkům řízení a proto odvolací soud neshledal podmínky pro přikázání věci jinému soudci dle § 221 odst. 2 o. s. ř.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Žalobkyně a) podala dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2010, č. j. 25 Co 83/2010-632, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o procesním nástupnictví po zemřelém žalobci b), jakož i proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 10. 2002, kterým došlo ke spojení věci. Konkrétně uvedla, že pro vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví není právní důvod, neboť je jedinou legitimní žalobkyní v projednávané věci. Namítla, že žalobce b) a žalobce c) do řízení vstoupili na základě usnesení soudu prvního stupně vyhlášeného při ústním jednání dne 23. 10. 2002, kterým byly spojeny věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 30 C 141/98 a sp. zn. 30 C 258/2000. Dovolatelka je přesvědčena, že pokud soud spojil obě uvedené věci ke společnému řízení, měl by mít vyřešenu alespoň základní otázku, zda jsou žaloby podány po právu, neboť u žaloby podané žalobci b) a c) se jedná o uplatnění prekludovaného nároku. Dovolatelka konečně uvedla, že ve věci nejprve pochybil soudce, který se spojením věci účastníky neseznámil, nepřipojil spisy a nevyslechl žalobce b) a c) jako účastníky řízení, a dále kancelář, která měla protokol o ústním jednání ze dne 23. 10. 2002 vložit do elektronického rejstříku, avšak nikde toto nevyznačila. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhla, aby napadená rozhodnutí zrušil.
K dovolání žalobkyně a) podali své vyjádření žalobce c) a právní nástupci žalobce b) s tím, že podané dovolání není důvodné. Uvedli, že dovolací námitky jsou vyloučeny z přezkumu dovolacího soudu, když dovolatelka může dovolání uplatnit toliko dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a nikoliv též dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Nadto konstatovali, že žalobkyně a) napadá v podstatě správnost usnesení o spojení věci, což je však mimo rámec dovolacího řízení. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu potvrdil.
C. Přípustnost a důvodnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem dle § 240 o. s. ř. (plná moc na č.l. 676) a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2010, č. j. 25 Co 83/2010-632, je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví žalobce b) jako účastníka řízení. Podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. „[j]estliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. [...] O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.“ Dle § 107 odst. 2 o. s. ř. „[z]tratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.“
Soudy nižších stupňů postupovaly zcela v souladu s výše citovaným ustanovením § 107 o. s. ř., jehož aplikace nastupuje při změnách v osobách účastníků řízení. Předně je třeba připomenout, že v rámci tohoto dovolacího řízení se neřeší otázka, zda je nárok žalobců b) a c) důvodný. Dovolatelka evidentně směšuje procesní rozhodnutí soudu, kterým je stanoven jen okruh účastníků řízení, a meritorní rozhodnutí, kterým budou stanovena práva a povinnosti účastníků řízení. Oprávněnost nároku uplatněného žalobci b) a c), resp. právních nástupců žalobce b), tudíž bude řešena až při vydání rozhodnutí ve věci samé a proto ani námitky dovolatelky směřující k posouzení důvodnosti žaloby žalobců b) a c) nemohou v tomto řízení obstát. Jinými slovy skutečnost, že dovolatelka není jediným subjektem na straně žalující, nutně nevylučuje, aby jako jediná ze žalobců se svým nárokem uspěla.
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2010, č. j. 25 Co 83/2010-632, je s ohledem na obsah dovolacích námitek zjevně bezdůvodné ve smyslu § 243b odst. 1 o. s. ř., neboť žádnou z námitek dovolatelka nenamítá zákonnost procesního postupu při vydání usnesení o procesním nástupnictví. Proto dovolací soud dovolání v této části odmítl.
Pokud se dále týká dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 vyhlášenému u ústního jednání dne 23. 10. 2002, kterým bylo rozhodnuto o spojení věci, resp. námitky dovolatelky, že se soudce a kancelář při vydání tohoto usnesení dopustili pochybení, dovolací soud konstatuje, že proti usnesení o spojení věci ve smyslu § 112 o. s. ř. je možnost podání dovolání vyloučena přímo ustanovením § 236 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání může obecně směřovat pouze proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, kterým však napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 10. 2002 není. Dovolací soud proto uzavřel, že k projednání dovolání není v této části funkčně příslušný.
Dovolací soud proto řízení o dovolání v části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 vyhlášenému u ústního jednání dne 23. 10. 2002, kterým bylo rozhodnuto o spojení věci, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto nebylo, neboť řízení se tímto usnesením nekončí (§ 243b odst. 5 o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1, věta první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2010 JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r. předsedkyně senátu