28 Cdo 3117/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Jandou, advokátem v Náchodě, Kamenice
155, proti žalované České republice – Ministerstvu financí České republiky, se
sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 167.349,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 131/2008, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2009, č. j. 20 Co
110/2009-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl v napadené
(zamítavé) části potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. 1.
2009, č. j. 8 C 131/2008-60, kterým byla ve výroku I. uložena žalované
povinnost zaplatit žalobci částku 112.964,- Kč s tam specifikovaným úrokem z
prodlení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku II. však byla
soudem prvního stupně zamítnuta žaloba do částky 54.384,90 Kč, opět se
stanovenými úroky z prodlení. Odvolacím soudem bylo rovněž rozhodnuto o
nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich
náhradu právo.
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené dodatečnými platebními
výměry Finančního úřadu v Náchodě, jimiž byla žalobci vyměřena dodatečná daň z
příjmů za rok 2001 ve výši 180.224,- Kč a za rok 2000 ve výši 341.792,- Kč.
Materiální újmu požadovanou žalobcem představují náklady odvolacích daňových
řízení (konkrétně náklady právního zastoupení), které žalobce zaplatil svému
advokátovi za právní pomoc poskytnutou za účelem obrany proti těmto nezákonným
rozhodnutím finančního orgánu. Uvedené správní akty byly totiž následně změněny
tak, že dodatečně vyměřená daň za období roku 2000 byla snížena o 289.984,- Kč,
a pokud jde o rok 2001, zde snížení daně proběhlo o částku 205.824,- Kč.
Soud prvního stupně po konstatování, že odměna advokáta za provedené právní
úkony se určuje podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, dospěl mimo jiné k závěru, že v části žaloba důvodná není.
Ohledně některých úkonů právního zástupce usoudil, že k účelnému uplatňování a
bránění práva postačovalo sepsat jedno (a nikoli dvě samostatná) podání, které
se týkalo obou částek doměřené daně. Dále zohlednil i skutečnost, že v jednom z
odvolacích (daňových) řízení nebyl žalobce úspěšný zcela a škoda mu tak
nevznikla v plné žalované výši.
K odvolání žalobce přezkoumal napadenou část rozsudku soudu první instance
odvolací soud, který posléze uzavřel, že nároku žalobce na zbylou (nepřiznanou)
výši požadovaného plnění nelze vyhovět, ovšem z jiných důvodů než těch, jež
byly předestřeny v prvostupňovém rozsudku. Shledal totiž, že v posuzovaném
případě měla být odměna advokáta za právní služby vyúčtována podle ustanovení §
10 odst. 1 advokátního tarifu, které s účinností od 1. 9. 2006 stanovuje pro
zastupování ve správním řízení tarifní hodnotu ve výši 5.000,- Kč. Uvedený
závěr pak odvolací soud vztáhnul též na úkony učiněné v období do 31. 8. 2006,
jelikož konstatoval, že citované ustanovení advokátního tarifu bylo již dříve
vykládáno v těchto intencích, tj. že bylo aplikováno na správní řízení celkově
a nikoli pouze na řízení o přestupcích či jiných správních deliktech. Při
určení výše odměny za právní služby poskytnuté advokátem do tohoto data (jež by
při správném výpočtu žalobci náležela k náhradě) přitom vycházel z tehdejšího
znění § 10 odst. 1 advokátního tarifu, kdy se za tarifní hodnotu považovala
pouze částka ve výši 1.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jako důvod dovolání
označil nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu
namítal, že shora uvedený právní názor odvolacího soudu nemá v advokátním
tarifu oporu, když tato vyhláška neupravuje speciálně tarifní hodnotu ve věcech
daňového řízení. V této souvislosti dovodil, že je třeba postupovat podle § 8
odst. 1 tohoto podzákonného předpisu, když vyměřenou daň lze odůvodněně
považovat za výši peněžitého plnění ve smyslu citovaného ustanovení. Dovolatel
proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací
důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné
právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání vychází v předmětné věci z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., neboť podání dovolatele směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ze dne 14. 8. 2008, č. j.
8 C 131/2008-29) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil (usnesením ze dne 20. 10. 2008, č. j. 20 Co
386/2008-43).
Dovolání však není důvodné.
Podle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, platí, že
náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně
vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu
nesprávného úředního postupu. V odstavci 3 tohoto ustanovení se pak uvádí, že
náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené
hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (advokátního
tarifu).
Žalobce splnil podmínku předběžného projednání nároku podle § 14 zákona č.
82/1998 Sb.
Podle ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
platí, že není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše
peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době
započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se
považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku.
Ustanovení § 10 odst. 1 citované vyhlášky (ve znění od 1. 9. 2006) pak vymezuje
speciální tarifní hodnotu ve výši 5.000,- Kč pro zastupování ve správním
řízení, včetně řízení o přestupcích nebo o jiných správních deliktech.
Před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb., tj. do 31. 8. 2006, však
bylo v ustanovení § 10 odst. 1 advokátního tarifu pouze uvedeno, že se za
tarifní hodnotu považuje částka 1.000,- Kč, a to při zastupování v řízení o
přestupcích nebo o jiných správních deliktech.
Odvolacímu soudu lze tedy přisvědčit potud, že s účinností od 1. 9. 2006 bylo
nutno při výpočtu odměny advokáta ve věci vycházet z tarifní hodnoty stanovené
v § 10 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. K tomuto
datu byla totiž do textu advokátního tarifu zahrnuta speciální úprava, která
pro správní, potažmo pro daňová řízení (když tato jsou zvláštní formou řízení
správního), stanovila tarifní hodnotu ve výši 5.000,- Kč.
Předtím, než novela č. 276/2006 Sb. vstoupila v účinnost, bylo třeba odměnu
advokáta určit podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu – tj. podle výše peněžitého
plnění.
Ustanovení § 10 odst. 1 advokátního tarifu ve znění před novelou č. 276/2006
Sb. řešilo otázku tarifní hodnoty jen pro řízení o přestupcích a jiných
správních deliktech. O správním řízení celkově se vyhláška dříve výslovně
nezmiňovala. Za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti citované
novely proto přísluší advokátu odměna podle dosavadní úpravy, tj. za užití § 8
odst. 1 tohoto podzákonného předpisu. V posuzovaném případě bylo proto (pouze)
u právních úkonů učiněných advokátem v období do 31. 8. 2006 nutno vyjít z výše
dodatečně vyměřené daně v jednotlivých daňových řízeních.
Ačkoli odvolací soud neposoudil shora naznačenou právní otázku správně ve všech
aspektech (tj. stran určení odměny advokáta před 1. 9. 2006), nelze z toho
ovšem usuzovat na nesprávnost jeho závěru o neúspěchu žalobce co do zbývající
části jím požadovaného plnění. Pokud by totiž soud prvního stupně vycházel po
datu 31. 8. 2006 z tarifní hodnoty 5.000,- Kč, byla by žalobci přisouzena
náhrada škody podstatně nižší, neboť by od 1. 9. 2006 – tj. v převážném počtu
právních úkonů provedených advokátem – sazba odměny za jeden úkon právní pomoci
činila pouze 1.000,- Kč (viz § 7 bod 3 vyhlášky). Částka 112.964,- Kč, ohledně
níž bylo žalobci vyhověno, je tedy výrazně vyšší v poměru k tomu, co by žalobce
získal při správné aplikaci advokátního tarifu.
Nutno dodat, že z ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. navíc vyplývá,
že je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej
dovolatel obsahově vymezil. Poněvadž byla v dovolání namítána jen shora zmíněná
problematika použití § 10 odst. 1 advokátního tarifu na projednávaný případ,
mohl Nejvyšší soud přezkoumat rozhodnutí odvolací instance pouze v tomto
rozsahu.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, odvolací
soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, přičemž
žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 13. července 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu