U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci
žalobkyně Alžběty (Elisabeth) Pezoldové, Praha 5, U Nikolajky č. 24, zastoupené
JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti žalovanému
Národnímu památkovému ústavu, Praha 1, Valdštejnské náměstí 162/3, zastoupenému
JUDr. Irenou Chmelíkovou, advokátkou, 370 00 České Budějovice, Náměstí Přemysla
Otakara II. č. 34, o obnovu řízení, za účasti vedlejšího účastníka (na straně
žalované) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 42, o dovolání dovolatelky A. P.,
zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23,
vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 337/2006, o
dovolání dovolatelky A. P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00
Praha 1, Revoluční 23, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 26. 6. 2012, sp. zn. 7 Co 1631/2012, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto
řízení o dovolání.
O žalobě žalobkyně ze dne 30. 3. 2012, domáhající se obnovy řízení, vedeného u
Okresního soudu v Jindřichově Hradci, bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu
v Jindřichově Hradci ze dne 19. 4. 2012, č. j. 6 C 337/2006-342. Tímto
usnesením soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně na obnovu
řízení. Zároveň byl usnesením soudu prvního stupně zamítnut „návrh žalobkyně ze
dne 30. 3. 2012, aby soud podal k Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení zákona č.
143/1947 Sb.“. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný Národní
památkový ústav a vedlejší účastník řízení Česká republika – Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových nemají právo na náhradu nákladů řízení
o obnovu řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2012,
sp. zn. 7 Co 1631/2012. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení
Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 4. 2012, č. j. 6 C
337/2006-342, potvrzeno. Bylo také rozhodnuto, že žalovaný Národní památkový
ústav a vedlejší účastník řízení České republiky – Úřad pro zastupování státu
ve věcech majetkových nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal usnesení soudu prvního stupně (napadené odvoláním žalobkyně v celém
rozsahu) podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 občanského soudního řádu a
dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.
Odvolací soud uváděl, že z obsahu soudního spisu vyplývá, že rozsudek Okresního
soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. 7. 2007, č. j. 6 C 337/2006-214, proti
němuž byla žalobkyní podána žaloba na obnovu řízení, nabyl právní moci 24. 1.
2008 a tříletá lhůta k podání žaloby o obnovu řízení začala běžet následujícím
dnem po 24. 1. 2008. Doba od právní moci uvedeného rozsudku do právní moci
usnesení dovolacího soudu (bylo-li ve věci uplatněno dovolání) se do uvedené
tříleté lhůty nezapočítává, když z ustanovení § 232 odst. 1 občanského soudního
řádu vyplývá, že jím stanovená tříletá objektivní lhůta k podání žaloby na
obnovu řízení je závazná. V daném případě tedy tato tříletá lhůta skončila dnem
24. 1. 2011, který byl posledním dnem, kdy mohla být ještě žaloba o obnovu
řízení žalobkyní podána. Odvolací soud pak dovozoval, že byla-li v daném
případě žaloba žalobkyně podána faxem, který došel Okresnímu soudu v
Jindřichově Hradci 30. 3. 2012, a v písemné podobě návrhem, který došel soudu
2. 4. 2012, pak soud prvního stupně správně věc posoudil tak, že opožděně
podaná žaloba o obnovu řízení byla opodstatněně zamítnuta.
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně zamítl svým usnesením i
žalobkyní uplatněný petit na podání návrhu Ústavnímu soudu ČR na zrušení zákona
č. 143/1947 Sb. „za situace, kdy zrušení uvedeného zákona Ústavním soudem
nemůže na této situaci nic změnit“.
O nákladech odvolacího řízení (v němž také žalovanému ani vedlejšímu účastníku
řízení náklady nevznikly) bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobkyni 13. 7. 2012 a dovolání ze
strany žalobkyně bylo dne 11. 9. 2002 podáno u soudu, tedy ve lhůtě stanovené v
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), ale také že řízení v této
právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom, že rozhodl o odvolání
bez nařízení ústního jednání a „toliko na základě tzv. blanketního odvolání,
které pouze jako úkon podle § 20 zákona č. 85/1996 Sb. (nezbytný úkon
související s ukončením právního zastoupení) podal předchozí právní zástupce
(advokát) dovolatelky“. Dovolatelka je toho názoru, že takový postup je v
rozporu se zákonem. Odvolací soud pochybil, podle názoru dovolatelky, i v tom,
že projednal odvolání žalobkyně bez nařízení ústního jednání v rozporu s
ustanovením § 214 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. Dovolatelka je
přesvědčena, že „v případě meritorního projednání by odvoláním napadené
usnesení musilo být pro své vady minimálně podle § 243 odst. 3 občanského
soudního řádu zrušeno a věc by měla být vrácena k dalšímu řízení“; odvolací
soud však vycházel z právního názoru, že rozhodnutí soudu o žalobě na obnovu
řízení nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé, což je, podle názoru
dovolatelky, v rozporu s ustanovením § 235 občanského soudního řádu; avšak tím,
že odvolací soud nevyzval žalobkyni k doplnění svého odvolání a rozhodl pouze
na základě tzv. blanketního odvolání, se dopustil závažného procesního
pochybení (srov. § 212a odst. 2 a § 209 občanského soudního řádu).
Dovolatelka dále zastává názor, že právní posouzení běhu lhůt tu bylo soudy
provedeno v rozporu se zněním ustanovení § 235 odst. 2 občanského soudního
řádu; dovolatelka je přesvědčena, že třebaže ustanovení § 235 odst. 2
občanského soudního řádu odkazuje výslovně jen na lhůty vztahující se k žalobě
pro zmatečnost, má se toto ustanovení uplatnit i v případě žaloby na obnovu
řízení.
Ve vyjádření účastníka řízení Národního památkového ústavu k dovolání
dovolatelky bylo uvedeno, že by toto dovolání měla být zamítnuto. Podle názoru
tohoto účastníka řízení byl návrh na obnovu řízení podán po uplynutí objektivní
tříleté lhůty a z tohoto důvodu byla žaloba žalobkyně soudem zamítnuta.
Nařizovat jednání tu nebylo nutné, jelikož žaloba žalobkyně byla podána po
uplynutí lhůty uvedené v § 235 odst. 2 občanského soudního řádu (srov. § 235f
o. s. ř.). Závěrem ještě Národní památkový ústav dodával, že podle jeho
informací byla ostatně již vyřešena otázka dědictví a právního nástupnictví po
JUDr. A. S., zemřelém, a toto právní nástupnictví nesvědčí žalobkyni, ale
dědici K. S., narozenému“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.
s. ř.“) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího
soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastnicí řízení), zastoupené advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání dovolatelky by bylo možno podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu považovat za přípustné, když směřuje proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým
bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení § 237 občanského soudního
řádu tu platí jen obdobně.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je ovšem
přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud
dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, že by odvolací soud svým
rozhodnutím ze dne 26. 6. 2012, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil
některou právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda tu
odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo
právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, jakož i podle
ustanovení § 233 odst. 1 a 2, § 235 odst. 2, § 235f občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 233 odst. 1 občanského soudního řádu musí být žaloba na
obnovu řízení podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu
navrhuje, se dověděl o důvodu obnovy nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit;
běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci
napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení § 233 odst. 2 občanského soudního řádu po třech letech od
právní moci napadeného rozhodnutí může být žaloba na obnovu řízení podána jen
tehdy, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo o jiném
správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno
právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.
Podle ustanovení § 235 odst. 2 občanského soudního řádu bylo-li proti žalobou o
obnovu řízení napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu
lhůty podle § 234 odst. 1 až 4 doba od právní moci napadeného rozhodnutí do
právní moci rozhodnutí dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 235f občanského soudního řádu zamítá-li soud žalobu proto,
že není přípustná, nebo proto, že ji podal někdo, kdo k ní nebyl oprávněn, nebo
proto, že byla žaloba podána po uplynutí lhůt počítaných od právní moci
napadeného rozhodnutí, nemusí nařizovat jednání.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že rozhodnutí o
povolení obnovy řízení není rozhodnutím ve věci samé.
Návrh na obnovu řízení nemusí obsahovat označení účastníka řízení (viz
rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k uvedeným ustanovením občanského soudního řádu i vzhledem k citovaným
právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném
případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání
dovolatelky byly dány zákonné předpoklady odůvodňující přípustnost dovolání i
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, jež
tu bylo třeba obdobně použít ve smyslu ustanovení § 238 odst. 2 občanského
soudního řádu. Nelze mít za to, že by odvolací soud ve svém usnesení ze dne 26.
6. 2012 (sp. zn. 7 Co 1631/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích) řešil
právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu,
nebo která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v
rozporu s hmotným právem, ale ani s procesním právem.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu svým usnesením (§ 243b odst. 6 o. s. ř.) k zamítnutí
dovolání dovolatelky které bylo sice přípustné (podle § 238 odst. 1 písm. a/
občanského soudního řádu), ale bylo nutno je posoudit (s obdobným použitím
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu) jako
dovolání nedůvodné.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů žalovaného
Národního památkového ústavu, vynaložených na vyjádření k dovolání dovolatelky,
použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského
soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání
náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto
nákladů řízení uvedenému žalovanému ústavu nepřiznal; dovolací soud tu
přihlížel zejména k právní povaze posuzovaného předmětu dovolání proti
rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení.
Proti tomuto usnesení přípustný opravný prostředek podle občanského soudního
řádu.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu