28 Cdo 314/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., v právní věci žalobkyně L. R., zastoupené advokátem, proti
žalované Městské části P., o zaplacení částky 130.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 361/2001, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.9.2003, č. j. 15 Co
234/2003-55, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.9.2003, č. j. 15 Co 234/2003-55, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9.1.2003, č.j. 16 C 361/2001-23, se
zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, jako soudu prvního stupně, ze dne
9.1.2003, č.j. 16 C 361/2001-23, byla zamítnuta žaloba žalobkyně, kterou se
domáhala uložení povinnosti žalované uhradit jí částku 130.000 Kč s
příslušenstvím.
Soud prvního stupně vyšel z nesporných zjištění, podle nichž žalovaná byla
svého času nájemcem nebytových prostor blíže popsaných v žalobě, že v průběhu
trvání nájmu provedla se souhlasem žalovaného jako pronajímatele stavební
úpravy, které nyní po skončení práva nájmu, jež zaniklo k 31. 12. 1998,
požadovala nahradit ve formě úhrady hodnoty zhodnocení nebytových prostor podle
ustanovení § 667 odst. 1 věta třetí o.z. Smlouva o nájmu obsahovala podstatné
náležitosti podle § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. a k jejímu uzavření byl
dán předchozí souhlas tehdy příslušného správního orgánu podle § 3 odst. 1
citovaného zákona v době uzavření smlouvy. Přitom soud prvního stupně vzal dále
za prokázáno, že nájemní smlouva ve vztahu k úpravám předmětu nájmu stanovila v
čl. VII. bod 11: „Tyto případné úpravy provede nájemce na svůj náklad“.
Podle soudu prvního stupně ustanovení § 667 odst. 1 o.z. zakládá vícero
samostatných nároků. V odstavci prvém větě druhé tohoto ustanovení míří na
právo nájemce požadovat úhradu nákladů spojených se změnou věci, ovšem jen za
předpokladu, že se k tomu pronajímatel zavázal. Jde tu o úhradu nákladů
vzniklých při zhodnocení věci, které by ihned mohl požadovat po pronajímateli
nájemce. To podle soudu prvního stupně plyne z poslední věty citovaného
ustanovení, podle něhož dal-li pronajímatel souhlas se změnou, avšak se
nezavázal k úhradě nákladů, může přesto nájemce požadovat po skončení nájmu
protihodnotu toho, oč se v důsledku jím provedených změn na věci zvýšila její
hodnota. Nárok na úhradu protihodnoty zvýšení věci je proto založen i v těch
případech, kdy pronajímatel se nezavázal k úhradě nákladů. Opačný výklad by
vedl k tomu, že by ustanovení § 667 odst. 1 in fine o.z. zcela pozbylo na
významu.
Soud prvního stupně dále dovodil, že právním důvodem pro zhodnocení věci byl
předchozí souhlas pronajímatele jako vlastníka s provedením stavebních úprav na
pronajaté věci. Okamžikem zániku práva nájmu dochází k rozmnožení, resp.
zhodnocení majetkové podstaty žalované jako vlastníka na úkor žalobkyně jako
bývalého nájemce. Proto dřívější plnění, jež bylo podloženo smluvním vztahem,
pozbylo svého podkladu a na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení v
důsledku plnění, jehož právní důvod odpadl (ust. § 451 odst. 2. o.z.). Hodnota
tohoto plnění je pak představována částkou odpovídající míře zhodnocení po
odečtení znehodnocení, k nimž po dobu trvání nájmu v důsledku změny pronajaté
věci došlo. Podle soudu prvního stupně je proto třeba uvedenou skutkovou
podstatu přímo podřadit pod ustanovení o bezdůvodném obohacení, jehož pojmovým
znakům tvrzený stav odpovídá. Nelze proto tento případ hodnotit analogicky
podle ustanovení § 667 odst. 1 věty třetí o.z. jako bezdůvodné obohacení, aniž
by šlo o „jinou právní skutečnost stanovenou zákonem ve smyslu ustanovení § 489
o.z.“, jak tvrdila žalobkyně.
V důsledku toho dospěl soud prvního stupně k závěru, že ustanovení § 667 odst.
1 věty třetí o.z. zakládá za situace, kdy mezi účastníky nebylo dohodnuto nic
jiného, nárok na vydání bezdůvodného obohacení, u nějž však na rozdíl od jeho
obecné úpravy určuje se odchylně počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění
práva. Proto soud prvního stupně uzavřel, že počátek objektivní lhůty k
uplatnění nároků z bezdůvodného obohacení spadá vjedno s dnem následujícím po
zániku nájemního vztahu. Své závěry pak aplikoval na výše uvedená skutková
zjištění, podle nichž nájemní smlouva pozbyla své účinnosti dnem 31. prosince
1998, v důsledku toho se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčelo podle
§ 107 odst. 1 o.z. za použití ustanovení § 667 odst. 1 věta poslední o.z. dnem
12.1.2001. Žalobou podanou u soudu dne 28. 12. 2001 proto při vznesené námitce
promlčení zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací výše uvedeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal jeho skutková
zjištění a v podstatě i jeho právní posouzení. Podle odvolacího soudu se vztahy
mezi účastníky nájemní smlouvy řídí ustanovení občanského zákoníku vzhledem k
důsledkům plynoucím z ustanovení § 663 a násl. téhož zákona. Za správný
považoval odvolací soud rovněž závěr soudu prvního stupně, podle něhož je
zásadně dán nárok na úhradu hodnoty zhodnocení nebytových prostor i v případě,
když se pronajímatel k úhradě těchto nákladů nezavázal. Pro tento závěr svědčí
znění ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté. Odvolací soud poté dospěl k závěru,
že uvedený nárok je nárokem z bezdůvodného obohacení, když jde o případ plnění
bez právního důvodu podle ustanovení § 451 odst. 2 o.z. V důsledku toho dospěl
k závěru o správnosti posouzení nároků žalobkyně, které nebylo možno při účinně
vznesené námitce promlčení přiznat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost výslovně nezdůvodnila, z obsahu dovolání však lze dovodit, že měla
na mysli přípustnost plynoucí z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Vytýkala odvolacímu soudu, že se nejedná
o nárok z titulu bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu. Podle
dovolatelky její nárok je nutno posuzovat podle § 667 věty třetí o.z. s
odůvodněním, že zákon určuje speciální nárok nájemce požadovat po skončení
nájmu protihodnotu toho, oč se zvýšila hodnota věci. Konstatovala, že ze strany
nájemce se jedná o závazek, který vznikl na základě zvláštní právní skutečnosti
uvedené v zákoně a nikoli o závazek z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 489
o.z. Nesouhlasila se závěry soudů obou stupňů, že okamžikem zániku práva nájmu
dochází k rozmnožení ( zhodnocení ) majetkové podstaty žalované jako vlastníka
na úkor žalobkyně jako bývalého nájemce. Dále tvrdila, že ke zhodnocování
majetku pronajímatele dochází v průběhu trvání nájemního vztahu, přičemž
podkladem pro toto zhodnocování je závazek ( souhlas pronajímatele ) s
prováděním stavebních úprav. Rovněž zdůvodňovala, že ukončením nájemní smlouvy
odpadá např. právní důvod k dalšímu užívání prostor, nikoli však právní důvod
dalších plnění, poskytnutých si dříve na podkladě této platně uzavřené smlouvy
smluvními stranami. V této souvislosti poukazovala na skutečnost, že ukončení
smlouvy se tedy nedotýká právního důvodu zhodnocení prostor ve prospěch jejich
vlastníka, provedené v době trvání nájemního vztahu na podkladě souhlasu
vlastníka. Odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.1997, sp.
zn. 2 Cdon 944/97 s tím, že v uvedeném rozhodnutí by se mohlo jednat o
odpadnutí právního důvodu, kde vlastník nemovitosti odvolal příslib převést
nemovitost na osobu, která do ní investovala a prováděla stavební úpravy,
přičemž toto odvolání příslibu by zakládalo nárok na vydání bezdůvodného
obohacení. Podle dovolatelky však v projednávané věci právní důvod provedených
úprav neodpadl, nýbrž je dán předchozím souhlasem pronajímatele ( žalované).
Dále tvrdila, že pokud by se jednalo o bezdůvodné obohacení, nebyl by žádný
důvod k tomu, aby zákon upravil speciálně u daného případu počátek běhu
promlčecí lhůty. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení
věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Vzhledem k tomu, že řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby
dne 28.12.2001, tedy po 1. lednu 2001, Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17.,
hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského
soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou
uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení
spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání
nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav,
tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než
který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní
předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky
obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval
vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde
jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní
význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i
význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu
má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o
takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj.
dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto
soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní
otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.
V dané věci mělo právní posouzení zásadní význam nejen pro
rozhodnutí
odvolacího soudu v konkrétní věci, ale této otázce (jejíž řešení bylo v
dovolání zpochybněno) přiznává dovolací soud i výše definovaný obecný
význam, a dovolání tak shledává podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustným.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle
ustanovení § 451 odst. 2 o.z. V řízení o dovolání bylo nutno tedy posoudit, zda
si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 o.z. ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů / § 451 odst. 2 o.z. /.
Konstrukce nároků z bezdůvodného obohacení je založena na postižení těch
případů, v nichž právní důvod k uplatnění nároků nelze dovodit z existence
jiného, na smlouvy či ze zákona či z jiné zvláštní právní skutečnosti uvedené v
zákoně. Existuje-li možnost domáhat se nároků z takto založených právních
důvodů, aplikují se ustanovení těchto závazků (smluvních či vzniklých z jiných
právních skutečností uvedených v zákoně), čímž je posouzení těchto nároků podle
obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení vyloučeno. Tento obecný princip
plynoucí z ustanovení § 451 odst. 1 o.z. je pak rozveden výčtem situací
uvedených v § 451 odst. 2 o.z. a v § 454 o.z., při negativním vymezení
uvedeném v ustanoveních § 455 odst. 1, odst. 2 o.z.
Pokud zákonodárce v jednotlivých ustanoveních občanského zákoníku mínil
vyloučit aplikaci speciálních skutkových podstat umožňujících domáhat se
nároků, které jevově připomínají nároky z bezdůvodného obohacení, učinil tak
výslovně. V tomto směru lze přisvědčit podrobné argumentaci dovolatelky
uvádějící případy ustanovení § 485 odst. 1, § 577 odst. 2, § 872 odst. 5 o.z.).
Z gramatického výkladu ustanovení § 667 odst. 1 o.z. však podobný závěr učinit
nelze.
K tomu na vysvětlenou se sluší připomenout, že právní vztahy založené typicky
smlouvou zahrnují zpravidla mnohovrstevnatost vzájemných práv a povinností
účastníků, která ve svém souhrnu představují obsah takového právního úkonu.
Závisí pak na povaze příslušného smluvního vztahu, obsahu smluvních ujednání a
podpůrné aplikaci pozitivně právní úpravy, zda a které z těchto nároků zanikají
současně se zánikem samotné smlouvy a které přetrvávají i po jejím zániku.
V případě nájemní smlouvy jejím zánikem nepochybně dochází k zániku podstatné
složky výkonu práv a povinností účastníků, neboť na straně pronajímatele
obnovuje se v plnosti jeho dispoziční právo s předmětem nájmu, čemuž odpovídá
zánik oprávnění nájemce předmět nájmu nadále užívat. To samo o sobě nevede
ještě k zániku dalších, ze smlouvy, případně ze zákona plynoucích, nároků. Tak
je tomu typicky u nároků z dlužného nájemného, nebo případných nároků ze slevy
na nájemném. Vzhledem k dikci § 667 odst. 1 věty poslední o.z. platí to však i
o nárocích z titulu úprav, které nájemce v průběhu trvání smluvního vztahu se
souhlasem pronajímatele provedl. Citované ustanovení nepodřazuje výslovně režim
těchto nároků ustanovením o bezdůvodném obohacení. Z jeho systematického
zařazení lze důvodně usuzovat, že se přimyká k dispozitivní právní úpravě práv
a povinností nájemce, jak jsou tyto postupně uvedeny v § 665 až § 684 o.z. Není
pak rozumného důvodu vyjímat tuto složku nároků nájemce proti pronajímateli z
titulu úprav provedených na předmětu nájmu režimu jiného právního institutu
(nároků z bezdůvodného obohacení) tím spíše, že pro takové zařazení nesvědčí
existence právě zde uvedené konkrétní úpravy vážící se k tomuto smluvnímu typu
nájemní smlouvy.
Z uvedeného tak plyne závěr, podle něhož ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté
o.z. představuje samostatný občanskoprávní nárok nájemce, jenž vynaložil
nájemce se souhlasem pronajímatele na zvýšení hodnoty věci, který podléhá
promlčení v obecné lhůtě § 101 o.z.
Aplikováno na projednávanou věc nemohl dovolací soud přisvědčit závěrům
odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, o hodnocení žalobou uplatněných
nároků jako nároků z bezdůvodného obohacení. V důsledku toho nelze přisvědčit
ani závěrům soudů obou stupňů o promlčení těchto nároků.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i
na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). V dalším
řízení bude třeba provést potřebné důkazy vyplývající ze shora uvedených
závěrů dovolacího soudu.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d
odst. 1, věta třetí o.s.ř. )
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu