28 Cdo 3151/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Č. r. s., místní organizace K., zastoupeného advokátem, za účasti 1) J. K., 2) J. F., 3) M. V., 4) Mgr.V. W., 5) M. B., 6) J. B., 7) E. B., 8) L. K., 9) S. T., 10) D. M., 11) M. P., 12) P. B., 13) L. B., z nichž účastníci ad 1, 2, 3, 4, 7, 10, 11, 12 a 13 jsou zastoupeni advokátem, a 14) P. f. České republiky, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 2205/2003, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2005, čj. 32 Co 48/2004-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkům ad 1, 2, 3, 4, 7, 10, 11, 12 a 13 na nákladech dovolacího řízení každému 480 Kč k rukám jejich právního zástupce JUDr. P. Š., do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
V řízení podle páté části občanského soudního řádu zamítl Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 14. 9. 2004, čj. 9 C 2205/2003-96, žalobu směřující proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu P.-z., ze dne 7. 8. 2003, čj. PÚ-R-383/92/IV-45/03 KU. Žalobce uplatňoval, že pozemkový úřad rozhodl podle § 9 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) nesprávně, když určil, že účastníci ad 1) - 13) jsou spoluvlastníky domu čp. 61 na pozemku č. 75 v katastrálním území P., protože podle jeho názoru není dán důvod k restituci. K přechodu nemovitostí na stát došlo v důsledku odmítnutí dědictví, nikoli však v tísni. Okresní soud shledal správným závěr pozemkového úřadu, že k převodu došlo za okolností, na něž se vztahuje ustanovení § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, totiž v důsledku vzdání se dědictví učiněného v tísni.
Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když převzal jeho hodnocení po stránce skutkové i jeho právní závěry. Za situace, kdy původním vlastníkům byl odebírán nemovitý majetek a bylo jim znemožněno hospodařit v předmětné budově, jež byla mlýnem, a získávat tak příjmy, nemohli splácet dluhy na nemovitosti váznoucí a obstarat její potřebné opravy, což je vedlo k odmítnutí dědictví, jež by jinak neučinili.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Má zato, že rozsudek odvolacího soudu je po právní stránce zásadně významný, protože dosud nebylo soudem řešeno, jak posuzovat zadlužení na daních, které by nevzniklo, kdyby plátce daň řádně splnil. Navíc poukazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož sice nejsou restituce zpochybněny, je však třeba přihlížet k tomu, aby povinná osoba nebyla vydáním nemovitosti postižena neúměrným břemenem. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a aby jeho vykonatelnost byla odložena.
Účastníci, zastoupení advokátem, vyjádřili pochybnosti, zda rozsudek má být v dovolacím řízení přezkoumán. Žalobce nepochopil, že okolnosti, které uvádí, se týkaly daňového poplatníka A. Ž., kdežto k odmítnutí dědictví došlo až v následném dědickém řízení po A. Ž. a bylo vyvoláno změnou společenských a politických poměrů, k níž došlo v roce 1948. Stav tísně při odmítnutí dědictví vyplýval z toho, že rodině A. Ž. bylo znemožněno nakládat s majetkem, který měl svými výnosy sloužit ke splacení již dříve splatných závazků. Pokud jde o rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, zmíněný dovolatelem, týkal se zcela jiných právních vztahů a navíc neodmítl princip restitucí. Navrhli, aby dovolání, pokud nebude odmítnuto, bylo zamítnuto.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Věcné projednání dovolání je možné jen v případě, že dovolání je přípustné. V dané věci, kdy rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, by dovolání bylo přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek dovolacího soudu, napadený dovoláním, má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. o. s. ř.). Takový závěr však v dané věci dovolací soud neučinil.
Dovolací soud vychází nejen z toho, že právní závěry odvolacího soudu jsou v plném souladu s judikaturou Ústavního soudu, který se otázkou tísně podle § 6 odst. 1 zákona o půdě vícekráte zabýval, i s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. jeho rozsudek ze dne 24.9.2002, sp. zn. 28 Cdo 183/2002), ale i z dalšího rozhodnutí, jímž je usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2680/2007. V něm se dovolací soud zabýval přímo právními závěry, týkajícími se týchž účastníků, a stejnými námitkami žalobce. V usnesení, podrobně vysvětlil, z jakých důvodu dovolání odmítl. Dovolací soud proto neshledal dovolání o týchž otázkách za přípustné pro nedostatek možnosti aplikace ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a rozhodl o jeho odmítnutí (§ 243b odst. 5, § 118 písm. c/ o. s. ř.).
Podle výsledku dovolacího řízení mají nárok na náhradu jeho nákladů účastníci zastoupení advokátem JUDr. Š. (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.). V dovolacím řízení učinil právní zástupce dovolatelů jeden právní úkon - vyjádření k dovolání. Náklady spočívají v jeho odměně 5.000 Kč, zvýšeno o 30 % při zastupování více účastníků, sníženo o polovinu při odmítnutí dovolání a o další polovinu vzhledem k provedení jednoho právního úkonu, celkem 1.625 Kč (§ 11, § 19a, §18/1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), kterou se stanoví výše odměny za zastupování advokátem ... . K tomu přistupuje paušální částka hotových výloh 300 Kč pro každého ze zastupovaných účastníků, tj. 2.700 Kč. K náhradě tak přichází celkem částka 4.325 Kč, což činí 480 Kč pro každého ze zastupovaných účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu