28 Cdo 3162/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně
MUDr. B. R., P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1,
Revoluční 1044/23, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3,
Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle žalovaného, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 149/2010, o dovolání dovolatele Pozemkového
fondu České republiky, IČ 4579 9072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti
rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 3. 2012, sp. zn. 29 Co 366/2011, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 11. 6. 2010, bylo rozhodnuto
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 4. 2011, č. j. 18C
149/2010-64. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl nahrazen projev vůle
žalovaného Pozemkového fondu ČR uzavřít se žalobkyní MUDr. B. R. dohodu o
bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu a ve správě žalovaného z
vlastnictví státu do vlastnictví žalobkyně, a to pozemků parc. č. 1226/14,
parc. č. 1226/16, parc. č. 1229/1, parc. č. 2614/1 a parc. č. 2614/3 v
katastrálním území R. (obec P.), zapsaných na listu vlastnictví pro toto
katastrální území u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální
pracoviště P.). Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
řízení 10.320,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 20. 3. 2012, sp. zn. 29Co
366/2011 (ve znění opravného usnesení ze dne 6. 9. 2012). Tímto rozsudkem
odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 14. 4. 2011, č. j. 18C 149/2010-64, změněn ve výroku (označeném I.) tak, že se nahrazuje projev
vůle žalovaného Pozemkového fondu ČR uzavřít se žalobkyní MUDr. B. R. dohodu o
bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu a ve správě žalovaného fondu
do vlastnictví žalobkyně, a to pozemků parc. č. 1226/14 (o výměře 196m2) v ceně
3.059,- Kč, parc. č. 1226/16 (o výměře 1236m2) v ceně 19.293,- Kč, parc. č. 1291 (o výměře 2027 m2) v ceně 31.641,- Kč, parc. č. 2614/1 (o výměře 7669 m2)
a parc. č. 2614/3 (o výměře 2119 m2) v ceně 2.945,- Kč, vše v katastrálním
území R. (obec P.), zapsané na listu č. 10002 pro toto katastrální území u
Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha). Dále
bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že se uvedený rozsudek soudu prvního stupně
potvrzuje ve výroku označeném II. (o nákladech řízení). Žalovanému bylo uloženo
zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 9.200,- Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §
212a občanského soudního řádu, ale odvolání žalovaného neshledal důvodným. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně rozhodl na podkladě úplně a
správně zjištěného skutkového stavu věci, který posoudil správně i po právní
stránce. Podle názoru odvolacího soudu je žalobkyně oprávněnou osobou podle
zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), a to podle ustanovení § 11 odst. 2
uvedeného zákona; nároky jí vznikly postupně rozhodnutími pozemkových úřadů
zejména z let 1994, 1998 a 1999 a doposud nebyly ani zčásti uspokojeny
(žalobkyně se i dvakráte přihlásila k veřejné nabídce pozemků, vyhlášené
žalovaným fondem). Na straně žalobkyně je tedy dáno legitimní očekávání jako
restituentky na naplnění zákona o půdě a na uspokojení jí přiznaných nároků.
Odvolací soud měl za to, že v tomto řízení nebylo prokázáno, že by některý z
pozemků, o něž jde v tomto řízení, byl zatížen právy třetích osob, a provedeným
znaleckým posudkem bylo v řízení doloženo, že ceny požadovaných pozemků
nepřevyšují restituční nároky žalobkyně. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil odvoláním napadený rozsudek
soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, když ke
změně výroku I. (ve věci samé) soudu prvního stupně došlo pouze v označení
jednotlivých pozemků a v uvedení jejich ocenění. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 4. 2. 2012 doručen žalovanému
Pozemkovému fondu ČR a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo předáno na
poště dne 8. 8. 2012 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedené dovolatel
navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 20. 3. 2012
(sp. zn. 29Co 366/2011 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena
dovolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a
jako dovolací důvod bylo v dovolání uplatňováno, že rozhodnutí soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu). Dovolávající se Pozemkový fond ČR především poukazoval na to, že pokud
odvolací soud uváděl, že „konání Pozemkového fondu ČR vůči žalobkyni vykazuje
znaky liknavosti“, pak tento závěr ani ze strany soudu prvního stupně a ani ze
strany odvolacího soudu „není dostatečně osvědčen“. Podle názoru uvedeného dovolatele se soudy nevypořádaly s námitkou
žalovaného v otázce veřejných nabídek náhradních pozemků v daném případě a
nesprávně bylo soudem prvního stupně konstatováno, že „nabídka pozemků
žalovaného na území Hlavního města Prahy z 21. 1. 2011 obsahovala pouze 7
pozemků, z nichž na 4 byly uzavřeny nájemní smlouvy a taková nabídka proto
neodpovídá zákonným požadavkům, ani soudní judikatuře“. Dovolatel má naproti
tomu za to, že zařazuje do veřejných nabídek náhradních pozemků dostatečné
množství pozemků v rámci celé České republiky. Podle názoru dovolatele jednak
„neexistuje nárok na převod pozemku v obci, kde jsou pozemky, na něž jsou
náhradní pozemky poskytovány“, a dále pak, že v daném případě jsou pozemky,
které požaduje žalobkyně, v bezprostřední blízkosti jejich stávajících pozemků. Dovolatel rovněž namítal, že odvolací soud neprovedl žádné dokazování
ohledně žalovaným uvedeného zdůvodnění toho, proč Pozemkový fond ČR nesouhlasí
s převodem žalobkyní požadovaných pozemků. Nebylo provedeno např.
místní
šetření za účelem zjištění, zda současný stav pozemků odpovídá evidenci pozemků
v katastru nemovitostí a zda se tedy nejedná o pozemky, které jsou zatíženy
právy třetích osob; s ohledem na to, že některé pozemky z pozemků požadovaných
žalobkyní jsou v zastavitelném území, hrozí tu, podle názoru dovolatele,
riziko, že oprávněná osoba o pozemek opakovaně přijde „v důsledku vyvlastnění z
důvodu rozvojového programu schváleného vládou (např. v důsledku plánovaného
rozšiřování mezinárodního letiště v R.); nemohlo by se pak jednat o pozemky
vydávané v souladu se zákonem o půdě za účelem obnovení původních vlastnických
vztahů s možností provozování zemědělské výroby; okolnost, že objasnění této
námitky se soudy v daném případě vyhnuly, považuje žalovaný za vážné pochybení
(jde totiž, podle názoru dovolatele, o posouzení otázky zásadního právního
významu). Ve vyjádření žalobkyně MUDr. B. R. k dovolání dovolatele bylo uvedeno,
že by dovolání dovolatele mělo být odmítnuto. Žalobkyně je přesvědčena, že je
dovolání dovolatele nepřípustné, protože tu už nejde o řešení otázky zásadního
právního významu, neboť „otázka možnosti převodu náhradních pozemků
prostřednictvím podání žaloby byla již opakovaně řešena jak Nejvyšším soudem
ČR, tak i Ústavním soudem ČR“. Lze tu poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR z 9. 12. 2009, 31Cdo 3767/2009 (uveřejněné pod č. 62/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), poukazující i na existující případy
liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, pro nějž není třeba vázat podání žalob
o uložení povinnosti Pozemkového fondu ČR uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu
konkrétních náhradních pozemků na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků
do veřejné nabídky. A není-li v daném případě dovolání dovolatele přípustné,
nelze tu použít dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 občanského
soudního řádu, na který dovolatel ve svém dovolání poukazuje. Žalobkyně ještě
dodávala, že sama dostala dne 3. 8. 2012 od Pozemkového fondu ČR přípis, v němž
byla vyzvána, aby „kontaktovala příslušné pracoviště Pozemkového fondu ČR za
účelem uzavření kupní smlouvy“. Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť tu šlo o dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu potvrzujícího rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
jen s upřesněním znění jeho výroku. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo také vyloženo, že pro posouzení
toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, není rozhodující, jak
odvolací soud výrok svého rozsudku označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí
soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků,
případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu
prvního stupně odlišně. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu je
dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru,
že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 18C
149/2010 Obvodního soudu pro Prahu 6), že by odvolací soud svým rozsudkem z 20. 3. 2012 (sp. zn. 29Cdo 366/2011 Městského soudu v Praze) řešil některou právní
otázku, která by konkrétně byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu
odvolací soud řešil svým rozhodnutím z 20. 3. 2012 některou právní otázku v
rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu. V tomto řešeném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc
zejména podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku. Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech
uvedených v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (v nichž pozemky nebo jejich
části nelze oprávněným osobám vydat) pozemkový fond oprávněné osobě převede
bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v
téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím
oprávněná osoba souhlasí. Postup pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků podle zákona
č. 229/1991 Sb. na oprávněné osoby, kterým vznikne právo na jiný pozemek podle
ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., stanoví nyní zákon č. 95/1999
Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na
jiné osoby, a to zásadně po zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (srov. §
2 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.). V rozhodnutí uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl pak zaujat právní závěr, že není
třeba důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkového fondu ČR uzavřít
smlouvu o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku podle § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vázat vždy (např. při
liknavosti postupu uvedeného fondu) na podmínku předchozího zahrnutí těchto
pozemků do veřejné nabídky.
V odůvodnění uvedeného uveřejněného rozhodnutí
dovolacího soudu bylo ještě také konstatováno, že není žádoucí stav, kdy osoby,
oprávněné k převodu náhradních pozemků musí dlouhodobě vyčkávat, až žalovaný
pozemkový fond přikročí k plnění svých zákonných povinností; nelze pak vůbec
tolerovat takový postup žalovaného fondu, jímž směřuje k převodu pozemků na
jiné subjekty a osoby oprávněné tak nutí k přijetí finančního plnění namísto
vydání náhradních pozemků (finanční náhrada je v pořadí až druhým subsidiárním
nárokem osob oprávněných, které se v první řadě mohou domáhat vydání náhradních
pozemků). V nálezu Ústavního soudu ČR ze 4. 3. 2004, III. ÚS 495/02 (uveřejněném
pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo
zdůrazněno, že znění § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. (podle kterého
tento zákon upravuje postup Pozemkového fondu ČR při převodu zemědělských
pozemků na oprávněné osoby) je nutno interpretovat s přihlédnutím k principu
hmotného zájmu a právní jistoty s ohledem na ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 95/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), které deklaruje nedotčenost zákona
o půdě. Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k
citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu
ČR, z nichž dovolací soud vycházel i v tomto případě, nebylo možné přesvědčivě
dospět k závěru, že by tu byly u dovolání dovolatele dány zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu, když i odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném
dovoláním dovolatele, vycházel z týchž ustanovení právních předpisů a ve svých
právních závěrech se neodchyloval od citovaných právních závěrů z publikované
judikatury soudů a z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy
vázány). Nebylo tedy možné shledat v daném případě, že by odvolací soud ve svém
rozsudku z 20. 3. 2012, proti němuž směřuje dovolání dovolávajícího se
Pozemkového fondu ČR, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem
(zejména s hmotně právními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), nebo že by
řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího
soudu, anebo (jak již bylo uvedeno), že by řešil právní otázku, která by byla
nadále rozhodována rozdílně odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem. Nezbylo tedy dovolacímu soudu přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5
a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele jako
dovolání nepřípustného. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů
vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud
ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení
§ 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i
v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu zmíněných nákladů na vyjádření k
dovolání dovolatele žalobkyni nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k
právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu vyjádření žalobkyně
k dovolání dovolatele, obsahujícího v podstatě to, co již žalobkyně uplatnila v
řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.