28 Cdo 3162/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce Mgr. J. R., K., zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalovanému J. Š., K., zastoupenému
Slavomírem Teclem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží
605, o zaplacení částky 264.249,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 104 C 60/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2013, č. j. 17 Co
543/2012-254, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 11.712,80 Kč k rukám advokáta Slavomíra Tecla do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky III. a IV.). Podanou žalobou se žalobce dožadoval, aby bylo žalovanému
uloženo zaplatit mu podíl na hospodářském výsledku z hospodaření s lesními
porosty na pozemcích v k. ú. Ú., obec K., okres Havlíčkův Brod, zapsaných v
katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1800 u Katastrálního úřadu pro
Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod. Žalobce kupní smlouvou ze dne
22. 9. 2006 nabyl ideální podíl na uvedených pozemcích o velikosti jedné
čtvrtiny, pro rok 2007 uzavřel se žalovaným nájemní smlouvu a obdržel od něj
zálohu na nájemné za rok 2007, doplatek za tento rok, stejně jako podíl na
hospodářském výsledku za roky 2006 a 2007 mu však vyplacen nebyl, přičemž za
rok 2006 nebylo plnění poskytnuto ani jeho právnímu předchůdci. V řízení
učiněná zjištění vedla soud k závěru, že vztahy mezi účastníky jako podílovými
spoluvlastníky předmětných lesních porostů je třeba posoudit podle ustanovení o
bezdůvodném obohacení (tj. dle § 451 a násl. obč. zák.). Smlouvu, z níž žalobce
dovozoval svůj nárok na podíl na hospodářském výsledku za rok 2007, je třeba
mít za neplatnou pro rozpor s § 663 obč. zák. Na žalovaného užívajícího sporné
objekty nad rámec svého podílu je třeba pohlížet jako na bezdůvodně
obohaceného, a žalobci je tak třeba přiznat právo na podíl na hospodářském
výsledku ve výši znaleckým posudkem zjištěného hospodářského výsledku od
okamžiku právních účinků vkladu jeho vlastnického práva do katastru
nemovitostí. V kupní smlouvě, na základě níž žalobce nabyl ideální podíl k
předmětným lesním pozemkům, není obsaženo ujednání o převodu práva na podíl na
hospodářském výsledku za dobu předcházející nabytí vlastnictví. Absence
metodiky výpočtu hospodářského výsledku za čtvrtletí vedla soud k tomu, že při
stanovení výše obohacení za dobu od 6. 10. 2006 do 31. 12. 2006 vycházel ze
skutečných příjmů a výdajů. Po stanovení celkové výše obohacení soud přihlédl k
částkám, které žalovaný žalobci již zaplatil, a shledal žalobu částečně
důvodnou, což vyjádřil ve vyhovujícím výroku svého rozsudku. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové,
jenž je rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, č. j. 17 Co 543/2012-254, ve výrocích II. III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v tom, že žalobce nemá
právo na plnění za užívání zmíněného spoluvlastnického podílu po dobu
přetrvávání vlastnického práva předchozího vlastníka. V řízení nebylo
prokázáno, že by mu toto právo bylo jeho předchůdcem postoupeno, a nenasvědčují
tomu ani ujednání v kupní smlouvě. Odvolací soud však odlišně posoudil „nájemní
smlouvu“ uzavřenou účastníky pro rok 2007. Navzdory jejímu označení jako
smlouvy nájemní je třeba ji s ohledem na projevenou vůli účastníků pokládat za
platně uzavřenou smlouvu o hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. upravující vzájemná práva účastníků pro rok 2007 a přiznávající
žalobci právo na jednu čtvrtinu z dosaženého hospodářského výsledku za stejné
období.
Projevy účastníků v průběhu řízení současně nasvědčují tomu, že mezi
nimi byla konkludentně uzavřena smlouva o náhradě za hospodaření s ideálním
podílem žalobce ve výši jedné čtvrtiny dosaženého hospodářského výsledku i za
období od 6. 10. do 31. 12. 2006 a za rok 2008. Odvolací soud měl dále za to,
že soud prvního stupně určil výši podílu na hospodářském výsledku zcela
přiléhavým způsobem a správně přihlédl již k učiněným platbám žalovaného,
pročež jeho rozhodnutí potvrdil jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost
spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Odmítl názor soudů nižších
stupňů, dle nějž nemá nárok na plnění za celý rok 2006. Soudy dle dovolatele
totiž nesprávně posoudily obsah kupní smlouvy ze dne 22. 9. 2006. Z jejího
textu je přitom zřejmé, že na nabyvatele byl podíl převeden s veškerými
souvisejícími právy, tedy včetně nevypořádaného nároku na plnění za užívání
zmíněného spoluvlastnického podílu v roce 2006. Soudy zastávaný názor, podle
kterého je právo na plnění za užívání spoluvlastnického podílu na pozemcích v
období předcházejícím převodu vlastnického práva samostatným nárokem, jenž není
nedílně spjat s převáděným vlastnickým právem, nemůže obstát jako správný. S
ohledem na nesprávnost právního posouzení soudy nižších stupňů, dle nějž na
žalobce s převodem vlastnického práva nepřešel i nárok na plnění za užívání
daného spoluvlastnického podílu v předcházejícím období, by Nejvyšší soud měl
dle návrhu dovolatele zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a vrátit věc tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil argumentaci dovolatele a
navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní otázku, pro niž by na dovolání bylo možno pohlížet ve smyslu citovaného
ustanovení jako na přípustné, ovšem dovolatel ve svém podání nepředestřel.
Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i
pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z
právních úkonů konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již
o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení věci (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, ročník
2000, č. sešitu 10, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20
Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 175/2012, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1814/2014).
Nejvyššímu soudu jako instanci pouze přezkumné, a nikoliv nalézací, přitom dle
zákonné úpravy dovolacího řízení nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových
zjištění soudů nižších stupňů. Vedlo-li provedené dokazování soudy obou stupňů
ke zjištění, že v předmětné smlouvě nebyl sjednán převod práva na podíl na
hospodářském výsledku z předchozího spoluvlastníka na žalobce, pak konstatování
uvedeného nejen zcela postrádá povahu otázky způsobilé založit přípustnost
dovolání ve smyslu výše citovaného ustanovení, ale je nadto i v dovolacím
řízení v zásadě nezpochybnitelné.
Odvolacímu soudu není důvodu cokoli vytýkat ani v rovině právních úvah.
Nabyl-li právní předchůdce (spolu)vlastníka nemovitosti pohledávky vůči jiné
osobě, jež užívala po určenou dobu objekt jím (spolu)vlastněný, jde zde o
závazkový vztah mezi právním předchůdcem žalobce a osobou, jež mu byla povinna
poskytnout plnění, jehož strany se bez dalšího nemění v důsledku následného
převodu vlastnického práva k užívanému objektu. Předmět vlastnického práva byl
v podstatě pouhým podkladem pro vznik závazkového vztahu, jenž na něj však v
dalším již není vázán (k tomu srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 214/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 715/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.
2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000). Právo na hospodářský výsledek je z podstaty
věci vázáno k osobě, jíž na něj vznikl nárok, nikoliv k objektu, od nějž se
tento výsledek odvíjí, jejž však dále nijak nezatěžuje. Dotčeným osobám
samozřejmě nic nebrání, aby právní režim závazkového vztahu smluvně upravily
způsobem odpovídajícím vlastnickým vztahům k převáděné nemovitosti, nestane-li
se tak, jak tomu bylo i v projednávané věci, pak zde není právního podkladu pro
to, aby na dané právo bylo pohlíženo jako na spjaté s převáděným objektem
vlastnického práva (k tomu srov. a contrario § 151n obč. zák.).
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na
přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V
dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s
účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za
jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.380,- Kč, společně s
paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle
ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení ve výši 11.712,80 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 7. října 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu