U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí
2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou - Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2,
Karlovo náměstí 18, proti žalovaným: 1) Petru Klivarovi, bytem Praha 6, Na
Hubálce 6, a 2) J. M., zastoupeným JUDr. Zuzanou Streublovou, advokátkou v
Praze 6, Vodňanského 10, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 35/2003, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, č. j. 64 Co
365/2009-246, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku ve výši 8.160,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejich advokátky JUDr. Zuzany Streublové.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 4. 2009, č. j. 12 C
35/2003-221, kterým byl zamítnut návrh žalobce na určení, že vlastníkem objektu
bez č.p. postaveného na pozemku parc.č. 13/9, a to včetně tohoto pozemku
parc.č. 13/9 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 2086 m2 s příslušenstvím a
součástmi, zapsáno na LV č. 1443 pro k.ú. L., obec P., je hlavní město Praha.
Odvolacím soudem byla dále žalobci uložena povinnost zaplatit žalovaným na
náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 31.920,- Kč, a to do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich advokátky JUDr. Z. S..
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že
v daném případě nebyly splněny podmínky vymezené v ustanovení § 2 odst. 1 písm.
c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí. Předmětné nemovitosti totiž dle závěru
nižších instancí nenáležely k tzv. historickému majetku obcí, a to s ohledem na
skutečnost, že měla-li k nim obec nabýt vlastnictví téhož dne, kdy vlastnictví
obcí podle zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů,
zaniklo, nemohlo dojít k hospodaření s historickým majetkem obce. Dále bylo
zjištěno, že nebyl naplněn ani předpoklad stanovený v ust. § 2a odst. 1 písm.
a) a odst. 2 výše citovaného předpisu (na základě novelizace provedené zákonem
č. 114/2000 Sb.), dle něhož bylo pro přechod majetku do vlastnictví obce nutné,
aby byly dané nemovitosti ke dni 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky.
Sporné nemovitosti byly ovšem v rámci tzv. velké privatizace v roce 1995
převedeny Fondem národního majetku na obchodní společnost LAVIS, s. r. o.,
která dne 12. 11. 1999 uzavřela kupní smlouvu o prodeji těchto nemovitostí se
žalovanými. Jelikož se tedy shora uvedené nemovitosti nacházely v rozhodné
době ve vlastnictví žalovaných, pak tato podmínka rovněž
splněna nebyla a ani z tohoto hlediska tak nebylo možno učinit závěr o
vlastnickém právu žalobce k předmětnému majetku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé
a jako důvod dovolání uplatnil nesprávné právní posouzení věci. V rámci
vylíčení dovolacího důvodu tvrdil, že napadený rozsudek řeší otázku přechodu
nemovitostí na obce dle ust. § 2 zákona č. 172/1991 Sb. v rozporu s
hmotným právem. V této souvislosti poukazoval zejména na dikci tohoto zákonného
ustanovení, z něhož dle názoru dovolatele plyne, že k přechodu nemovitostí na
obec zcela postačovalo, pokud obce předmětné nemovitosti nabyly do svého
vlastnictví dne 31. 12. 1949. Dovolatel má tudíž za to, že nebylo nutné, aby
obec s tímto majetkem fakticky hospodařila a své vlastnické právo určitým
způsobem vykonávala. Dovolatel dále podotkl, že ust. § 2a zákona č. 172/1991
Sb. na posuzovanou věc nedopadá, neboť již došlo k naplnění podmínek vymezených
v ustanovení § 2 výše citovaného zákonného předpisu. Dovolatel žádal, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu
prvního stupně - a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání písemně vyjádřili. Trvali na svých dosavadních
tvrzeních, nesouhlasili s dovolacími námitkami a s odkazem na relevantní
judikaturu navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl
uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní
posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má
po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam
meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp.
jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší
judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v
obdobných případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka
nálezů a usnesení sv. 4, č. 19). Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího
soudu ve spojení s dovoláním žalobce nesplňuje.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již zabýval otázkami
předestřenými jak v předmětném dovolání, tak v rozhodnutí odvolacího soudu. V
tomto směru je třeba odkázat například na rozsudek ze dne 30. 8. 2004, sp. zn.
28 Cdo 154/2004, v němž byl učiněn závěr, že splnění podmínky vlastnictví věci
obcí ke dni 31. 12. 1949 (§ 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991
Sb.) předpokládá, že obec byla v rozhodné době reálně schopna výkonu svých
vlastnických oprávnění (užívání, dispozice, držba). Tato podmínka nemohla být
naplněna, měla-li obec nabýt (v celém rozsahu) vlastnictví právě až dne 31. 12.
1949 (vzhledem k 1. 1. 1950 jako datu nabytí účinnosti
zákona č. 279/1949 Sb.). Předmětná právní otázka byla navíc Nejvyšším soudem
řešena i v jeho dalších rozhodnutích (viz např. usnesení ze dne 25.
3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 691/2009). Pokud se tedy obec stala vlastníkem sporných
nemovitostí pouze na jeden jediný den (31. 12. 1949), nebylo možné v žádném
ohledu hovořit o splnění podmínky reálného výkonu
vlastnického práva. Stejně tak tomu bude i v tom případě (viz zde), že obec
nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem ke dni 30. 12. 1949.
Ústavní soud se předmětnou problematikou zabýval v nálezu ze dne
17. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1574/09, a dospěl k témuž závěru jako
Nejvyšší soud ve shora uvedených kauzách. Uvedl k tomu, že obecné soudy všech
stupňů srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených
rozhodnutí. Jejich rozhodnutí nejsou ani svévolná, ani excesivní, a
jimi provedená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů
spravedlivého procesu.
Nejvyšší soud tudíž shledal, že podmínky pro nabytí vlastnického práva
na straně žalobce splněny v žádném směru nebyly. Nutno tu podotknout, že též
závěr odvolacího soudu týkající se nedostatku naplnění předpokladu stanoveného
v ust. § 2a odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., dle něhož bylo
pro přechod majetku do vlastnictví obce nutné, aby byly předmětné nemovitosti
ke dni 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky, je rovněž správný. V dané
věci se totiž zmíněné nemovitosti k uvedenému datu
nenacházely ve vlastnictví tohoto subjektu, nýbrž ve
vlastnictví žalovaných.
Jelikož z výše uvedených důvodů nebylo možno shledat judikatorní přesah
projednávané věci, dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Žalovaní mají podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním
písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Za tento úkon náleží
podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,-
Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§ 14, § 15, § 18 odst. 1 cit.
vyhlášky), avšak zvýšená o 30 % (§ 19a cit. vyhlášky), tj. 6.500,- Kč. Poté je
nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalovaným činí 8.160,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu