Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc, a Mgr. Petra Krause vydanému v právní věci
žalobců: 1. Ing. K. P., K., 2. J. P., S., 3. Z. P., M., 4. J. P., M. a 5. H.
Ž., P., proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3,
Husinecká 11a, zastoupenému JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1,
Na Příkopě 22, o náhradu za mrtvý inventář a zásoby, vedené u Okresního soudu v
Pelhřimově pod sp. zn. 3C 5/2004 o dovolání dovolatelů: 1. Ing. K. P., K., 2.
J. P., S., 3. Z. P., M., 4. J. P., M., a 5. H. Ž., P., zastoupených JUDr.
Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Mezibranská 19, proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z 3. 5.
2012, sp. zn. 15 Co 253/2012, takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
O žalobě žalobců bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově z 9.
12. 2011, č. j. 3C 5/2004-685. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla
zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR
bylo uloženo poskytnout žalobcům (v podílech po jedné čtvrtině J. P., Z. P. a
J. P. a po jedné dvanáctině Ing. K. P. a H. Ž.) náhradu za mrtvý inventář a
zásoby z pily a bednárny v L. v celkové výši 20,655.166,80 Kč s 26% úrokem z
prodlení od 27. 5. 1997 do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také
rozhodnuto, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
z 3. 5. 2012, sp. zn. 15Co 253/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl
rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově z 9. 12. 2011, č. j. 3C 5/2004-685
potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal podle ustanovení § 212 písm. b) občanského soudního řádu na základě
podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že tato
odvolání jsou nedůvodná.
Odvolací soud poukazoval na to, že v daném případě bylo soudem prvního stupně
zjištěno, že tu došlo k převzetí dvoru L. (v němž byly mrtvý inventář a zásoby
uváděné žalobci) od právních předchůdců žalobců, jako osob hospodařících tu
podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a došlo k
převzetí objektu do Správy státních lesů – právnické osoby, která mrtvý
inventář spolu se zásobami převzala. V průběhu tohoto řízení nebylo již
prokázáno, že by právním nástupcem uvedeného podniku SSL bylo Dřevozpracující
družstvo L. Od padesátých let 20. století pak v rámci lesního hospodářství,
řízeného státem, existovaly různé organizace na krajské úrovni (krajské správy
lesů, národní podniky) a postupem doby docházelo k jejich reorganizaci. Nový
subjekt – Lesy České republiky, státní podnik, vznikl až 1. 1. 1992; tento
podnik lze, podle názoru odvolacího soudu, považovat za univerzálního nástupce
jednotlivých krajských organizací a národních podniků v oblasti lesního
hospodářství. Odvolací soud dovozoval, že jsou-li Lesy České republiky, vzniklé
k 1. 1. 1992, univerzálním nástupcem předchozích jednotlivých lesních podniků
na úrovni krajského uspořádání (existujících rovněž ke dni účinnosti zákona o
půdě, t. j. k 24. 6. 1991) staly se dnem 1. 1. 1992 namísto původních podniků
rovněž povinnou osobou k poskytnutí náhrad podle ustanovení § 20 odst. 2 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku. Pokládal proto odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně o
existenci právnické osoby, která původní odňatý mrtvý inventář a zásoby
převzala, t. j. státního podniku Lesy České republiky. Dospěl proto odvolací
soud k závěru, že žalovaný Pozemkový fond ČR není v tomto soudním řízení
pasívně legitimován a není tak povinen k poskytnutí náhrady za žalobci uváděný
odňatý majetek.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako
věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně
rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §
142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 25. 6. 2012 doručen advokátce, která žalobce
v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 3. 8. 2012 předáno
na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst.
1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 3.
5. 2012 (sp. zn. 15Co 253/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích) i
rozsudek soudu prvního stupně z 9. 12. 2011, č. j. 3C 5/2004 Okresního soudu v
Pelhřimově, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelé co do přípustnosti svého dovolání poukazovali na ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
také že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelé především vytýkali odvolacímu soudu porušení ustanovení § 205a odst.
1 občanského soudního řádu, spočívající v tom, že odvolací soud označil za
nepřípustné novoty, uplatněné žalobci v odvolacím řízení právní a skutkové
okolnosti, které však žalobci opakovali v průběhu celého tohoto řízení a
namítali je ve svých podáních před soudy všech stupňů (což dovolatelé přičítají
„nedostatečnému seznámení se odvolacím soudem s obsahem soudního spisu“).
Návrhy na provedení dokazování odvolacím soudem i soudem prvního stupně
akceptovány nebyly a proto rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou, podle názoru
dovolatelů, řádně a přesvědčivě odůvodněnými rozhodnutími. Dovolatelé dále
namítali, že soudy obou stupňů žalobce postavily do role, že veškeré důkazy a
uváděné skutečnosti musí prokazovat výlučně oni, aniž by přihlédly k tomu, že
namítal-li žalovaný Pozemkový fond ČR nedostatek své pasívní legitimace v tomto
sporu (třebaže jeho pasívní legitimace je dána zákonem č. 229/1991 Sb.) musí
žalobci přesto i tuto okolnost prokazovat a tvrzení žalovaného vyvracet.
Pokud odvolací soud aplikoval v odvolacím řízení ustanovení § 205a občanského
soudního řádu, pak pouze na toto ustanovení odkázal, aniž by blíže specifikoval
důvody, které ho vedly k aplikaci tohoto ustanovení bez vyložení jednotlivostí,
které vyplývají z ustanovení § 205a odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f)
občanského soudního řádu.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že odvolací soud řešil otázku pasívní legitimace
Pozemkového fondu ČR v této právní věci v rozporu s hmotným právem, zejména s
ustanovením § 20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ale i s ustanovením § 530 a
násl. občanského zákoníku i vládního nařízení č. 124/1951 Sb., a to v tom
smyslu, že „v důsledku rozhodnutí ministra zemědělství o založení státního
podniku Lesy České republiky, které bylo (podle názoru dovolatelů) absolutně
neplatné a protiprávní, nemohlo dojít k automatickému přechodu majetku ze státu
na státní podnik, když k takovému postupu bylo třeba schválení vládou ČR ve
smyslu schváleného privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, jakož i následné delimitace
majetku“.
Ke svému právnímu závěru dospěly soudy v daném případě, dovozovali dovolatelé,
jen na základě nepostačujícího dokazování, a to pouze vyžádáním si výpisu z
obchodního rejstříku v Hradci Králové ohledně Lesů ČR, státního podniku, a
zprávy Ministerstva zemědělství ČR, jakož i stanoviska Lesů ČR, třebaže v
řízení nebylo bezpečně prokázáno, zda majetek, o nějž šlo v tomto řízení,
skutečně přešel posléze na Lesy ČR, státní podnik se sídlem v Hradci Králové;
přitom soud kladl důraz jen na to „kdo odňaté věci převzal jako první v řadě“.
Nebyl proveden žalobci navrhovaný důkaz delimitačními protokoly, ze kterých
bylo možno zjistit, zda pohledávka žalobců přešla na Lesy ČR, a ani nebyl
proveden navrhovaný znalecký posudek o tom, zda Lesy ČR, s. p., jsou nástupci
Československých státních lesů, n. p., zrušených v roce 1951. Dovolatelé jsou
na rozdíl od odvolacího soudu přesvědčeni o tom, že v důsledku nesprávného
postupu při dokazování v této právní věci nebylo objasněno, že v daném případě
Lesy České republiky nebyly povinnou osobou v tomto sporu, ale „naopak byly
touto osobou podniky, jejichž jmění se pokusil ministr zemědělství vložit do
Lesů České republiky“.
Při aplikaci zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) na daný případ, zejména
pokud šlo o jeho blokační ustanovení (jmenovitě ustanovení § 5 tohoto zákona)
bylo, podle názoru dovolatelů, zcela pominuto, že žádný privatizační projekt,
ani opatření ministerstva či ministra, nemohly porušit blokační ustanovení
zákona o půdě; nikdo nesměl se zemědělským majetkem nakládat s výjimkou toho,
že na základě zákona o půdě přešel nemovitý majetek do vlastnictví Pozemkového
fondu ČR, na nějž tento majetek přešel ke dni 24. 6. 1991; podle názoru
dovolatelů tedy žádná právnická osoba se tu nemohla stát „právním nástupcem co
do povinnosti vydání jakéhokoliv majetku, který byl předmětem restituce; zákon
o půdě v ustanovení § 20 pregnantně hovoří o tom, kdo je povinnou osobou k
vydání živého a mrtvého inventáře. Podle názoru dovolatelů spočívá základní
pochybení rozhodnutí odvolacího soudu z 3. 5. 2012 v tom, že dospěl k právnímu
závěru, že v daném případě jsou Lesy České republiky zjištěným nástupcem
povinné osoby a tedy že tu není dána pasívní legitimace Pozemkového fondu ČR.
Dovolatelé v závěru svého dovolání znovu rekapitulovali svůj právní názor na
tuto právní věc, že je tu zcela nepochybné, že na základě vládního nařízení č.
315/1948 Sb. ke dni 1. 1. 1949 byl zřízen podnik Československé státní lesy,
národní podnik se sídlem v Praze, který byl ke dni 1. 1. 1950 vyhláškou
ministra průmyslu č. 614/1950 Sb. začleněn z majetkové podstaty bývalých
Československých státních lesů, n. p., do Horácké pily, národní podnik,
majetek, který je předmětem žaloby žalobců o poskytnutí náhrady mrtvého
inventáře a zásob. Horácké pily, národní podnik, zanikly bez právního nástupce.
Jak vyplývá z potvrzení Ministerstva spotřebního průmyslu z 8. 8. 1956
Československé státní lesy, národní podnik se sídlem v Praze, zanikly bez
likvidace k 31. 12. 1951. Tato skutečnost vyplývá i z vládního nařízení č.
124/1951 Sb., z jehož ustanovení § 5 se, podle názoru dovolatelů, podává, že
československé státní lesy, n. p., byly zrušeny dnem 31. 12. 1951 bez
likvidace; vyplývá to i z úplného výpisu z obchodního rejstříku. V řízení bylo
také prokázáno, dovozovali dovolatelé, a to rozhodnutím Ministerstva
spotřebního průmyslu z 8. 8. 1956, že vyhláškou ministra průmyslu č. 614/1950
Úředního listu II ze dne 1. 3. 1950 byla začleněna ke dni 1. 1. 1950 z
majetkové podstaty bývalých československých státních lesů, n. p., do Horáckých
pil, n. p., Jihlava, také pila L. Uvedený majetek nemohl přejít na právního
předchůdce dnešních Lesů ČR, s. p., protože ještě před tím přešel do majetku
Horáckých pil. Původní vlastník tedy zanikl bez likvidace a nelze určit jeho
právní nástupce.
Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání žalobců bylo uvedeno,
že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalovaného fondu je
třeba mít na zřeteli, že v tomto řízení soudy obou stupňů postupovaly v soulady
s názorem dovolacího soudu, vyjádřeným v usnesení sp. zn. 28Cdo 2117/2005
Nejvyššího soudu (vydaném v této právní věci a navazujícím i na právní názor
Ústavního soudu ČR v nálezu II.ÚS 289/06), že totiž v dalším řízení bylo jen
třeba objasnit, zda tu lze nebo nelze zjistit právnickou osobu, která věci, o
něž jde v tomto řízení převzala, nebo právního nástupce této právnické osoby,
anebo zda tato právnická osoba zanikla či nezanikla, takže šlo pouze o pokyny
po procesní stránce ke zjištění sporných skutečností, které byly v dalším
řízení v této právní věci splněny. Soud si vyžádal rejstříkový spis Lesů ČR i
delimitující protokoly k němu. Podle názoru žalovaného tedy dovolání žalobců
směřuje jen proti výsledkům skutkových zjištění a proti hodnocení provedených
důkazů. Podle názoru žalovaného už soud prvního stupně provedl veškeré návrhy
účastníků řízení na provedení dokazování, listiny, jimiž byl prováděn důkaz,
byly v řízení přečteny a účastníci řízení měli možnost do nich nahlédnout a
seznámit se s nimi. Z provedeného dokazování vyplynulo zejména, že podnik
Státní lesy a statky převzal do národní správy celý velkostatek L., tedy i
předmětný inventář; majetková podstata uvedeného podniku byla rozdělena mezi
dva jeho právní nástupce – nově zřízené národní podniky, a to Československé
státní lesy a Československé státní statky (oba tyto subjekty byly zřízeny na
základě nařízení vlády č. 315/1958 Sb.). Povinnou osobou jsou v daném případě
Lesy ČR (jako právní nástupce národního podniku Československé státní lesy),
které toto své právní nástupnictví nepopírají a náhrady oprávněným osobám v
analogických případech také poskytovaly (lze tu poukázat na vyjádření státního
podniku Lesy ČR z 18. 7. 2011, které měl soud k dispozici). Žalobci se se svou
žádostí na Lesy ČR neobrátily. Pozemkový fond ČR není v této právní věci
povinnou osobou k poskytnutí náhrad za odňatý inventář pily L. a není tudíž v
dané právní věci pasívně legitimován.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže ovšem dospěje k závěru, že rozhodnutí, napadené dovoláním, má
po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 3C 5/2004
Okresního soudu v Pelhřimově), že by dovolací soud svým rozsudkem z 3. 5. 2012,
sp. zn. 15Co 253/2012 (Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře) řešil některou právní otázku, která je konkrétně rozhodována rozdílně
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba
posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem z 3. 5. 2004 řešil některou právní
otázku způsobem uvedeným ve shora uvedeném ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. má povinnost poskytnout
náhradu živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, odňatných v období 25. 2.
1948 do 1. 1. 1990 (§ 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) právnická osoba, která
tyto věci převzala, nebo její právní nástupce. Nelze-li zjistit právnickou
osobu, která věci převzala, nebo jejího právního nástupce, anebo jestliže tato
právnická osoba zanikla, poskytne náhradu podle § 229 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb. pozemkový fond způsobem uvedeným v § 18a odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb.
Podle ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. náhrada spočívá v
poskytnutí nemovitostí ve správě pozemkového fondu nebo v poskytnutí hotovosti
ve výši stanovené zvláštním předpisem, popřípadě v cenných papírech, které
nemají povahu státních dluhopisů.
Podle ustanovení § 18a odst. 1, věta třetí, zákona č. 229/1991 Sb. Pozemkový
fond mohl použít zásoby povinných osob na poskytnutí náhrad podle § 14 až § 16
a § 20 uvedeného zákona tam, kde je povinnou osobou státní podnik nebo
právnická osoba, jejímž zakladatelem je stát, v tom případě, kdy před
privatizací nebo likvidací této právnické osoby nebyly tyto nároky vypořádány.
Náhradu za živý a mrtvý inventář poskytuje právnická osoba, která převzala
odňaté věci, nebo její právní nástupce (viz č. 34/1993 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, str. 125/259/).
Právním nástupcem ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. může
být výjimečně i fyzická osoba, která věc získala od právnické osoby, jež věc
držela (viz č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 54/132/).
Pro založení povinnosti právního nástupce právnické osoby, která převzala živý
a mrtvý inventář (§ 20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) je nerozhodné, že
povinnost poskytovat náhradu původní přebírající právnická osoba v době svého
vzniku neměla. Pro určení povinné osoby podle § 20 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb. je rozhodující to, kdo byl prvním v řadě, kdo věci odňaté převzal (k tomuto
závěru dospěl např. Vrchní soud v Praze v evidovaném rozhodnutí vydaném pod sp.
zn. 6A 181/93).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 6. 2009, II. ÚS 289/06 (uveřejněném pod č.
138 ve svazku 53 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), jež se týkal
této právní věci (sp. zn. 3C 5/2004 Okresního soudu v Pelhřimově) bylo pro
další rozhodování v této právní věci po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR a
po zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 19. 5. 2010, 28 Cdo 4602/2009,
zdůrazněno (viz na str. 726 uvedené Sbírky nálezů a usnesení), že tu v dalším
řízení není třeba extenzívního výkladu, ale uvedení stručných důvodů, o které
soud své rozhodnutí opře, včetně citace judikátů, které věc řeší a pro jejichž
změnu a odchýlení se od nich neshledal soud důvodu.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným
právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezu Ústavního soudu ČR, vydaného
ohledně téže právní věci, z nichž dovolací soud vychází v daném případě, nemohl
dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku
z 3. 5. 2012 (sp. zn. 15Co 253/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočka v Táboře), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními
ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.) nebo právní otázku, která by dosud nebyla
vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která by byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Neshledal proto dovolací soud
u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů jako
dovolání nepřípustného podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících
přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů.
U dovolání nepřípustného již nenáleží dovolacímu soudu (srov. § 241a odst. 3
občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné .....“) posoudit v dovolání
uplatněné dovolací důvody. Vzhledem však k výtkám dovolatelů, obsažených v
jejich dovolání, týkajících se vadných nebo nesprávných skutkových zjištění v
tomto řízení, nesprávného hodnocení důkazů, vycházení soudu ze skutkového
zjištění, jež nemá oporu v dokazování, jakož i vad řízení, dovolací soud
připojuje jen odkaz na uveřejněná rozhodnutí dovolacího soudu (ze Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), zabývajících se
posouzením výtek tohoto druhu v dovolacím řízení: např. v rozhodnutí
uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly zaujaty
právní závěry, že ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském
soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže
zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v občanském soudním
řádu, dále že dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů
(§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní
zásady volného hodnocení důkazů soudem, a také že rozhodnutí soudu vychází ze
skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jde jen
tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo
jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, právně významnou,
která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Lze také poukázat např. na
rozhodnutí uveřejněná pod č. 49/1998 a č. 59/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek dospívající k závěrům, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže k
nesprávnému postupu došlo už v průběhu řízení, nikoliv až při rozhodování, a
zejména tehdy, jestliže nesprávný postup soudu vedl k odnětí možnosti účastníku
řízení (jmenovitě dovolateli) jednat před soudem.
Pokud jde o náklady tohoto řízení o dovolání, dovolatelé nebyli v řízení o
dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovaným Pozemkovým fondem ČR
na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §
243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního
předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému
účastníku řízení, a náhradu těchto žalovaným vynaložených nákladů žalovanému
fondu nepřiznal; dovolací soud vycházel jednak z právní povahy projednávané
právní věci a jednak i z obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů,
rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo žalovaným uplatněno v řízení před
soudy obou stupňů v této právní věci, trvajícího již od roku 1996.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu