28 Cdo 3251/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce I. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému m. Ch., zastoupenému
advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu
v Chomutově pod sp. zn. 17 C 244/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2008, č.j. 10 Co 484/2006-316,
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit na nákladech řízení o dovolání žalobci částku
6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní
zástupkyně.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem shora uvedeným byl potvrzen
odvoláním napadený výrok I. rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 5.
2005, č.j. 17 C 244/98-255, kterým bylo určeno vlastnictví žalobce k pozemkům
(ve výroku konkrétně vymezeným) nacházejícím se v katastrálním území Chomutov
I. Rozsudkem odvolacího soudu byl dále výrok III. rozsudku soudu prvního stupně
týkající se nákladů řízení zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu
k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž A. M. – Č. (právní předchůdkyně
žalobce, zemřelá dne 17. 6. 2005) se domáhala určení vlastnického práva k
pozemkům v k.ú. Ch. I. z důvodu duplicitního zápisu vlastnictví v katastru
nemovitostí na LV č. 3351, na kterém vedle žalobkyně bylo jako vlastník zapsáno
též město Ch. Odvolací soud ve svém rozsudku odkázal na skutková zjištění soudu
prvního stupně, zejména na existenci platné přídělové listiny, na jejímž
základě došlo k přidělení předmětného nemovitého majetku manželům J. a A. Č.
Odvolací soud dále uvedl, že předmětné pozemky byly určeny k realizaci
osídlovacího práva, tedy ve formě jejich přidělení subjektům předvídaným (v
tomto případě) dekretem prezidenta č. 12/1945 Sb. Skutečnost, že původní
přídělci se posléze vzdali předmětného přídělu ve prospěch státu, pouze
znamenala, že daný nemovitý majetek se mohl stát nadále předmětem přídělového
řízení, což bylo nakonec přidělením tohoto majetku manželům Č. realizováno.
Uvedený příděl pozemků manželům Č. ze dne 1. 5. 1963 vycházel podle odvolacího
soudu ze smyslu a účelu zmíněného konfiskačního dekretu, nehledě na skutečnost,
že v praxi v mnohých případech teprve druhý nebo dokonce až třetí příděl,
jdoucí v časové posloupnosti, naplnil státem sledovaný účel – přidělit pozemky
oprávněným subjektům a realizovat tak tzv. osídlovací právo.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je třeba dále zmínit, že předmětné
pozemky byly sdruženy manželi Č. v hospodářském družstvu. K těmto pozemkům
vzniklo právo družstevního užívání ve prospěch JZD v Ch., tj. právo užívat
pozemky ve stejném rozsahu jako vlastník jen s tím omezením, že družstvo
nesmělo pozemky zatížit nebo zcizit. Družstevníkům (manželům Č.) zůstalo pouze
tzv. „holé vlastnictví“, tj. vlastnické právo bez dalšího oprávnění. V roce
1982 A. Č. zdědila podíl svého zemřelého manžela. Vzhledem k tomu, že původní
žalobkyně své vlastnictví nikdy nepozbyla a pozemky nikdy nepřešly na stát ani
jinou právnickou osobu, nemohla podle soudu prvního stupně žádat jejich vydání
podle zákona o půdě. Pokud jde o tvrzené vlastnické právo žalovaného k
předmětným pozemkům, žalovaný je měl nabýt zejména na základě zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku Č. r. do vlastnictví obcí. Na
základě zmíněného zákona však přešly do majetku obcí toliko věci, jejichž
vlastníkem byla ke dni 24. 5. 1991 Č. r. (a se kterými k témuž dni obec
hospodařila, což ale bylo prokázáno). Vlastnictví Č. r. k předmětným pozemkům
se však k rozhodnému dni nepodařilo v řízení před soudem prvního stupně
prokázat.
Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Otázku zásadního právního významu vymezil dovolatel tak, zda se žalobce mohl
tvrzených nároků domáhat žalobou na určení vlastnického práva, anebo zda měl
postupovat podle restitučních předpisů. Dovolatel tvrdil, že stát převzal
předmětné nemovitosti bez právního důvodu, a proto se nemohl žalobce domáhat
svého práva prostřednictvím určovací žaloby. Podle dovolatele byl příděl
pozemků neplatným právním úkonem, pozemky nepřešly z majetku Č. r. do
vlastnictví jiné osoby, a k vydržení vlastnického práva na straně původní
žalobkyně nedošlo. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný zastoupený advokátem, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný
dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o
přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.
K výkladu některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve
svém stanovisku ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95 (publikovaném pod č. R
16/96); přijaté závěry tvoří předpoklad pro uplatnění restitučních nároků a
aplikaci tohoto restitučního předpisu. Účel zákona č. 229/1991 Sb. je vymezen
v jeho preambuli, a to jako „zmírnění následků některých majetkových křivd z
období 1948 až 1989, obnovení původních vlastnických vztahů k půdě, a úprava
některých vlastnických vztahů v uvedených souvislostech, a to vzhledem k zájmům
hospodářského rozvoje venkova i vzhledem k ekologickým hlediskům.“ Právo
domáhat se vydání zemědělských nemovitostí oprávněnou osobou (§ 4 zákona č.
229/1991 Sb.) přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je splněn zákonný
předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát nebo jinou právnickou osobu
podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Uvedené stanovisko odkázalo
též na nález Ústavního soudu ČR č. 131/1994 Sb., podle kterého zmírnění křivd
podle zákona č. 229/1991 Sb. má povahu restituce, která je „odstraněním
protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do
vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu s
právními účinky ex tunc“.
Dovolací soud se v rámci dovolacího přezkumu ve věci ztotožnil s právními
závěry soudů nižších instancí. Zejména již v tom ohledu, že právní předchůdkyni
žalobce a jejímu tehdejšímu manželovi J. Č. byly v roce 1963 Okresním národním
výborem v Ch. platně přiděleny do zákonného majetkového společenství manželů
(později bezpodílové spoluvlastnictví manželů) předmětné pozemky, konfiskované
podle dekretu č. 12/1945 Sb. Na základě tohoto přídělového rozhodnutí státního
orgánu se manželé Č. nejprve ujali držby předmětných nemovitostí s
přesvědčením, že jim k těmto pozemkům náleží vlastnické právo. Po smrti J. Č.
nabyla původní žalobkyně pozemky na základě vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů a dohody o vypořádání dědiců do svého výlučného
vlastnictví (viz rozhodnutí Státního notářství v Ch. č.j. D 106/82-22).
Dovolací soud v této souvislosti přisvědčuje závěru nižších soudů, že původní
žalobkyně své vlastnictví nikdy nepozbyla a pozemky nikdy nepřešly na stát ani
jinou právnickou osobu, a proto – s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem
případu - nebyl důvod pro uplatnění nároku na vydání pozemků podle zákona o
půdě. Určovací žaloba je tu relevantním procesním prostředkem k ochraně jejího
vlastnického práva.
Uzavírá se tedy, že v posuzované věci lze oprávněně zpochybnit, a tato otázka
prolíná celou argumentací nižších instancí, vlastnictví státu k předmětným
pozemkům. To přitom tvoří „předstupeň“ oprávněného uplatnění vlastnického
nároku obcí, u níž je jinak splněna podmínka hospodaření s nemovitostmi.
Posuzovaná situace je rozdílná od těch, při nichž došlo (např. za účelem
budování bytových jednotek, občanské vybavenosti apod.) k řádnému vyvlastnění
pozemků. Oproti tomu zde je skutkový stav ohledně pozemků a jejich dalšího
využití (viz zejména skutková zjištění soudu prvního stupně) nepřehledný a
vlastnické poměry k pozemkům, navozené přídělem z roku 1963, měly kontinuální
pokračování.
V judikatorně zpracovaných a po stránce hmotněprávní podle všeho správně
posouzených otázkách nelze nalézt zásadní právní význam napadeného rozsudku ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání žalovaného
podle § 243 odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítá.
Protistraně vznikly v řízení náklady za jeden advokátský úkon, na jejichž
náhradu má právo (§ 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 5 písm. b/
vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí sazba za úkon 20.000,- Kč, snížená však dvakrát o
polovinu pro odmítnutí dovolání a jediný úkon v řízení (§§ 14 odst. 1, 15, 18
odst. 1 cit. vyhl.). Tedy 5.000,- Kč plus 300,- Kč režijního paušálu; povýšeno
o 19% DPH celkem Kč 6.307,-.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu