Ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, umožňuje
napadnout členu sdružení rozhodnutí orgánu tohoto sdružení u soudu určovací
žalobou, jestliže považuje toto rozhodnutí za nezákonné nebo odporující
stanovám. Subjektivní 30-ti denní, resp. objektivní 6-ti měsíční lhůta pro
podání žaloby byla v posuzované věci dodržena.
Podle čl. 8 odst. 1 stanov žalovaného může členu, který porušil členské
povinnosti, výbor sdružení uložit mj. dočasné omezení lovu zvěře v honitbě
nejdéle na dobu jednoho roku.
Obranu člena sdružení proti rozhodnutí výboru stanovy výslovně neformulují. Lze
z nich pouze nepřímo dovodit, že je tu možný přezkum členskou schůzí, neboť
členská schůze 1) rozhoduje podle čl. 9 odst. 2 písm. a/ o závažných
záležitostech sdružení a 2) rozhoduje též o námitkách proti „opatření“
uloženému výborem (týž článek a odstavec, písm. f/).
Nižší instance založily svá rozhodnutí o vyhovění žalobě na argumentaci, že ve
skutečnosti rozhodla o sankci proti žalobci členská schůze, jak zněla druhá
verze žalobního petitu. Měl však rozhodnout již výbor sdružení, zatímco členská
schůze byla oprávněna rozhodnout jen o námitkách žalobce.
Rozhodnutí orgánu občanského sdružení je nutné z formálních hledisek posuzovat
podle více kritérií. Občanské sdružení (spolek) vykazuje co do právní regulace
své činnosti významné prvky veřejnoprávní (úřední schválení stanov apod.), což
presumuje i požadavky na jeho interní rozhodování. Na druhé straně je však
občanské sdružení svou povahou subjektem vzniklým na základě dobrovolného aktu
svých členů, což vede k tomu, že rozhodnutí orgánu takového spolku by se mělo
subsidiárně či v pochybnostech posuzovat též podle měřítek občanskoprávních a
tedy i podle svého zamýšleného – byť ne vždy přesně vyjádřeného - obsahu (tj.
mírněji ve vztahu k jednotlivým náležitostem - in dubiis mitius). Relevantními
ustanoveními tu tedy jsou § 76 soudního řádu správního (č. 150/2002 Sb.) a
podpůrně § 35 obč. zák. o výkladu projevu vůle.
Procedurální postup interních orgánů žalovaného sdružení ve světle uvedených
kritérií obstojí. Za klíčový považuje dovolací soud obsah zápisu z výborové
schůze ze dne 10. 8. 2007, v němž se po popisu zjištěného skutku z 8. 7. 2007
uvádí, že „Výbor členské schůzi předloží rozhodnutí (zvýrazněno NS) o dočasném
omezení lovu zvěře v honitbě panu J. H. na dobu 12 měsíců.“ Je tedy zcela
zřejmé, že výbor sdružení už své rozhodnutí učinil, přičemž nebylo nutné blíže
dokládat hlasovací proceduru či diskusi. Případné námitky žalobce uspokojil
výbor sám tím, že věc bezprostředně předložil členské schůzi k posouzení,
ostatně téhož dne a za přítomnosti žalobce. Členská schůze poté, jak vyplývá ze
zápisu opět z 10. 8. 2007, „schválila“ sankci omezení lovu žalobci (cestou
odebrání povolenky) a na tom nic nemění předchozí text zápisu, podle něhož měl
výbor členské schůzi zmiňovanou sankci údajně „navrhnout“.
Postup orgánů sdružení tedy žalobce nijak nepoškodil, věc byla řádně projednána
a toto projednání se neocitlo v rozporu se zásadou vnitrospolkové demokracie.
Jestliže přes uvedený právní názor, konvenující dovolacím tvrzením žalovaného,
nebylo dovolání vyhověno již ve fázi posuzování jeho přípustnosti, stalo se tak
proto, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. si klade
za cíl (a to i ve znění před novelou č. 7/2009 Sb.) především sjednocovat
rozpornou judikaturu, eventuálně též vystihnout a vyřešit judikatorní přesah
věci s novými skutkovými i právními prvky. Je tedy třeba zvažovat, které
případy jsou pro svůj dopad na účastníky i judikaturu natolik závažné, že budou
připuštěny k meritornímu posouzení. Nyní posuzovaný případ, v němž podle všeho
již navíc v mezidobí došlo k výkonu uložené sankce, se takto nejeví a jde spíše
o jeho jedinečné okolnosti bez potřeby další generalizace.
Jako obiter dictum dovolací soud dodává, že jestliže by mělo být dovolání
žalovaného shledáno důvodným a došlo by ke zrušení rozsudků případně i obou
instancí, pak by se musel soud prvního stupně vrátit k dokazování ohledně
žalobcova sporného skutku. K tomu však týž soud již v dřívějším rozsudku ze dne
14. 12. 2007 uzavřel, že skutkový děj, na jehož základě došlo k uložení trestu,
byl bezpečně prokázán (č.l. 26). Dokazování tehdy provedené prvostupňovým
soudem přitom považuje Nejvyšší soud za rozsahem dostatečné, vyhovující zásadě
hospodárnosti a v neposlední řadě i testu přiměřenosti, který musí soud ve
spolkových věcech, jež jsou svým charakterem vzdáleny běžné rozhodovací
činnosti soudů, v mezních důkazních situacích použít.
Přípustnost dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založena a
Nejvyšší soud toto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.
s. ř. odmítá.
Žalující straně by vznikly v tomto řízení jinak oprávněné náklady (§ 243c odst.
1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). Jejich náhradu však soud v intencích § 150 o. s. ř.
žalobci nepřiznal. Okolnosti zvláštního zřetele hodné spatřuje v tom, že
žalobce, jenž se navíc podle všeho vytknutého skutku dopustil, využil
procedurální nepřesnosti v jednání orgánů sdružení, aniž by tato nepřesnost
byla tak závažná, jak dovodily nižší instance.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu