28 Cdo 3260/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského
a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci
žalobce S. s. hl. m. P. „v l.“, zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f.
ČR, o určení práva hospodaření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 21 C 373/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 5. 3. 2008, č. j. 54 Co 532/2007-55, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, č. j. 54 Co 532/2007-55, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozhodl v záhlaví označeném usnesení tak, že rozsudek soudu
prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu na určení, že žalobce má právo
hospodaření k tamtéž identifikovaným pozemkům, zrušil a řízení zastavil.
Odvolací soud uvedl, že v daném případě bylo předmětem sporu to, komu svědčí
právo hospodaření, resp. správy k pozemkům v majetku státu. Z tohoto pohledu se
nepochybně jedná o nárok vyplývající z občanskoprávních vztahů, neboť jde o
jednu ze složek práva vlastnického. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
takové spory rozhodují soudy, pokud je podle zákona neprojednávají a
nerozhodují o nich jiné orgány. Rozhodl-li v takovém sporu jiný orgán než soud,
mohou podle odst. 2 téhož ustanovení soudy v občanském soudním řízení věc
projednat jen za podmínek uvedených v části páté o. s. ř. Správní orgány
(ministerstvo zemědělství a ministr zemědělství) v tomto případě rozhodovaly
podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
229/1991 Sb.“), neboť tu byly pochybnosti, zda se jedná o pozemky, ne něž se
vztahuje citovaný zákon. Pokud takové rozhodnutí vydal správní orgán v
restituční věci, má v totožné věci posouzení této otázky pro soud význam toliko
předběžné otázky. K posouzení restitučního nároku je povolán soud, tudíž i tuto
otázku může řešit samostatně a případně i odlišně. Z nálezu Ústavního soudu ze
dne 12. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 280/04, vyplývá, že správní orgán může podle §
17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodovat i v jiných než restitučních
věcech. V těchto „jiných“ věcech má pak takové rozhodnutí správního orgánu jiný
význam, jak vyplývá i z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp.
zn. 6 A 85/96 (publikovaný v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č.
972/2002/II. Rs., ročník 2002). V daném řízení jde tedy
o případ, kdy rozhodnutí správního orgánu vydané podle § 17 odst. 6 zákona
č. 229/1991 Sb., obsahuje konečné vyřešení otázky, komu svědčí právo
hospodaření, resp. správy pozemku, neboť se nejedná o restituční spor. Tím, že
správní orgán pravomocně rozhodne, že pozemky spadají do režimu zákona č.
229/1991 Sb., deklaruje zároveň, že nastaly zákonem předvídané účinky. Citovaný
rozsudek Vrchního soudu v Praze také zmiňuje možnost přezkumu správního
rozhodnutí soudem s odkazem na
§ 248 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném v době vydání tohoto rozhodnutí). S
ohledem na změny v o. s. ř. připadalo v úvahu podání žaloby podle části páté
téhož zákonného předpisu směřující k nahrazení správního rozhodnutí rozsudkem
soudu. Takovou žalobu však žalobce podle sdělení před soudem prvního stupně
nepodal. Jelikož žalobce netvrdí a nepodává se to ani ze spisu, že šlo o
pozemky uvedené v § 17 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 229/1991 Sb., byla
otázka nastolená žalobou pravomocně vyřešena správním orgánem. Protože citovaný
zákon v § 17 odst. 6 stanoví, že o charakteru pozemků z hlediska působnosti
zákona (a tím i implicitně o tom, zda k nim svědčí právo hospodaření či právo
správy pozemkového fondu) rozhodují správní orgány, není dána pravomoc soudů
podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně tedy nebyl oprávněn ve věci
meritorně rozhodovat pro nedostatek podmínek řízení. V úvahu zde nepřipadalo
postoupení věci povolanému správnímu orgánu, neboť ten již ve věci pravomocně
rozhodl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že je považuje přípustné
podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a předchozí řízení je též stiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Předmětná pravomocná a vykonatelná
rozhodnutí správních orgánů nepředstavují dle dovolatele překážku pro meritorní
projednání a rozhodnutí soudem. Předmět občanského soudního řízení byl totiž
zcela odlišný od předmětu správního řízení vedeného uvedenými správními úřady,
neboť v něm mělo být rozhodnuto o tom, zda má dovolatel k předmětným pozemkům
právo hospodaření, nikoliv o tom, zda se na tyto pozemky vztahuje právní režim
zákona
č. 229/1991 Sb. Soudy nadto nebyly ve smyslu § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř. těmito
správními rozhodnutími v občanském soudním řízení vázány. Otázku
aplikovatelnosti § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. na předmětné pozemky si
soudy mohly posoudit samostatně jako otázku předběžnou, a to případně i
způsobem odlišným. Dovolatel navrhuje, aby Nevyšší soud napadené usnesení
zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V této
souvislosti byla odvolacím soudem řešena pro souzený spor zásadní otázka, a to
zda projednání dané věci spadá do pravomoci soudů v civilním soudním řízení,
jinými slovy řečeno, zda je tuto věc možné projednat a rozhodnout v občanském
soudním řízení (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud dospěl k závěru, že tato
pravomoc dána není, neboť správní orgán (Ministerstvo zemědělství – Ústřední
pozemkový úřad a k rozkladu žalobce ministr zemědělství) vydal v dané věci
rozhodnutí o tom, že na předmětné pozemky se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb.,
přičemž toto rozhodnutí je konečné a zahrnuje implicitně i rozhodnutí o tom,
komu přísluší právo hospodaření či správa těchto nemovitostí ve smyslu § 17
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí
měl žalobce možnost podat proti takovému rozhodnutí správního orgánu žalobu
podle části páté o. s. ř., avšak neučinil-li tak, platí závěry o absenci
pravomoci soudu v občanském soudním řízení.
Obecně platí, že osoba oprávněná se může domáhat určení existence práva
hospodaření k věci podle § 80 písm. c) o. s. ř., má-li na tom naléhavý právní
zájem. Ostatně jak správně konstatoval odvolací soud, jedná se nepochybně o
nárok vyplývající z občanskoprávních vztahů, neboť jde o jednu ze složek práva
vlastnického, a pravomoc soudů projednat takovou žalobu v občanském soudním
řízení je tudíž dána.
Nicméně specifičnost daného případu spočívá právě v charakteru a účelu
rozhodnutí správního orgánu podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. za
situace, kdy se jedná o odnětí práva hospodaření státnímu podniku a založení
práva správy pro P. f. ČR, nikoliv o spor restituční povahy. V tomto smyslu lze
poukázat na závěry obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9.
1998, sp. zn. 6 A 85/96-24, jež odvolací soud v napadeném rozhodnutí
reprodukoval a na nichž své rozhodnutí založil.
Je zřejmé, že v případě jako je právě ten souzený, je účelem rozhodnutí
správního orgánu podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., nejen posouzení
otázky, zda se na konkrétní nemovitost právní režim tohoto zákona vztahuje, ale
právě i určení subjektu, jenž je s touto nemovitostí oprávněn hospodařit, tedy
toho, jenž pro stát jako vlastníka věci vykonává správu nemovitosti. Tyto
případy je nutno odlišovat od sporů charakterizovaných jako spory restituční,
neboť zde rozhodnutí podle § 17 odst. 6 cit. zákona působí coby rozhodnutí
předběžné povahy k otázce, zda se na uplatněný restituční nárok vztahuje právní
režim zákona č. 229/1991 Sb. či zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Takto je též nutno přistupovat k závěrům dovozeným v nálezu
Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení,
svazek č. 43, pod č. 187, veřejnosti dostupném též na internetových stránkách
Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud proto souhlasí se
závěrem, že na rozhodnutí správního orgánu vydaného podle § 17 odst. 6 zákona
č. 229/1991 Sb. je třeba pohlížet jinak, než je tomu v případě tzv.
restitučních sporů.
Z téhož důvodu se ovšem Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se závěrem soudu
odvolacího v tom, že nepodal-li žalobce žalobu podle části V. o. s. ř. (ve
znění účinném od 1. 1. 2003), pak není ani dána pravomoc soudů projednat jeho
žalobu podle § 80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud sice založil své rozhodnutí
na závěrech dovozených ve výše citovaném rozsudku Vrchního soudu v Praze, avšak
nezohlednil již další závěry v tomto rozhodnutí uvedených. Totiž, že pro
žalobce představuje vydané rozhodnutí přímý zásah do rozsahu jeho práva
hospodaření, k jehož dovršení není dalšího správního rozhodování třeba.
Poskytnout soudní ochranu tomuto právu je tedy nutno již proti rozhodnutí, jímž
byla odstraněna pochybnost, neboť odmítnutí soudní ochrany v tomto okamžiku by
nebylo možno zdůvodnit tím, že soud přezkoumá zákonnost takového rozhodnutí v
nějakém pozdějším řízení. O právu žalobce bylo správním orgánem rozhodnuto s
konečnou platností a jediným prostředkem ochrany práva, která žalobci zůstala,
bylo podání žaloby u soudu podle občanského soudního řádu. Tím se právě taktéž
odlišuje od nároku restitučního, o němž rozhoduje nejprve správní orgán, neboť
otázka aplikace zákona č. 229/21991 Sb. může být ve smyslu jeho § 17 odst. 6
posouzena ještě v dalším řízení jak před správními orgány, tak i později při
případném projednávání příslušné žaloby uplatňující restituční nárok (k tomu
srovnej i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. III. ÚS 1/96,
veřejnosti dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu –
http://nalus.usoud.cz).
Odmítnout projednat před soudem nárok uplatněný v daném případě by znamenalo
odepření spravedlnosti, a tím porušení základního práva zakotveného v čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na věci nic nemění ani to, že žalobce
mohl proti dotčenému rozhodnutí správního orgánu podat žalobu podle části V. o.
s. ř. Tato okolnost totiž nemůže být zohledňována při řešení otázky pravomoci
soudu věc projednat, nýbrž až případně v souvislosti z posouzením naléhavého
právního zájmu žalobce na požadovaném určení.
Pravomoc soudů ve smyslu § 7 o. s. ř. musí být nazírána pod zorným úhlem práva
hmotného, tedy zda se jedná o projednání nároku pramenícího ze vztahů
občanskoprávních, pracovních, rodinných či obchodních. Pokud je tedy obecně
přijímáno, že právo hospodařit s věcí, jež se nachází ve vlastnictví státu, je
součástí vlastnického práva, jež je obecně upraveno předpisy práva soukromého
(především občanským zákoníkem), pak nemůže být uzavřeno, že projednání a
rozhodnutí o tomto právu nenáleží do pravomoci civilních soudů, ač je k tomu
podle zákona povolán v první řadě jiný státní orgán.
Nejvyšší soud proto považoval rozhodnutí soudu odvolacího již z tohoto důvodu
za rozporné s ustáleným výkladem procesního práva, což mohlo mít nepochybně za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto jej podle § 243b odst. 2 o. s.
ř., části věty za středníkem, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž
bude výše uvedenými právními závěry dovolacího soudu vázán.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. května 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu