28 Cdo 3262/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci navrhovatelů a) Ing. Š. Ch., a b) R. CH., obou bytem ve Z., V. 353, zastoupených Mgr. Bc. Michalem Březovjákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Vavrečkova 5262, o vyloučení věci z exekuce a o zaplacení 123.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 41 Nc 401/2011, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 31. října 2011, č.j. 59 Co 377/2011-110, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně potvrdil usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. srpna 2011, č.j. 41 Nc 401/2011-70, jímž tento soud pro vady bránící pokračování v řízení podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.) odmítl podání navrhovatelů ze dne
7. února 2011, kterým navrhovatelé uplatňují nárok na vyloučení věcí z exekuce, jakož i nárok na „navrácení bezdůvodného obohacení v částce 123.000,- Kč“. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že má-li být podání navrhovatelů pokládáno za návrh na zahájení řízení, pak postrádá označení účastníků, které žalobci míní do řízení povolat, jakož i určení věci, které se týká (vymezení předmětu řízení), a v neposlední řadě v něm chybí i srozumitelné a nerozporné vylíčení rozhodujících skutečností, jimiž žalobci odůvodňují uplatněné nároky. Přitom odvolací soud poukázal na četné logické rozpory v podání navrhovatelů, uzavíraje, že vytýkané vady podání se navrhovatelům nezdařilo odstranit ani po výzvách soudu dle § 43 odst. 1 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., pokládaje napadené usnesení za nesprávné. Konkrétně namítají, že soudem nebyli řádně vyzváni k odstranění vad podání, neboť usnesení o výzvě dle § 43 odst. 1 o. s. ř. postrádá označení věci, jíž se týká, a tato výzva směřuje vůči Janu Posoldovi a nikoliv vůči navrhovatelům. Návrh jimi podaný pokládají za projednatelný, jež obsahuje podstatné náležitosti žaloby, včetně označení účastníků a skutečností, jimiž lze identifikovat předmět řízení.
Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle § 239 odst. 3 o. s. ř., přezkoumal usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o.
s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné. Každé podání učiněné soudu musí obsahovat náležitosti uvedené v § 42 odst. 4 o. s. ř., tedy musí z něj být patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činní, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno. Stanovené náležitosti je třeba v podání uvést takovým způsobem, aby z obsahu podání jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností dovodit. V návrhu na zahájení řízení (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) je třeba provést přesnou identifikaci účastníků řízení a musí v něm být vylíčeny alespoň takové rozhodující skutečnosti, jimiž je vymezen předmět řízení po stránce skutkové.
Údaj o tom, čeho se navrhovatel domáhá (žalobní petit) musí být natolik přesný, určitý a srozumitelný, aby z něj bylo zřejmé, o jaké práva a povinnosti navrhovateli jde, aby soud věděl, o čem má jednat a rozhodnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. září 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, č. 93, svazek 12, ročník 1998). Přesnou identifikaci účastníků (spolu s určením, má-li jít o účastníky vystupující na straně žalující či žalované), určité a srozumitelné vylíčení rozhodujících skutečností (skutek) a uvedení toho, čeho se navrhovatelé domáhají (žalobní petit), posuzovaný návrh postrádá.
Usilují-li navrhovatelé o vyloučení majetku z exekuce (§ 267 odst. 1 o. s. ř.), je podstatnou vadou, neobsahuje-li jejich návrh individualizaci věcí, o jejichž vyloučení z exekuce jim jde, nehledě na to, že takto jimi koncipovaný návrh je i vnitřně rozporný, podávají-li jej jménem svým coby povinní, současně v něm však tvrdí, že exekucí byl postižen majetek jiných identifikovaných osob (jež však v zahájeném řízení jako žalobci nevystupují). Přitom navrhovatelé uplatňují i řadu dalších námitek s tímto nárokem nesouvisejících, jež se však upínají k samotnému průběhu exekuce (rozsahu, v jakém byla nařízena, event. že jí byly postiženy i věci, jež jsou již ze zákona z exekuce vyloučeny).
V případě nároku na zaplacení částky 123.000,- Kč pak skutkové vylíčení věci zcela chybí a má-li jít o nárok na vydání bezdůvodného obohacení (jak jej navrhovatelé sami kvalifikují), nelze dovodit, zda a která osoba měla na jejich úkor získat majetkový prospěch bez zákonem aprobovaného důvodu. A má-li snad jít o nárok na náhradu škody, nelze z návrhu dovodit ani to, zda je náhrada žádána vůči státu či vůči soudnímu exekutorovi (zpochybňují-li navrhovatelé jeho postup při výkonu exekuční činnosti, jenž je úředním postupem; srov. § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V dané věci – jak se z obsahu spisu podává – byl soudem dodržen i postup vyplývající z ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř., jelikož usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. března 2011, č.j. 41 Nc 401/2011-10, byli navrhovatelé vyzváni k odstranění konkrétních (soudem vytknutých) vad podaného návrhu a současně byli poučeni o tom, jak mají opravu a doplnění provést. Z obsahu usnesení je patrno, že výzva směřuje vůči podatelům a soud ji logicky směřuje vůči jejich zmocněnci J. P., jemuž navrhovatelé udělili plnou moc k zastupování v řízení.
Není vadou jinak určitého a návodného usnesení, že neobsahuje přesnou individualizaci věci, jíž se týká, což je ostatně toliko důsledek neurčitosti samotného návrhu, k jejímuž odstranění usnesení navrhovatele vyzývá.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí podání pro jeho vady bránící pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), je správné. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 za situace, kdy neúspěšní dovolatelé právo na jejich náhradu nemají a kdy jiným účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2012
Mgr. Petr K r a u s předseda senátu