ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky
J. H., zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 601 00 Brno, Poštovská
8c, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. 12. 2010, sp. zn. 18 Co
291/2007, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39
C 186/2006 (žalobců: a/ B. S., b/ T. K., c/ M. A. E. K., a d/ M. P. K.,
zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr. Esq., New York, 14 Penn Plaza, 225 West
34Street, Suite 1800 /USA-New York 10122/ a dalších účastníků řízení: 1. J. H.,
zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 601 00 Brno, Poštovská 8C, 2.
Statutární ho města Brna, IČ 4499 2785, Brno, Dominikánské náměstí č. 1, adresa
pro doručení: 601 67 Brno, Kounicova č. 67, 3. Nového Domova, stavebního
bytového družstva, IČ 0004 7627, 600 00 Brno, Okružní 875/19a, 4. Dopravního
podniku města Brna, a. s., IČ 2550 8881, 600 00 Brno, Hlinky č. 151, 5. JUDr.
Karla Sigmunda, advokáta, 600 00 Brno, Berkova č. 9, správce konkurzní podstaty
úpadce B. Leasing, s. r. o., IČ 0053 2614, 600 00 Brno, Třída generála Píky, a
6. Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 11a, územní
pracoviště: 600 00 Brno, Hroznová 17, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu
ohledně vlastnictví pozemků), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 25. 8. 2006 (s doplněním podáním z 29. 8. 2006), bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 26. 1. 2007, č. j. 39 C 186/2006-104. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba
žalobců, aby rozhodnutím soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu Brno z 10. 7. 2006, č. j. 3239/92/47 – RNP, RN,
a to tak, že by bylo rozhodnuto, že B. S., F. K., B. S. a T. K. jsou vlastníky
(každý jednou čtvrtinou) částí zemědělských pozemků (PK) parc. č. 2360, 2361,
2363, 2364, 2365 a 2366 v katastrálním území B. (dříve B.), o celkové výměře
1549 m2, částí pozemků (PK) parc. č. 2745 v katastrálním území Č. (dříve L.), o
výměře 189 m2, pozemku (PK) parc. č. 2652/2 v katastrálním území Č. (dříve K.),
o výměře 153 m2. Žalobcům B. S., T. K. a F. K.i bylo uloženo zaplatit společně
a nerozdílně účastnici řízení B. S. na náhradu nákladů řízení 7.021,- Kč do 3
dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a
dalšími účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 22. 12. 2010, sp. zn. 18 Co
291/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně
z 26. 1. 2007, č. j. 39 C 186/2006-104, změněn jen tak, že J. H., B. S., T. K.,
M. A. E. K. a M. P. K. nejsou vlastníky pozemků původního vlastníka P. K.,
uvedených ve výroku (označeném I.) rozsudku soudu prvního stupně, mají však
právo na náhradu za nevydané pozemky, a to J. H., B. S. a T. K. každý z nich v
rozsahu jedné čtvrtiny a M. A. E. K. a M. P. K., každý v rozsahu jedné osminy. Ve výrocích uvedeného rozsudku soudu prvního stupně (označených II. a III.) o
nákladech řízení došlo výrokem rozsudku odvolacího soudu ke změně tak, že bylo
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud rovněž vyslovil, že rozsudkem soudu se tu nahrazuje rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno z 10. 7. 2006, č. j. 3239/92/47 – RNP, RN. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání
předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu, nikoli
však nad rámec žaloby podané žalobci; „přezkoumával tedy rozsudek soudu prvního
stupně ohledně existence restitučního nároku žalobců podle zákona č. 229/1991
Sb., ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.). Odvolací soud nejprve poukázal na to, že původní odvolatelka B. S. dne
4. 2. 2008 zemřela a že dne 15. 7. 2008 zemřel také jeden ze žalobců – F. K. Odvolací soud proto rozhodl usnesením z 8. 7. 2010, sp. zn. 18 Co 291/2007, že
místo B. S. bude v řízení pokračováno s J. H. a místo F. K. bude v řízení
pokračováno s M. A. E. K. a s M. P. K., jako s právními nástupci zemřelých
účastníků řízení B. S. a F. K.
Odvolací soud poukazoval dále na to, že o nároku žalobců bylo už
rozhodnuto Pozemkovým úřadem Brno, který dne 10. 7. 2006 (pod č. j. 3239/92/47-RNP,RN) rozhodl, že oprávněné osoby B. S., B. S., T. K. a F. K. nejsou spoluvlastníky (každý z nich z jedné ideální čtvrtiny) pozemků, jež jsou
nyní i předmětem tohoto soudního řízení, když sice tyto osoby mají nárok na
vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., ale vydání pozemků tu brání
překážka ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.;
pozemkový úřad měl však za to, že za nevydané pozemky uvedeným oprávněným
osobám náleží a bude jim poskytnuta náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb., každé
z nich v rozsahu jedné čtvrtiny. Odvolací soud poukazoval i na to, že z výsledků zjištění, učiněných v
tomto soudním řízení, vyplývalo, že jde o restituční nároky souvisejících s
konfiskací pozemků původního vlastníka P. K. na základě dekretu č. 12/1945, o
konfiskaci a urychleném rozdělení majetku osob, které mělo na zřeteli
ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. V daném případě šlo u žalobců B. S., T. K. a F. K. o děti původního
vlastníka pozemků P. K. z jeho prvního manželství, zatím co Berta Schmidtová
byla druhou manželkou P. K. Výzva k vydání nemovitostí (uvedených v žalobě
žalobců) byla ze strany B. S. učiněna podáním z 18. 12. 1992, doručeným
Pozemkovému úřadu Brno 21. 12. 1992, a žalobce F. K. nabyl české státní
občanství na základě zákona č. 193/1999 Sb. Vzhledem k ustanovením zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.) dospěl odvolací soud k závěru, že na zjištěný skutkový stav lze v
daném případě aplikovat ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění
zákona č. 212/2000 Sb.). Žalobci B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. mají v
tomto případě stejné restituční nároky po původním vlastníku P. K. jako
účastnice řízení B. S. Odvolací soud vycházel dále ze závěru, že v tomto řízení podle páté
části občanského soudního řádu (§ 224 a násl. o. s. ř.) je rozsah
znovuprojednání věci, v němž již bylo rozhodnuto správním orgánem, dán obsahem
žaloby; soud tu musí respektovat i ustanovení § 205a odst. 1 občanského
soudního řádu, které zakazuje (až na uvedené výjimky) uvádět v odvolacím řízení
skutečnosti a důkazy které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního
stupně; námitky žalobců (vyslovené v daném případě v doplnění dovolání),
týkající se toho, že ne všechny z pozemků, respektive z částí pozemků, o
jejichž vydání žalobcům šlo, nejsou zastavěny, přesahovaly tak, podle názoru
odvolacího soudu, žalobci uplatněný rozsah znovuprojednávání věci a nelze je
podřadit pod žádnou ze stanovených výjimek, jež podle občanského soudního řádu
lze uvádět v odvolání jako nové skutečnosti a nové důkazy. Rozhodl proto odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu a rozsudek soudu prvního stupně změnil způsobem
vyjádřeným ve výroku (označeném I.) rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití
ustanovení § 224 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 7. 2.
2011 doručen advokátu, který
účastnici řízení J. H. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této
dovolatelky bylo podáno u soudu dne 6. 4. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovala
dovolatelka na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a
jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu). Dovolatelka namítala, že v tomto soudním řízení nebyly dány podmínky k
provedení celého tohoto řízení, takže mělo být řízení zastaveno a nemohlo být
vydáno meritorní rozhodnutí. Dovolatelka poukazovala na to, že její právní předchůdkyně B. S. byla
zbavena způsobilosti k právním úkonům rozsudkem Městského soudu v Brně z 23. 8. 1999, č. j. Nc 911/99; rozsudek nabyl právní moci 10. 9. 1999. Městský soud v
Brně ustanovil Bertě Schmidtové opatrovníka, a to jejího manžela J. S., a to
usnesením z 11. 9. 2002, sp. zn. 22 P 422/99. Po jeho smrti byl usnesením
německého soudu v Altötingen ustanoven (pod sp. zn. XVII 035/98) opatrovníkem. B. S. R. U. B. S. byla v tomto soudním řízení, vedeném u Městského soudu v
Brně, zastupována advokátem, JUDr. Filipem Horákem na základě plné moci, kterou
mu udělil opatrovník R. U. Tento postup neodpovídal, podle názoru dovolatelky,
ustanovení § 27 odst. 2 a § 28 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku),
když „podání žaloby z vedení soudního řízení za zastoupeného není běžnou
záležitostí při správě jeho majetku a je k nim třeba schválení soudem“. Podle
názoru dovolatelky tu tedy nebyly dány podmínky občanského soudního řádu a mělo
dojít k zastavení řízení podle ustanovení § 103 a § 104 občanského soudního
řádu; nebylo tu proto možné o věci meritorně rozhodnout. Dovolatelka ještě dodávala, že i ustanovení R. U. opatrovníkem B. S. usnesením německého soudu bylo sporné, když R. U. je zároveň předsedou
představenstva nadace „J. a B.S. – S.“ (se sídlem v B.) a tato nadace měl být
po smrti B. S. dědičkou veškerého jejího jmění na základě závěti z 1. 5. 1997,
přičemž ovšem u této závěti jsou pochybnosti o její platnosti vzhledem k tomu,
že na uvedené závěti nejde o podpis B. S. Dovolatelka J. H. dále poukazovala na to, že v průběhu tohoto soudního
řízení změnila odvolání, podané ještě její právní předchůdkyní B. S., a to v
tom smyslu, že se již nebránila nárokům žalobců na vydání jejich podílu na
nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, nicméně poukazovala na to, že tyto
nemovitosti měly být oprávněným osobám vydány in rem namísto přiznání náhrady
za tyto nevydané nemovitosti, neboť vydání těchto nemovitostí nebrání žádná
překážka. Dovolatelka je přesvědčena, že tu odvolací soud mohl věc projednat i
nad meze původního odvolání (když tu z právního předpisu – ze zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá určitý způsob vypořádání uplatněných nároků) a že tu
odvolací soud mohl přezkoumat odvoláním napadené rozhodnutí i z důvodů, které
nebyly v odvolání původně uplatněny. Podle náporu dovolatelky „zde byl dán
prostor pro přezkum rozsudku soudu prvního stupně nad rámec podané žaloby ve
smyslu podání, jímž dovolatelka navrhovala změnu podaného odvolání, které
podávala ještě její právní předchůdkyně B. S.“. Bylo tu třeba mít na zřeteli
účel a předmět úpravy obsažené v zákoně o půdě (v zákona č.
229/1991 Sb.) z
jehož ustanovení § 6 zřejmě vyplývá, že primárním vypořádáním nároků
oprávněných osob podle tohoto zákona je vydání nemovitostí samotných). Dovolatelka dodávala, že hodnota samotných pozemků, o něž jde v tomto případě,
je tu značná a nelze očekávat, že by eventuální náhrada za pozemky svou reálnou
výší rovnala více než zlomku tržní ceny předmětných nemovitostí. Předmětem
ochrany tu tedy měl být nejen existující majetek, ale také legitimní očekávání
nabytí takového majetku. Ve vyjádření žalobců k dovolání účastnice řízení J. H. bylo uvedeno, že
by tomuto dovolání mělo být vyhověno tak, aby „projednání dílčí vydatelnosti
pozemků B. S., T. K., M. K. a M. K. bylo vráceno nižšímu soudu za účelem
hodnověrného a pečlivého posouzení limitovaného pouze na otázku, jestli uvedené
oprávněné osoby mají nárok na vydání in rem spoluvlastnictví pozemků parc. č. 393/1, 393/P3, 393/4, 464/15, 464/16, 464/18, 464/19, 464/20, 464/24, 464/27 a
464/40 v katastrálním území Černá Pole a pozemků parc. č. 4045/2, 4051/4,
4054/2 a 4054/4 v katastrálním území B. Ve vyjádření žalobců k dovolání uvedené
dovolatelky bylo zejména zdůrazněno, že nároky žalobců vznikly před 25. 2. 1948, tedy jde o nároky ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve
znění zákona č. 212/2000 Sb.), přičemž je třeba mít na zřeteli, že tento zákon
v § 3 určuje jeho přednostní fyzické vydání nemovitostí oprávněným osobám v
těchto případech a překážky vydání nemovitostí limituje jen na překážky uvedené
v § 6 tohoto zákona; ze zákona č. 212/2000 Sb. vyplývá zřejmý úmysl navrátit
oprávněným subjektům věci, které se ke dni účinnosti zákona nacházejí ve
vlastnictví státu, a to jako výraz snahy zákonodárce napravit majetkové
křivdy, způsobené holocaustem (jako tomu bylo i v daném případě; je tu třeba
vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu a učinit vše pro
jeho spravedlivé řešení. Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V daném případě spočívala změna
rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu zejména v tom, že
odvolací soud svým rozsudkem vyslovil ve smyslu ustanovení § 250j odst. 2
občanského soudního řádu, že rozsudkem soudu bylo v tomto případě nahrazeno
rozhodnutí správního orgánu, a to i s uvedením nového výčtu oprávněných osob v
této právní věci po úmrtí dvou účastníků tohoto řízení, k němuž došlo v průběhu
odvolacího řízení po vydání rozsudku soudu prvního stupně. V řízení o dovolání bylo pak třeba posoudit, zda přípustné dovolání
dovolatelky je také dovoláním důvodným, zejména z hlediska dovolatelkou
uplatněných dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Pokud dovolatelka uplatňovala dovolací důvod, že řízení v této právní
věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci samé, vycházel dovolací soud z právních závěrů obsažených k výkladu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, že totiž o vadu
řízení v uvedeném smyslu jde tehdy, došlo-li u soudu k nesprávnému postupu již
v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování, a to zejména, jestliže v důsledku
nesprávného postupu soudu v řízení došlo k odnětí možnosti účastníku řízení,
zejména dovolateli, jednat před soudem (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 49/1998 a pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem). – Podle názoru dovolacího soudu nebyl takový nesprávný
postup v řízení u odvolacího soudu shledán v řízení o této projednávané právní
věci. Byl tu opodstatněný právní závěr odvolacího soudu, že pro postup soudu
při projednávání žaloby podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu
je tu podstatné tvrzení žalobce o skutkových zjištěních správního orgánu v
řízení podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a návrhy na
dokazování ohledně rozhodné skutečnosti ve věci samé a označení důkazů k jejich
prokázání; tyto návrhy mohou podle ustanovení § 250d odst. 1 občanského
soudního řádu být zásadně uvedeny nejpozději do skončení prvního jednání, které
se v řízení před soudem koná; k později uvedeným skutečnostem a úkazům se
nepřihlíží. Pro postup odvolacího soudu v odvolacím řízení je závazný nejen
žalobou uplatněný rozsah znovuprojednání věci, ale musí se respektovat také
ustanovení § 205a odst. 1 občanského soudního řádu, které zakazuje uvádět v
odvolacím řízení skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem
prvního stupně. ledaže jde o některou z výjimek uvedených v ustanovení § 295a
odst. 2 písm. a) až f) občanského soudního řádu. Ustanovením § 205a občanského
soudního řádu je kvalitativně vymezen rozsah přezkumné činnosti odvolacího
soudu. V daném případě odvolací soud mohl odvoláním napadený rozsudek soudu
prvního stupně přezkoumávat pouze ohledně existence restitučních nároků podle
zákona č. 229/1991 Sb. ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona
č. 212/2000 Sb.). Z hlediska hmotněprávních ustanovení, použitých odvolacím soudem v
daném případě, bylo v rozsudku odvolacího soudu zdůrazněno, že na zjištěný
skutkový stav v této právní věci lze aplikovat ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.), takže odvolací soud dovozoval,
že žalobci mají stejné restituční nároky po původním vlastníku P. K. jako B. S. (právní předchůdkyně nynější účastnice řízení J. H.) a že lhůta pro vydání věcí
tu byla dána ustanovením § 2 odst. 2 a 3 zákona č. 243/1992 Sb., které
stanovilo lhůtu pro podání výzvy k vydání věci do 30. 6. 2001 (popřípadě ve
smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. r/ či p/ zákona č. 229/1991 Sb. lhůtu do 9. 8. 1996); lhůta podání výzvy v tomto případě byla tedy zachována. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (kterým se upravují
některé otázky související se zákonem č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.) je
oprávněnou osobou státní občan ČR, který ztratil majetek podle konfiskačních
dekretů presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., neprovinil se
proti čs. státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/P1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak již nestalo ústavním
dekretem presidenta republiky č. 34/1953 Sb., a jehož majetek, v rozsahu
určeném zvláštním předpisem (srov. § 1 odst. 1 písm. a), b) c) zákona č. 229/1991 Sb.) přešel na stát. Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. zemřela-li osoba
uvedená v § 2 odst. 1 téhož zákona, nebo byla prohlášena za mrtvou, jsou
oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČR, fyzické osoby v pořadí
dědicové ze zákona, děti a manžel, osoby uvedené v §ů 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., rodiče osoby uvedené v § 2 odst. 1 tohoto zákona a sourozenci
téže osoby (a zemře-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými osobami
jeho děti). Podle ustanovení § 11 zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky nebo jejich
části vydat v případech stanovených v § 11 odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 229/1991 Sb. Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech
uvedených v § 11 odst. 1 téhož zákona pozemkový fond převede do vlastnictví
jiné osoby pozemkové ve vlastnictví státu. Pomine-li překážka, pro kterou nelze
nemovitost vydat, ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu, rozhodne pozemkový úřad
o vydání nemovitosti oprávněné osobě podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (podle něhož nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou podle
§ 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k
nemovitosti pozemkový úřad). Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněné osobě
náleží náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle
tohoto zákona nelze vydat, nebo které zanikly anebo byly převedeny na osobu,
která není povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek,
který se podle tohoto zákona nevydává a za který nebyl poskytnut jiný pozemek. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které
se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze oprávněné osobě poskytnout
jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatele je
stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů (srov. zejména nařízení vlády
č. 504/1992 Sb., o výši náhrady v hotovosti, poskytované podle zákona č. 229/1991 Sb.). Podle ustanovení § 250b občanského soudního řádu nesmí být návrh, o
němž rozhodl správní orgán, v průběhu řízení před soudem změněn. Podle ustanovení § 250f občanského soudního řádu soud projedná věc v
mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v
řízení před soudem.
Tímto rozsahem není soud vázán jen a) jestliže správní
orgán zahájil řízení bez návrhu, b) jde-li o taková společná oprávnění a
povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří jsou
jejich nositeli a c) vyplývá-li z právních předpisů určitý způsob vypořádání
právního vztahu mezi účastníky. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že
v daném případě nebyla v tomto řízen dána některá z uvedených výjimek. Podle ustanovení § 103 občanského soudního řádu kdykoli za řízení
přihlíží soud, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé
(podmínky řízení). – Z ustanovení občanského soudního řádu lze dovozovat, že k
podmínkám řízení patří zejména, aby věc náležela do pravomoci českých soudů a
aby účastníci řízení měli způsobilost být účastníky řízení. Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 74/1966 Sbírky soudních rozhodnutí,
vydávané Nejvyšším soudem byl zaujat právní názor (další publikovanou
judikaturou neměnný), že eventuální neúspěšnost žaloby není okolností, k níž by
soud přihlížel v rámci úvahy o existenci podmínek řízení. Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k
citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud
vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že
by v daném případě odvolací soud ve svém rozsudku z 22. 12. 2010 (sp. zn. 18 Co
291/2007 Krajského soudu v Brně), v němž měl v podstatě na zřeteli tatáž
ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry z uveřejněné judikatury
soudů, posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního podpisu
nebo že by se použitý předpis nesprávně vyložil (k tomu srov. že takto je
nesprávné právní posouzení věci soudem chápáno v publikované judikatuře soudů,
viz např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, viz text rozhodnutí na str. 13/45/). Nebylo proto možné pokládat
rozsudek odvolacího soudu z 22. 12. 2010, proti němuž směřuje dovolání
dovolatelky, za nesprávný tak, aby bylo možné jej zrušit (ve smyslu ustanovení
§ 243b odst. 2 občanského soudního řádu). Nezbylo proto dovolacímu soudu, než
aby svým rozsudkem (srov. § 243b odst. 6 občanského soudního řádu) přikročil
podle již uvedeného § 243b odst. 2 o. s. ř. k zamítnutí dovolání dovolatelky,
které bylo sice přípustné, ale nebylo možné jej shledat také dovoláním důvodným. Dovolatelka J. H. nebyla v řízení o dovolání úspěšná a u ostatních
účastníků tohoto řízení nebyly v dovolacím řízení shledány doložené náklady
dovolacího řízení, které by mohly být přiznány k náhradě pole ustanovení
občanského soudního řádu a vyhlášek stanovících sazby odměn za zastupování
účastníků řízení advokáty nebo notáři v občanském soudním řízení. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.