28 Cdo 3298/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka
Ištvánka o dovolání dovolatelů: a) D. P., b) A. P., a c) I. J., zastoupených
advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 30. 5. 2006, sp. zn. 11
Co 119/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.
zn. 30 C 148/92 (žalobců D. P., A. P. a I. J., zastoupených advokátem, proti
žalovanému J. M., zastoupenému P. J., o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 24. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Ostravě z 23. 5. 2005, čj. 30 C 148/92-180. Tímto rozsudkem
soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, kterou se domáhali vůči
žalovanému uzavření dohody o vydání pozemku parc. č. 1412 (zastavěné plochy),
pozemku parc. č. 1413 (zastavěné plochy), stavby na pozemku parc. č. 1412 a
stavby (garáže) na pozemku parc. č. 1413 v katastrálním území M. O. Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 30. 5. 2006, sp.
zn. 11 Co 119/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl
rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 23. 5. 2005, čj. 30 C 148/92-180,
potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo
shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně v
řízení o této právní věci řádné a rozsáhlé dokazování, takže skutkové závěry
soudu prvního stupně lze převzít a správně byla věc posouzena podle ustanovení
§ 4 odst. 1 a § 5 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud uváděl, že žalobci uplatněný žalobní návrh, týkající se vydání
nemovitostí v katastrálním území M. O., bylo třeba posoudit zejména z toho
hlediska, které povinné osoby se uplatněný nárok týkal. Odvolací soud
poukazoval na to, že ke dni 31. 3. 1990 byl zrušen státní podnik B. a majetek
užívaný jeho závodem 08 (včetně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení) byl
začleněn do nově vzniklého podniku S. O.; dne 1. 4. 1990 byl založen státní
podnik S. s identifikačním číslem 170 682. Dne 27. 9. 1990 byla uzavřena
hospodářská smlouva mezi P. s. O., s. p., a S. O., s. p., o převodu správy
národního majetku i k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, a to ke dni 1. 9.
1990; tento převod majetku byl bezúplatný a byl sjednán a podepsán osobami
jednajícími jménem smluvních stran. Tato hospodářská smlouva byla předložena
středisku geodézie k zapsání změny v evidenci nemovitostí a v lednu 1991 byl
jako správce národního majetku - držitel nemovitostí tu zapsán státní podnik S.
O. Dne 30. 9. 1991 podnik S. vstoupil do likvidace (na základě rozhodnutí
ministra průmyslu).
Žalobcům byl dne 18. 1. 1991 vydán výpis z evidence nemovitostí ohledně
nemovitostí, uváděných v jejich žalobě, ve kterém bylo uvedeno, že je drží P.
s., národní podnik, O. (evidentně k tomuto datu ještě nebyl v evidenci
nemovitostí proveden přepis na S. O., státní podnik). Dne 12. 4. 1991
odpověděly P. s. O., s. p., na výzvu žalobců ze 3. 4. 1991, že s nimi budou
jednat o vydání předmětných nemovitostí. Dne 29. 11. 1991 podaly P. s. O.,
státní podnik, jako osoba povinná, a D. P., A. P., I. J. a Š. P., jako osoby
oprávněné, návrh na registraci mezi nimi uzavřené dohody o vydání nemovitostí;
tento návrh byl však státním notářstvím podle tehdy platného zákona č. 95/1963
Sb. zamítnut rozhodnutím z 20. 12. 1991 s tím, že Š. P. není oprávněnou osobou
při uzavření této dohody. Dne 9. 3. 1992 uzavřely P. s. O., s. p., další dohodu
o vydání věcí s D. P., A. P. a I. J., která byla pak státním notářstvím
registrována 18. 3. 1992.
V této souvislosti však odvolací soud zdůrazňoval, že v tomto řízení byl
předložen výpis z katastru nemovitostí, pořízený Katastrálním úřadem pro M. k.,
katastrálním pracovištěm O., o tom, že k datu 1. 4. 1991 byl zapsán jako
vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, Č. s. – S. O., státní podnik,
IČ 170682, který tyto nemovitosti také ke dni 1. 4. 1991 držel. Z této
skutečnosti odvolací soud vycházel a zdůrazňoval, že výzva učiněná oprávněnými
osobami ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. musela být i v daném
případě směřována k té osobě, která nemovitosti skutečně držela a „při takovém
konání musela oprávněná osoba vyvinout maximální obezřetnost a preciznost“.
Naproti tomu, uváděl odvolací soud, žalobci, jako oprávněné osoby, učinili svou
výzvu k vydání nemovitostí dne 3. 4. 1991 s předložením výpisu z evidence
nemovitostí ze dne 18. 1. 1991, tedy listiny, která byla ke dni učinění výzvy
už dva a půl měsíce stará. Odvolací soud byl toho názoru, že „ačkoli P. s. O.,
státní podnik, z důvodů skutečně nepochopitelných jednaly se žalobci jako osoba
povinná a dvakráte s nimi uzavřely dohodu o vydání předmětných nemovitostí, ani
takové jednání nezbavovalo žalobce povinnosti ke dni 1. 4. 1991 (tj. ke dni
nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.) si ověřit, zda k tomuto dni
skutečně držely předmětné nemovitosti P. s. O., státní podnik, a nevycházet
přitom z výpisu z evidence nemovitostí datovaného 18. 1. 1991“. Podle názoru
odvolacího soudu žalobci měli objektivně možnost si skutkový stav držení
nemovitostí zjistit a nelze tedy domněnku žalobců, která vycházela z výpisu z
evidence nemovitostí z 18. 1. 1991, pokládat za důvodnou.
Dospěl proto odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) k výslednému
závěru, že „výzva ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 a 2 nebyla učiněna ve vztahu
k povinné osobě tak, jak takovou osobu charakterizuje § 4 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb., tedy nebyla splněna základní podmínka vzniku
nároku na vydání věcí“.
Odvolací soud z uvedených důvodů odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrdil jako věcně správné podle ustanovení § 219 občanského soudního
řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s uvážením
toho, že procesně úspěšný žalovaný se náhrady nákladů výslovně vzdal.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 14. 7. 2006 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u
Okresního soudu v Ostravě dne 14. 8. 2006, tedy ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 30.
5. 2006 (sp. zn. 11 Co 119/2006 Krajského soudu v Ostravě) i rozsudek soudu
prvního stupně z 23. 5. 2005 (čj. 30 C 148/92-180 Okresního soudu v Ostravě) a
aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu, protože jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé zdůrazňovali, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalobci
si nepočínali dostatečně obezřetně a že neučinili vše pro to, aby výzva k
vydání věcí byla adresována skutečné, nikoli domnělé osobě. Dovolatelé
poukazovali na to, že nyní je už „obecně známou skutečností, že evidence
nemovitostí, která byla prováděna středisky geodézie, byla chaotická a neúplná,
a to jak ve vyznačení vztahů právních, tak i vztahů užívacích; tato skutečnost
je ovšem známa až nyní; v lednu 1991 žalobci věřili ve správnost evidence
nemovitostí, vedené státními orgány, a neměli žádný důvod pochybovat o její
správnosti“. Navíc, když dne 18. 1. 1991 získali žalobci na Středisku geodézie
v O. výpis z katastru nemovitostí, dokládající, že vlastníkem nemovitostí, o
něž jde v tomto soudním řízení, je Čs. stát – P. s. O., národní podnik, a tento
podnik také přijal výzvu žalobců k vydání věcí a dohodu o vydání věcí s nimi
uzavřel a tato dohoda pak i byla registrována Státním notářstvím v O., byli tak
ujištěni o správnosti jejich postupu. Dovolatelé mají proto za to, že jim
nemůže být kladeno za vinu, že důvěřovali v obsah veřejné listině, když údaj z
této listiny potvrzený i v evidenci nemovitostí zapsaným národním podnikem a k
registraci dohody příslušným státním orgánem. Písemná výzva k vydání
nemovitostí, učiněná vůči organizaci, která podle výpisu z evidence nemovitostí
byla v této evidenci zapsána jako vlastník, by měla být považována za platnou a
účinnou, třebaže v době doručení výzvy již nebyla držitelem nemovitostí. Z
uvedeného chování osoby, jíž byla výzva k vydání věcí doručena, žalobci
oprávněně dovozovali, že k žádné změně v evidenci nemovitostí nedošlo, a proto
neměli důvod ověřovat její správnost.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit pouze podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu, napadené dovoláním, po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud ve svém rozsudku
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 30 C 148/92
Okresního soudu v Ostravě), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních
poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž
směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba
ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným
dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní
otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V řízení o této právní věci předcházelo vydání rozsudku odvolacího soudu z
30. 5. 2006 (sp. zn. 11 Co 119/2006 Krajského soudu v Ostravě) i vydání
rozsudku soudu prvního stupně z 23. 5. 2005 (čj. 30 C 148/92-180 Okresního
soudu v Ostravě) již i vydání rozhodnutí dovolacího soudu z 22. 9. 2004 (28 Cdo
2581/2003 Nejvyššího soudu). V odůvodnění tohoto rozsudku dovolacího soudu,
jímž byla zrušena předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů, vydané v této právní
věci pro další řízení u soudu prvního stupně uváděno: „Jestliže žalobci po
poučení soudu podle § 118a odst. 4 občanského soudního řádu učiní návrh podle §
107a odst. 1 občanského soudního řádu, rozhodne soud usnesením podle § 107a
odst. 2 občanského soudního řádu o připuštění vstupu do řízení té fyzické
osoby, která věc aktuálně drží, jako žalovaného. V mezidobí totiž dřívější
žalovaný (S. O., státní podnik v likvidaci, O. – S. O., B.) ztratil způsobilost
být účastníkem řízení (výmazem z obchodního rejstříku bez právního nástupce) a
ve výroku usnesení podle § 107a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu nelze již
ve vztahu k němu rozhodovat (ani mu nelze doručovat rozhodnutí apod.). Ve
vztahu k dřívějšímu žalovanému je na místě řízení postup podle § 107 odst. 5
občanského soudního řádu“.
Soudy obou stupňů takto v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu
postupovaly.
Odvolací soud vycházel z toho, že žalobci D. P., A. P. a I. J. jsou oprávněnými
osobami podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích (viz str. 4 odst. 2 rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 30. 5.
2006, sp. zn. 11 Co 119/2006); žalobci také v tomto řízení uplatňovali nárok na
uzavření dohody o vydání nemovitostí (pozemků parc. č. 1412 a 1413 a staveb na
těchto pozemcích v katastrálním území M. O.) podle zákona č. 87/1991 Sb.
Ohledně toho, kdo je, pokud jde o nemovitosti uváděné žalobci, povinnou osobou
ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb., odvolací soud vycházel z toho,
že tyto nemovitosti držel ke dni 1. 4. 1991 (ke dni nabytí účinnosti zákona č.
87/1991 Sb.) podnik S., státní podnik, O., na jehož majetek byl později
usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě z 10. 11. 1992, sp. zn. 14 K
22/92, prohlášen konkurz. Žalobci k otázce povinné osoby podle ustanovení § 4
zákona č. 87/1991 Sb. ještě i ve svém dovolání z 12. 9. 2006 stále uváděli, že
„osoba zapsaná v evidenci nemovitostí jako držitel (P. s. O., stavební podnik)
nemovitostí s námi bez dalšího po doručení výzvy k vydání nemovitostí jednala“
o vydání nemovitosti (žalobcům).
Ohledně žalovaného J. M. vycházel odvolací soud (stejně jako soud prvního
stupně) z toho, že nabyl nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, od S. O.,
státního podniku v l., kupní smlouvou ze 17. 4. 1992, registrovanou bývalým
Státním notářstvím v O. dne 6. 5. 1992 (pod čj. R I. 837/92).
Odvolací soud (ani soud prvního stupně) neshledaly u žalovaného podmínky podle
ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. (popřípadě § 20 odst. 1 téhož zákona).
Uzavření dohody s oprávněnou osobou o vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb. náleží však povinné osobě (§ 4 i § 20 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb.).
V řízení o této právní věci nebylo zjištěno a doloženo, že by na žalovaného
přešly povinnosti povinné osoby ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb.
v důsledku nabytí věcí od povinné soby (srov. § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991
Sb.), a to např. v důsledku vědomosti povinné osoby o tom, že k převáděným
nemovitostem byl uplatněn restituční nárok (jak je na takovou skutečnost
poukazováno např. v nálezu Ústavního soudu ČR z 25. 8. 2004, I. ÚS 77/03,
uveřejněném pod č. 108 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
ČR).
Soudům obou stupňů zbývalo tedy ještě za uvedeného stavu řízení řešit v této
právní věci otázku, zda žalovaný nabyl nemovitosti, o něž jde v tomto řízení,
platným či neplatným právním úkonem. Ohledně kupní smlouvy ze 17. 4. 1992,
uzavřené mezi S., státním podnikem v l. a J. M., majitelem firmy V.,
(registrované Státním notářstvím v O. dne 6. 5. 1992 pod čj. R I. 937/92),
neuváděli ani žalobci v tomto řízení, že jde o smlouvu neplatnou a že je třeba
v tomto řízení posuzovat platnost uvedené smlouvy. Nešlo tu o řízení o
vyklizení nemovitosti, v němž by soud mohl bez dalšího předběžně posoudit
otázku platnosti smlouvy, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které
smlouvu uzavřely (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Za těchto uvedených
okolností nebylo tedy na místě, aby tu soudy obou stupňů uplatnily takovou
praxi, kterou by upřednostňovaly výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před
výkladem neplatnost smlouvy nezakládající (jak na tyto principy výkladu
právních úkonů bylo upozorněno v nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 4. 2005, I.
ÚS 625/03, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR).
Za těchto uvedených okolností se žalobci ocitli po pravomocném skončení
občanského soudního řízení v právní věci sp. zn. 30 C 148/92 Okresního soudu v
Ostravě v právní situaci oprávněných osob, kterým již nebylo možné věci vydat
rozhodnutím soudu ve smyslu ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., a
zmírnění (nápravy) jim vzniklé majetkové křivdy tu již nelze dosáhnout způsobem
spočívajícím ve vydání věci (v uložení povinnosti povinné osobě uzavřít s
oprávněnými osobami dohodu o vydání věcí), jak je tento jeden ze způsobů
zmírnění následků majetkových křivd uváděn v § 2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Vzhledem k již uvedeným okolnostem a výsledkům pravomocně skončeného řízení o
žalobě žalobců, domáhajících se uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání
věcí ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., když na straně
žalované fyzické osoby nebyla taková povinnost zjištěna a doložena, nemohl
dovolací soud přesvědčivě shledat u rozsudku odvolacího soudu, proti němuž
směřovalo dovolání dovolatelů, že by odvolací soud svým rozsudkem řešil zásadní
právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu,
který v této právní věci již i své rozhodnutí v předchozím průběhu řízení
vydal, anebo že by odvolací soud svým rozsudkem z 30. 6. 2006 (sp. zn. 11 Co
119/2006 Krajského soudu v Ostravě) řešil právní otázku, rozhodnou pro základní
právní posouzení věci, v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními
ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). A
protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem,
napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, která by byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly u dovolání dovolatelů
dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to
jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému v řízení o dovolání
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu