28 Cdo 33/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce XAVER gen, a. s., se sídlem v Říčanech u Prahy, Žižkova 286/12,
zastoupeného JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem v Praze 3, nám. W.
Churchilla 2, proti žalovanému F. K., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Králem,
advokátem v Klatovech, Domažlická 800/III, za účasti Pozemkového fondu ČR,
sídlem Husinecká 11a, Praha 3, též za účasti města Klatovy, sídlem nám. Míru
62, Klatovy, a za účasti vedlejších účastníků na straně žalobce J. T., M. T.,
zastoupených JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou v Klatovech I, Randova
204, V. O., L. O., Ing. R. R., Ing. J. R., M. V., M. M., bytem Otín čp. 42, L.
M., ve věci žaloby proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového
úřadu Klatovy, č. j. PÚ 1695/91-0, ze dne 7. 7. 2003, rozhodnutí Ministerstva
zemědělství - Pozemkového úřadu Klatovy, č. j. PÚ 1695/91-S, ze dne 7. 8. 2003,
a rozhodnutí téhož orgánu ze dne 7. 7. 2003, č. j. PÚ 1695/91-P, vedené u
Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 239/2003, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2008, č. j. 14 Co 274/2008-1063,
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2008, č. j.
14 Co 274/2008-1063, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozhodnutím změnil rozsudek
Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 C 239/2003-1024, a to
tak, že zamítl žalobu proti rozhodnutím Ministerstva financí - Pozemkového
úřadu v Klatovech ze dnů 7. 7. a 7. 8. 2003, jak výše specifikována. Rozhodl
též o nákladech řízení - žalobce byl povinen nahradit žalovanému náklady řízení
před soudem prvního stupně v částce 5.075,- Kč, žalovanému proti vedlejším
účastníkům právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (v celém řízení). Žalobce
byl dále povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 2.800,-
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.
V posuzované věci se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Pozemkového
úřadu v Klatovech, kterými bylo podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.
rozhodnuto o vydání pozemků, ležících v katastrálním území O., obec K.
(specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně), žalovanému. Požadoval aby
soud naopak rozhodl, že se předmětné pozemky do vlastnictví žalovaného
nevydávají (a žalovanému za tyto pozemky přísluší náhrada). Odvolací soud
dospěl k závěru, že Pozemkový úřad v Klatovech, vydal-li pozemky restituentovi
(nyní žalovanému), rozhodl o restitučním nároku, uplatněném žalovaným podle
zákona o půdě (zkráceně), tj. zákona č. 229/1991 Sb., správně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle něhož
mělo napadené rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci. To
žalobce spatřoval zejména:
- v nesprávném posouzení otázky přechodu vlastnického práva z
vlastnictví státu na právního předchůdce žalobce, plynoucí z neopodstatněné
aplikace blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.;
- v nesprávném posouzení otázky „vydatelnosti“ předmětných pozemků ve
vazbě na podmínky v privatizačním projektu;
- v nesprávném posouzení aplikace § 14a zákona č. 229/1991 Sb. na daný
případ;
- v rozporu se zákonem, pokud jde o způsob, jakým pozemkový úřad rozhodl
o vydání předmětných pozemků;
- v nesprávném posouzení „skutečného budoucího právního stavu“ vlastníků
budov a přiznaného vlastnického práva k pozemkům žalovanému;
- v popření základních principů zákona č. 229/1991 Sb.
Žalobce též namítl, že se odvolací soud nezabýval otázkou staveb, stojících na
předmětných pozemcích (viz níže). Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastníci se k dovolání vyjádřili a shodně žádali, aby
dovolání bylo vyhověno. Také oni tvrdili, že se jedná o pozemky, které byly a
jsou zastavěny (i obytnými domy v jejich vlastnictví), tedy o pozemky, které
nelze podle zákona o půdě vydat.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě oprávněnou osobou, zastoupenou
advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst.1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla
dána pro diformitu rozsudků soudů nižších instancí podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je důvodné.
Z rozhodnutí nižších instancí – zejména soudu prvního stupně - i
ostatních spisových podkladů se podává, že předmětné pozemky – či snad některé
z nich – mají být zastavěny stavbami ve vlastnictví (užívání) vedlejších
účastníků (rodinné domy, garáže). Zastavěné pozemky přitom měly být byly
zahrnuty i v dříve zpracovaném privatizačním projektu společnosti XAVEROV a.s.,
který byl schválen ministrem pro správu národního majetku a jeho privatizaci
dne 23. 4. 1992 pod č.j. 30/32/1498/92 (převod nemovitostí na žalobce, z toho
plyne jeho nynější aktivní věcná legitimace).
Je též otázkou, zda Pozemkový úřad v Klatovech, který vydal předmětné
pozemky (včetně pozemků pod stavbami vedlejších účastníků), řešil řádně
problematiku zastavěnosti pozemků i přístupu k nemovitostem, vedení
inženýrských sítí a další aspekty věci, související s údržbou a provozem staveb
a v obecné rovině tedy s aplikací § 9 odst. 5 zákona o půdě. Ze strany
restituenta přitom mělo snad již dojít, jak se tvrdí v dovolání, k
restriktivním opatřením např. ohledně užívání jímky v obci O., na kterou jsou
napojeny domy vedlejších účastníků.
Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě)
pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví
státu nebo jiné právnické osoby zastavěn (s výjimkami dále uvedenými).
Odvolací soud se tímto právním aspektem věci blíže nezabýval. V
odůvodnění jeho rozsudku není vyjasněno, o které (případně) zastavěné pozemky
se jedná, nejsou uvedena ani parcelní čísla zastavěných pozemků, resp. návazná
zjištění o jejich (ne)zastavěnosti. Přitom skutečnosti uváděné dovolatelem,
zejména ve vztahu k eventualitě zastavěnosti pozemků, nutno považovat za
zásadní a zabýval se jimi již soud prvního stupně v úvahách o způsobení nové
křivdy (str. 8 jeho rozsudku). Odvolací soud se však při svém právním posouzení
věci nevydal tímto směrem – za podstatný považoval vztah mezi restitucí a
privatizací předmětných pozemků, a to s předností restituce. Existuje-li však
varianta zastavěnosti pozemků, pak je nutné (a to nikoli bez přihlédnutí k
argumentům dovolatele zejména v jeho bodech IX., X. dovolání) předpokládat, že
zastavěné pozemky se ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nevydávají.
Na tom nic nemění skutečnost, že otázka zastavěnosti musí být v podstatné míře
nyní řešena nikoli ve vztahu k žalobci, ale k vedlejším účastníkům, jichž se
bezprostředně týká.
Dovolací soud tedy nemohl přisvědčit závěrům odvolacího soudu v
otázce vydání pozemků. Přikročil proto ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v
celém rozsahu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3 věty první o. s.
ř. a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm bude odvolací soud vázán
právním názorem dovolacího soudu a bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
dovolacího řízení (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek podle občanského soudního řádu
přípustný.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v.r.
předseda senátu