28 Cdo 3304/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání České
republiky - Státního pozemkového úřadu, IČO 0131 2774, 130 00 Praha, Husinecká
1024/11a, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 12
Co 119/2014, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod
sp. zn. 4 C 124/2013 (žalobců: a/ J. Z., b/ V. N., a c/ Š. P., zastoupených
JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, 180 00 Praha 8, Sokolovská 49/5, proti
žalované České republice-Státnímu pozemkovému úřadu, 130 00 Praha 3, Husinecká
1024/11, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemku), t a k
t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu dne 22. 7. 2013, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13.11.2013, č.j. 4 C 124/2013-218.Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně (výrokem označeným I.) byl nahrazen projev vůle
žalované České republiky-Státního pozemkového úřadu s uzavřením smlouvy mezi
tímto převodcem a nabyvateli J. Z., V. N. a Š. P. ohledně pozemku parc. č. 270/1 v katastrálním území Ž. (každému z nabyvatelů co do jedné ideální
třetiny), zapsaného jako vlastnictví státu u Katastrálního úřadu pro Plzeňský
kraj (katastrální pracoviště Domažlice). Dalšími výroky (označenými II., III. a
IV. uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo uloženo žalobci J. Z. zaplatit
žalované České republice-Státnímu pozemkového úřadu rovněž 7.710 Kč, vše do tří
dnů od právní moci rozsudku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že
žalované České republice-Státnímu pozemkovému úřadu bylo uloženo zaplatit
žalobcům na úhradu těchto nákladů 82.123,34 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku. O odvolání žalované České republiky-Státního pozemkového úřadu proti uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v
Domažlicích ze dne 15. 11. 2013, č. j. 4 C 124/2013. Tímto rozsudkem odvolacího
soudu byl rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 15. 11. 2013, č. j. 4 C
124/2013-218, potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že
žalované České republice-Státnímu pozemkovému úřadu bylo uloženo zaplatit
žalobcům na úhradu těchto nákladů 2.190 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání
předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Odvolací
soud měl za to, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci,
vypořádal se se všemi námitkami žalované a také s právním posouzením věci
soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil. Odvolací soud poukazoval na to, že v tomto soudním řízení bylo prokázáno, že
podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu Praha ze dne 21. 6. 2006, č. j. PÚ 7528/92 je J. Z. oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. a jeho restituční nárok byl vyčíslen částkou 166.500 Kč, dále, že podle téhož
rozhodnutí pozemkového úřadu je V. N. také oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. a jeho restituční nárok byl vyčíslen částkou 155.750 Kč a posléze
že i Š. P. je podle rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy-Pozemkového
úřadu Praha ze dne 13. 9. 2006, č. j. PÚ 3090/92/1, a ze dne 16.11. 2001, č. j. PÚ 3090/92-4, je oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. a její
restituční nárok byl těmito rozhodnutími (jakož i usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 9. 10. 2012, vydaným v pozůstalostním řízení vedeném pod sp. zn. 32 D 770/2010) vyčíslen částkou 72.993,75 Kč. Tyto nároky nebyly do současné
doby uspokojeny, třebaže se žalobce V. N. přihlásil do šesti veřejných nabídek
náhradních pozemků k uspokojení nároků podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o
půdě).
Podle sdělení Státního pozemkového úřadu-pobočka Domažlice ze dne 15. 4. 2014, pozemek uvedený nyní v žalobě žalobců je zahrnut do komplexní pozemkové
úpravy a k předpokládanému ukončení této pozemkové úpravy dojde v říjnu 2014. Původní pozemky, za něž žalobci požadují náhradní pozemky, byly na území
Hlavního města Prahy (ve Strašnicích, Žižkově a Ruzyni), ale odvolací soud
poukazoval na to, že nelze-li původní pozemkové parcely vydat a pokud žalobci
mají za to, že adekvátní náhradou za tyto pozemky je pro ně v jejich žalobě
uváděný pozemek v lokalitě Domažlice, pak podle názoru odvolacího soudu,
takovému závěru nelze nic vytknout. Odvolací soud dále uváděl, že „nepatrný
rozdíl mezi cenou předmětného pozemku a restitučními nároky všech žalobců soud
prvního stupně ozřejmil a uložil všem žalobcům doplatit částky na vyrovnání cen
tak, aby předmětný pozemek mohl být pak v části, která odpovídá nároku žalobců
převeden do jejich podílového spoluvlastnictví stejným dílem bezúplatně.“
Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a potvrdil
jej podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, a to včetně správného
výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Státnímu pozemkovému úřadu dne 20. 5. 2014 a dovolání ze strany České republiky-Státního pozemkového úřadu bylo
podáno 17. 7. 2014, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu. V podaném dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2014 aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Uvedená dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §
237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod bylo uplatněno, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když
„shledal správným závěr soudu prvního stupně, že v daném případě je třeba
žalobě vyhovět“ a nezabýval se tím, zda tu došlo či nedošlo k odchýlení se
soudu při posouzen této právní věci k rozhodnutí odpovídajícímu ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu. Podle názoru vyjádřeného v dovolání „odvolací soud svůj výsledný závěr
neodůvodnil“, a to ani co do soudem prvního stupně dovozované liknavosti a
svévole na straně žalované, k čemuž soud prvního stupně dospěl jen z toho, že
nárok žalobců nebyl po dlouhou dobu uspokojen.
Soudy se v daném případě, podle
názoru žalované, zkoumáním toho, zda došlo nebo nedošlo k libovůli či k svévoli
v chování a postupu Pozemkového fondu ČR vůči oprávněným osobám při
uspokojování jejich restitučního nároku; soudy se nezabývaly ani zkoumáním
toho, zda ve veřejných nabídkách byly nabízeny takové pozemky, z nichž by mohl
či nemohl být uspokojen restituční nárok žalobců; žalovaná také v řízení
tvrdila a dokládala, že ve veřejných nabídkách pozemků byla nabízena řada
pozemků, z nichž mohl být restituční nárok žalobců uspokojen, s čímž se však
soudy nevypořádaly, stejně jako s otázkou, zda Pozemkový fond ČR se dopustil (a
jakým způsobem) liknavého, svévolného a diskriminujícího jednání přímo vůči
žalobcům. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud zejména v tomto směru
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka
dovozovala, že „systém uspokojování nároků oprávněných osob je stanoven zákonem
a teprve porušení zákona včetně prokázání konkrétní liknavosti, diskriminace
nebo svévole na straně žalované může znamenat, že žalobci je umožněno na
základě rozhodnutí soudu uspokojit svůj nárok mimo systém veřejných nabídek. Dovolatelka uváděla, že v daném případě se soudy nevypořádaly s námitkami ze
strany žalované, že do veřejných nabídek se ze strany žalobců přihlásil pouze
jeden ze žalobců a má zato, že případnou součinnost tohoto jednoho žalobce
nelze přičítat ku prospěchu dalších dvou žalobců. Nelze také pokládat za
správný závěr soudu obou stupňů, že po žalobcích nelze spravedlivě požadovat,
aby se za účelem uspokojení svých restitučních nároků účastnili veřejné
soutěže, za níž se cena nabízených pozemků zvyšuje, takže přihlášení zájemci
jsou nuceni vynakládat vlastní peněžní prostředky, aby získali vhodnou náhradu
za jim zabavené pozemky. Způsob, jakým k poskytování náhradních pozemků
oprávněným osobám může docházet, je stanoven zákonem a z toho, že je
respektován zákon, nelze dovozovat diskriminaci či poškozování osob, po kterých
je požadováno, aby se jím řídily; jinak by totiž docházelo, podle názoru
dovolatelky, ke zvýhodňování těch oprávněných osob, které aktivitu při
uspokojování svých nároků aktivně využívaly zákonem upravené prostředky;
dovolatelka má za to, že tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Soudy se v této právní věci nevypořádaly (podle názoru dovolatelky) s otázkou,
zda pozemek, jenž je dotčen dosud pravomocně neukončenou komplexní pozemkovou
úpravou, lze považovat za vhodný k převodu do vlastnictví oprávněné osoby jako
náhrada za pozemky v restituci nevydané: ani tato otázka nebyla dosud vyřešena
v rozhodování dovolacího soudu. Přípustnost dovolání dovolávající se České republiky-Státního pozemkového úřadu
proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2014 (sp. zn.
119/2014 Krajského
soudu v Plzni) bylo tu třeba posoudit ustanovení § 237 občanského soudního
řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí (pokud není v ustanovení § 238
občanského soudního řádu stanoveno výjimkou jinak), jestliže ovšem dovoláním
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak. Bylo třeba mít na zřeteli i ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu,
podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K nesprávnému právnímu posouzení věci soudem dochází tehdy, jestliže soud
posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, text. na str. 13/45/). V daném případě odvolací soud posoudil
projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému
majetku (zákona o půdě) v souvislosti s ustanovením zákona č. 95/1999 Sb., o
podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné
osoby. Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech, v nichž
pozemky nebo jejich části nelze podle tohoto zákona oprávněným osobám vydat
(jak jsou tyto případy uvedeny v § 1 odst. 1 zákona č. 2259/1991 Sb.),
pozemkový fond převáděl oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky
ve vlastnictví státu (postupem podle předpisů o převodech zemědělských
pozemků), a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážně část
pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že „právo
oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb. lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání
konkrétního náhradního pozemku, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut
k převodu ve veřejné nabídce“. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, byl zaujat právní závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti
Pozemkovému fondu ČR uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních
náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) není třeba – při liknavém postupu fondu – vázat na
podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky“.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům
z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem) nemohl dovolací soud v daném případě dospět
přesvědčivě k závěru, že by se odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 2014 (sp. zn. 12 Co 119/2014 Krajského soudu v Plzni) při řešení otázky výkladu
ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a to ani co do výkladu pojmu „liknavého postupu fondu“
při uspokojování nároku oprávněných osob na bezúplatný převod náhradních
pozemků do vlastnictví těchto osob a ani při výkladu pojmu „vhodný pozemek“ pro
takový převod pozemku. Nebyl tu tedy dán základní předpoklad přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (tj. odchýlení se od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). Přikročil proto dovolací soud svým usnesením (srov. § 243f odst. č. občanského
soudního řádu) k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243c odst. 1
občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného. Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobcům v tomto řízení o
dovolání doložené náklady řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.