28 Cdo 3316/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobců a) C. D. a b) B. D., zastoupených JUDr. Jaroslavem Beldou,
advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Lipová 7, proti žalovaným 1) V. H. a 2)
S. H., zastoupených JUDr. Janem Koubou, obecným zmocněncem, bytem Liberec,
Gagarinova 758/34, o zaplacení částky 180.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Liberci pod sp. zn. 18 C 260/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2009, č. j. 36 Co 127/2008-178, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2009, č. j. 36 Co
127/2008-178, se zrušuje.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se žalobou podanou u soudu dne 22. 9. 2003 domáhali vydání bezdůvodného
obohacení za období předcházejících tří let, které mělo vzniknout tím, že
žalovaní nad rámec svého spoluvlastnického podílu užívali nemovitosti v k. ú.
Rychnov u Jablonce nad Nisou (dále jen „areál“). Areál získali žalobci i
žalovaní na základě kupní smlouvy ze dne 9. 11. 1995 do podílového
spoluvlastnictví. Jak žalobci, tak žalovaní, nabyli ideální polovinu areálu do
společného jmění manželů.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 2. 11. 2007, č. j. 18 C 260/2003-117,
uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku
148.532,- Kč. V částce 5.168,- Kč žalobu zamítl a v částce 26.300,- Kč řízení
zastavil, soud dále uložil žalovaným nahradit žalobcům náklady řízení. Dle
soudu prvního stupně měli účastníci areál v ideálním podílovém
spoluvlastnictví. Ve skutečnosti však areál užívali pouze žalovaní a to asi z
70% až 80%. Dále soud prvního stupně dovodil, že žalobci neměli zájem areál
užívat, ani bránit v užívání žalovaným. Výše nájemného za žalované období od
22. 9. 2001 do 22. 2. 2006 činila dle znalce 5.300,- Kč měsíčně. V
podrobnostech soud prvního stupně konstatoval vznik bezdůvodného obohacení na
straně žalovaných, neboť podíloví spoluvlastníci užívali společnou věc nad
rozsah svého spoluvlastnického podílu s tím, že snížení náhrady za bezdůvodné
obohacení o poměrnou část, která nebyla fakticky užívána, odmítl s odkazem na
závěry znaleckého posudku, který souběžné užívání vyloučil. K námitce
žalovaných týkající se vynaložených investic soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalovaní neunesli důkazní břemeno a vynaložené investice
neprokázali. Dále uvedl, že ke dni rozhodnutí k bezdůvodnému obohacení nedošlo,
neboť areál 26. 7. 2006 vyhořel. Kupní smlouvou ze dne 4. 12. 2006 pak byla
ideální jedna polovina areálu převedena z žalovaných na syna žalobců.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 5. 2.
2009, č. j. 36 Co 127/2008-178 rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil.
Odvolací soud dospěl k opačnému závěru ohledně investic vynaložených žalovanými
do areálu a za použití ust. § 136 o.s.ř. s odkazem na fotodokumentaci a místní
ohledání soudem prvního stupně určil jejich hodnotu ve výši 83.000,- Kč. Dle
odvolacího soudu také není pochyb o tom, že žalovaní užívali větší rozsah
předmětu spoluvlastnictví než odpovídal jejich spoluvlastnickému podílu a to v
průměru ze 75% a že žalobcům nic neplatili, čímž žalovaným vzniklo bezdůvodné
obohacení. Jeho výše činí dle odvolacího soudu za období od 22. 9. 2001 do 22.
7. 2006, kdy byl objekt zničen požárem, částku 115.293,- Kč (tj. 58 měsíců po
1.988,- Kč). Vzhledem k námitce vynaložených investic ve výši 83.000,- Kč
odvolací soud snížil částku 115.293,- Kč o 41.500,- Kč (tj. polovinu částky
83.000,- Kč) a zavázal žalovaného k jejich úhradě.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost spatřovali v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť
rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Jako
dovolací důvod uvedli vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), nesprávné právní posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b/) a dále namítali, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně v dovolání uvedli, že
a) skutkové zjištění o výši vynaložených investic v částce 83.000,- Kč
nemá oporu v provedených důkazech, neboť soud si nevyžádal znalecký posudek,
b) skutkové zjištění o rozsahu užívání areálu průměrně ze 75% je
nesprávné, protože se jednalo o ucelený areál, u něhož byl souběh s jinou
činností prakticky vyloučen,
c) odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku započtení, neboť
nezkoumal, zda pro realizaci tvrzených investic byly splněny podmínky uvedené
v § 139 odst. 2 obč. zák.,
d) započtení investic žalovanými je v rozporu s dobrými mravy vzhledem k
tomu, že v době, kdy areál užívali výlučně žalovaní, došlo k jeho zničení
požárem.
Dle vyjádření žalovaných odvolací soud vycházel z důkazů založených ve spise a
vynaložené investice i podíl užívání areálu zhodnotil v souladu s provedeným
dokazováním. Dále žalovaní uvedli, že žalobci dali souhlas k provedeným
investicím a proto byly splněny podmínky ustanovení § 139 obč. zák. Žalovaní
navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřed
nictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1
o.s.ř.
Žalobci napadli rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
1. K námitce ad a) týkající se skutkového zjištění, které nemá oporu v
provedených důkazech, pokud jde o výši vynaložených investic
Podle ustanovení § 125 věty první o.s.ř. mohou za důkaz sloužit všechny
prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký
posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo
exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Jedná se tedy
o pouhý demonstrativní výčet a dokazování může být prováděno za pomocí jiných
důkazních prostředků (např. i fotografií).
Podle ustanovení § 127 odst. 1 věty první o.s.ř. závisí-li rozhodnutí na
posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po
slyšení účastníků znalce. Zda jde již o odborné znalosti, které soud sám nemá,
anebo o znalosti všeobecné, posoudí soud sám. Zákon zásadně neukládá ustanovení
znalce (srov. ust. § 187 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 136 o.s.ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými
obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Citované
ustanovení § 136 o.s.ř. má na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého
právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto
zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Jde tedy o posouzení
skutkové. Určení výše nároku není záležitostí volné úvahy nepodléhající
hodnocení. Základem úvahy podle § 136 o.s.ř. je zjištění takových skutečností,
které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních
souvislostí (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol., Občanský soudní
řád. Komentář. I díl, 7. vydání, C.H.Beck v Praze r. 2006, s. 627.)
Dle odvolacího soudu bylo z fotodokumentace a ohledání na místě samém
nesporně prokázáno, že žalovaní provedli pokrytí střechy novou krytinou,
vybudovali rampu a kovové schodiště a vyměnili jedno okno. Jelikož soudem
ustanovený znalec Mgr. Miroslav Bureš nedokázal pro nedostatek podkladů
způsobený požárem určit, nakolik byl areál provedenými stavebními úpravami
zhodnocen, určil soud za použití ust. § 136 o.s.ř. podle své úvahy výši
zhodnocení na základě cenové nabídky a tvrzení žalovaných.
Podle ustanovení § 132 o.s.ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Zde vyjádřená zásada volného hodnocení důkazů vyjadřuje, že závěr, který si
soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke
zprávám získaným z provedených důkazů, je věci vnitřního soudcova přesvědčení a
jeho logického myšlenkového postupu (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a
kol., Občanský soudní řád. Komentář. I díl, 7. vydání, C.H.Beck v Praze r.
2006, s. 609.). Zásada volného hodnocení důkazů se neuplatní pouze při
posuzování výpovědi svědka nebo výslechu účastníků, ale i při hodnocení
znaleckého posudku, jak je tomu v dané věci, pokud jde o znalcův závěr o
nemožnosti určit zhodnocení pro nedostatek důkazů.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že jsou splněny podmínky § 136 o.s.ř.
v návaznosti na závěr znalce Ing. Miroslava Bureše o nemožnosti určit
zhodnocení a poté přistoupil k zjištění rozsahu stavebních úprav (dle
fotodokumentace a ohledání na místě samém) a následně na základě cenové
nabídky a tvrzení žalovaných určil výši vynaložených investic k částce 83.000,-
Kč, potom nelze dovolací námitku žalobců, že skutkové zjištění o vynaložených
investicích na předmětný areál v celkové výši 83.000,- Kč nemá oporu v
provedených důkazech, neboť soud si nevyžádal znalecký posudek, považovat za
důvodnou.
2. K námitce ad b) týkající se skutkového zjištění o užívaní areálu
žalovanými v rozsahu 75%
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR v případě, že spoluvlastník neužívá
(nemůže užívat) společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému
podílu bez toho, že by mezi ním a druhým spoluvlastníkem (ostatními
spoluvlastníky) byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá obohacení
druhého spoluvlastníka (ostatních spoluvlastníků) v užívání většího rozsahu
předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu)
bez placení úhrady za užívání tohoto podílu. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník,
který takto věc užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není schopen
takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout
peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99).
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud po provedeném dokazování a v
návaznosti na znalecký posudek Ing. Miroslava Bureše k závěru, že žalovaní
užívali větší rozsah předmětu spoluvlastnictví, než který odpovídal jejich
spoluvlastnickému podílu a to v průměru ze 75%, a žalobcům nic neplatili,
stejně tak nebylo zjištěno, že by měli uzavřenou nájemní či jinou smlouvu.
Pokud žalobci v odůvodnění dovolání tvrdí, že dle znaleckého posudku souběh s
jinou činností byl prakticky vyloučen, je toto tvrzení v rozporu s vyjádřením
znalce, resp. je vytrženo z kontextu, když dle znaleckého posudku Ing.
Miroslava Bureše: „Areál jako celek bylo možné využívat souběžně s jiným
uživatelem v rozsahu přibližně 20 – 30% a to pouze za předpokladu dohody s
uživatelem stávajícím.“ (srov. str. 5 část C „Nález a odpovědi na otázky
soudu). Za této situace se skutkové zjištění a provedené dokazování opírá o
závěry uvedeného znaleckého posudku, navíc existenci dohody účastníci ani
nenamítali. Uplatněná námitka proto nezakládá vadu řízení ve smyslu porušení
ustanovení § 132 o.s.ř., které vyjadřuje zásadu volného hodnocení důkazů.
Dovolací soud v této souvislosti nad rámec odůvodnění uvádí, že za situace, kdy
žalovaní užívali areál ze 75% a kdy obvyklé nájemné činilo 5.300,- Kč měsíčně,
mělo by bezdůvodné obohacení za každý měsíc činit 1.325,- Kč. Odvolací soud
však dospěl k částce 1.988,- Kč, kterou blíže neodůvodňuje.
3. K námitce ad c) týkající se nesprávného právního posouzení započtení
a splnění podmínek § 139 odst. 2 obč. zák.
Podle ustanovení § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky,
jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení.
Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Podle ustanovení § 139 odst. 1 obč. zák. jsou z právních úkonů týkajících se
společné věci oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně.
Podle § 139 odst. 2 věty první obč. zák. o hospodaření se společnou věcí
rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílu.
Podle ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se
spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze
spoluvlastnictví ke společné věci.
Žalovaní při ústním jednání dne 6. 5. 2004 mimo jiné uvedli, že areál
zrekonstruovali a učinili projev směřující k započtení vynaložených nákladů na
pohledávky žalobců (srov. č. l. 19, kde se výslovně uvádí: „…požadujeme
započíst na případnou pohledávku žalobce, pokud by měla být nějak určena. Od
roku 1995 jsme vynaložili tyto náklady:…“).
Pod pojem hospodaření se společnou věcí, o kterém mají spoluvlastníci podle §
139 odst. 2 obč. zák. rozhodovat, lze podřadit i rozhodnutí o tom, jaká
investice má být do společné věci vynaložena. Souhlas či nesouhlas může
spoluvlastník vyjádřit výslovně či konkludentně. Pokud neinvestující
spoluvlastník s investicí souhlasí a ta je provedena nákladem investujícího
spoluvlastníka, je neinvestující spoluvlastník povinen podle velikosti svého
podílu na takto vynaložený náklad přispět, neboť tak plní povinnost vyplývající
pro něj z § 137 odst. 1 obč. zák. Uvedené jinými slovy znamená, že ve vztahu k
neinvestujícímu spoluvlastníku vzniklo investujícímu spoluvlastníku majetkové
právo vynaložením investice za trvání spoluvlastnického vztahu, a to bez ohledu
na to, zda šlo o investice na nezbytné opravy nebo údržbu, nebo investice na
nikoliv nezbytné opravy nebo úpravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99).
Jestliže však investující spoluvlastník vynaložil prostředky na nikoli nezbytné
opravy a údržbu věci bez souhlasu druhého spoluvlastníka, bezdůvodné obohacení
druhého spoluvlastníka tím vzniká až při zániku podílového spoluvlastnictví
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo
1870/2007).
Pro posouzení, zda na straně investujícího spoluvlastníka vzniklo majetkové
právo vyplývající z ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák., nebo zda mu při zániku
podílového spoluvlastnictví vzniklo bezdůvodné obohacení, je tedy rozhodující
zodpovězení otázky, zda investice byly vynaloženy s (konkludentním) souhlasem
neinvestujícího spoluvlastníka. Jediným důkazem vztahujícím se k této otázce
založeným ve spise je ohlášení stavebních úprav a souhlas žalobců s provedenými
úpravami ze dne 13. 5. 2000. Tento důkaz však odvolací soud zcela pominul a
nezhodnotil jej. Opomenutí důkazu zakládá vadu řízení, zejména mají – li
opomenuté důkazy souvislost s rozhodnutím ve věci, jak je tomu v projednávaném
sporu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS
61/94, dle kterého takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení
nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž soud při postupu podle § 132
o.s.ř. nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného
rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. V této souvislosti jeví se
ovšem na místě zvlášť zdůraznit, že již z výše zmíněných zásad nikterak
nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl;
dále pak nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III.ÚS 139/05, ve
kterém ÚS dovodil, že aby rozhodování soudu nebylo zatíženo projevem libovůle,
je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden,
samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka –
učinil předmětem svých úvah a hodnocení). Za této situace je dovolací námitka
důvodná, byť jde o vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., k níž
soud přihlíží z úřední povinnosti a která spočívá v tom, že v rozporu s § 120
o.s.ř. nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, čímž je důvodná
i námitka nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
4. K námitce ad d) týkající se rozporu započtení s dobrými mravy
Žalovaní při ústním jednání dne 6. 5. 2004 mimo jiné uvedli, že areál
zrekonstruovali a zároveň učinili projev směřující k započtení vynaložených
nákladů na pohledávky žalobců. Areál vyhořel dne 26. 7. 2006. Je tedy zřejmé,
že započtení bylo učiněno dlouho před požárem. Platnost právního úkonu z důvodu
rozporu s dobrými mravy je však nutno posuzovat vzhledem k okolnostem, které
existovaly v době, kdy byl učiněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, kde se dovolací soud obdobně vyjádřil k
neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem). Zda však žalobci měli vůči
žalovaným pohledávku způsobilou k započtení, závisí na posouzení předchozí
námitky.
Jelikož řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/) a rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/), nezbylo Nejvyššímu soudu než
rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušit.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243d
odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.) V jeho rámci bude při rozhodování o
nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách
http://nalus.usoud.cz.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu