28 Cdo 3318/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců V.
H., P. 4, H. 3095, a V. C., P. 10, Z. 839/12, zastoupených JUDr. Pavlem
Novákem, advokátem, 140 00, Praha 4, Bohuslava Martinů 1051, a dalších
účastníků řízení: 1. Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí 2,
zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 120 00, Praha 2, Na Slupi 15, 2.
Technické správy komunikací hl. m. Prahy, Praha 1, Řásnovka 770/8, zastoupené
JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Krakovská 12, a 3.
Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení
rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn.
26 C 131/2004, o dovolání dovolatelů: a) V. H., P. 4, H. 3045, a b) V. C., P.
10, Z. 839/12, zastoupených JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, 180 00 Praha 8, V
Holešovičkách 1579/204, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna
2012, sp. zn. 11 Co 528/2011, takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízená nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
O žalobě žalobců, podané v roce 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 27. dubna 2006, č.j. 26 C 131/2004-188. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců,
domáhajících se, aby bylo soudem určeno, že žalobci jsou spoluvlastníci pozemků
parc. č. 1634 – zahrady (o výměře 10.187 m2), parc. č. 1635 – zahrady (o výměře
1027 m2) a částí pozemku parc. č. 1160/2 v katastrálním území T., které jsou
vedeny na listech vlastnictví u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu
(katastrální pracoviště Praha), a aby rozhodnutím soudu bylo nahrazeno
rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. března
2003, č.j. PÚ 309/99. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že se uvedeným
dalším účastníkům řízení nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči
žalobcům; ani státu nebylo přiznáno právo na náhradu jím placených nákladů
řízení vůči žalobcům. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 11
Co 528/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že se rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. dubna 2006, č.j. 26 C 131/2004-188,
potvrzuje. Žalobcům bylo uloženo zaplatit na úhradu nákladů odvolacího řízení
Technické správě komunikací Hlavního města Prahy 3.360,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo také rozhodnuto, že žalobci a
účastník řízení Pozemkový fond ČR nemají navzájem právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně včetně řízení,
které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1, 2, 3 a
5 občanského soudního řádu, ale dospěl k závěru, že odvolání žalobců není
důvodné. Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo
řízení u Pozemkového úřadu Praha, v němž bylo rozhodnuto rozhodnutím
Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. března 2003. č.j. PÚ 309/99, podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., že žalobci
nejsou vlastníky pozemků parc. č. 1634 a parc. č. 1635 a částí pozemku parc. č. 1160/2 v katastrálním území T. (obec Praha). Nesprávnost tohoto rozhodnutí
spatřovali žalobci v tom, že pozemkový úřad se zabýval nárokem žalobců na
vydání uvedených pozemků pouze ve vztahu k převodu předmětných pozemků na stát
kupní smlouvou ze dne 10. ledna 1972 a již se nezabýval tím, že v roce 1953
byly tyto pozemky dány Zemědělskému podniku hlavního města Prahy do povinného
pachtu a že v letech 1957-1958 bylo rozhodnutím Lidového soudu civilního v
Praze rozhodnuto o přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na čs. stát, a dále že pozemkový úřad ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 10. ledna 1972
nesprávně vyhodnotil podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek, za kterých
byly tyto pozemky státu odprodány. Odvolací soud však vycházel ze závěru soudu prvního stupně, který provedl
účastníky řízení navržené důkazy a přezkoumatelně se o nich vyjádřil v důvodech
svého rozsudku.
V tomto případě byla dne 10. ledna 1972 uzavřena mezi
spoluvlastníky pozemků, uvedených v žalobě žalobců, M. H., V. C. a V. H. a Čs. státem – Výstavbou inženýrských staveb Praha kupní smlouva za kupní cenu
stanovenou podle znaleckého posudku, přičemž cena byla stanovena jako maximálně
přípustná podle tehdy platného cenového předpisu. Prodávající spoluvlastníci
pozemků na jednání o prodeji pozemků s vykupující organizací tehdy přistoupili,
kladli si podmínky odprodeje, kterým bylo zčásti vyhověno; nebylo doloženo
tvrzení žalobců, že tu k prodeji pozemků došlo pod pohrůžkou vyvlastnění
pozemků bez náhrady a naopak prodávajícím se dostalo navýšení kupní ceny z
původně nabídnutých 110.754,70 Kč na 165.360,- Kč. Nedospěly proto soudy obou
stupňů v daném případě k závěru, že by uvedená kupní smlouva byla uzavřena v
tísni za nápadně nevýhodných pozemků, jak to má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb. Prodávající M. H. zemřela a jejími dědici se stali M. C. a V. H. V době uzavírání kupní smlouvy ze dne 10. ledna 1972 bylo mezi účastníky této
smlouvy sporu o tom, že žalobci jsou vlastníky převáděných nemovitostí a
nikoliv jen uživateli pozemků, jež by byly dány do povinného pachtu
Zemědělskému podniku hlavního města Prahy, jak to tvrdili žalobci v tomto
soudním řízení, dovozoval odvolací soud. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu
jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně
výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 (a contrario) občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 29. května 2012 doručen advokátu, který
žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u soudu
prvního stupě v pondělí dne 30. července 2012, tedy ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze
dne 18. dubna 2012 (sp. zn. 11 Co 528/2011 Městského soud v Praze) i rozsudek
soudu prvního stupně ze dne 27. dubna 2006, č.j. 26 C 131/2004-188 Obvodního
soudu pro Prahu 7, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali,
že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu)
a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatelé vyjadřovali ve svém dovolání své přesvědčení, že kupní smlouva ze
dne 10.
ledna 1972, ze které vycházely soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích,
je neplatná; neplatnost této smlouvy spatřovali dovolatelé jednak v jejich
formálních nedostatcích (v nesprávném uvedení kupujícího státu jako
„Československý socialistický stát“ a v neodpovídajícím označení za stát
jednající organizace jako „Investor pozemních staveb hlavního města Prahy“ a
také v nedostatečném označení pozemků, jež byly předmětem prodeje); dalším
důvodem neplatnosti smlouvy bylo, podle názoru dovolatelů, že „celková cena
koupě nemovitostí byla sjednána výrazně nevýhodně, protože byla zkreslena
skutečná hodnota pozemků a trvalých porostů i staveb na pozemcích; neplatnost
uvedené smlouvy však spočívala zejména v tom, že prodávající nemohli touto
smlouvou“ převést více práv než měli, když jim totiž „předcházejícím
rozhodnutím Lidového soudu civilního v Praze (čj. 11363/57)“ byly předváděné
nemovitosti vyvlastněny. Důkaz uvedenými spisy bývalého Lidového soudu
civilního v Praze z roku 1957 měl být proto v tomto soudním řízení proveden
(jako to žalobci navrhovali), ale k tomu nedošlo, a proto podle názoru
dovolatelů „odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně hodnotily námitku
žalobců, spočívající v nedostatku restitučního důvodu co do prokázání
předchozího rodinného pachtu“ pozemků, k němuž tu došlo. Ve vyjádření účastníka tohoto řízení – Hlavního města Prahy k dovolání
dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Odvolací
soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl ke zcela správnému závěru, že
pozemky, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát na základě kupní smlouvy ze
dne 10. ledna 1972. Při uzavírání této smlouvy jednali prodávající
spoluvlastníci nemovitosti jako jejich vlastníci a nikoli jako nevlastníci. Rozhodnutí bývalého Lidového soudu civilního z roku 1957, na které dovolatelé
poukazovali, se zřejmě týkalo pouze převodu správy národního majetku a nikoliv
práva vlastnického (jak to vyplývá i z obsahu stížnosti ze dne 22. února 1958,
podané prodávajícími ze smlouvy ze dne 10. ledna 1972, kterou žalobci soudu v
tomto soudním řízení předkládali); prodávající měli pozemky, o něž jde v tomto
řízení, až do 10. ledna 1972 ve svém vlastnictví a pozemky byly pouze v pachtu
státu (jak to vyplývá též z obsahu vložky č. 827 pozemkové knihy pro
katastrální území T.). Správně dospěl odvolací soud též k závěru, že kupní
smlouva ze dne 10. ledna 1972 nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných
podmínek, když totiž při sjednávání této smlouvy se prodávajícím podařilo
dosáhnout vyšší kupní ceny než ceny původně nabízené. Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 26 C 131/2004
Obvodního soudu pro Prahu 7), že by odvolací soud svým rozsudkem ze dne 18. dubna 2012 řešil některou konkrétní právní otázku, která by byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo
třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozsudkem ze dne 18. dubna
2012 (sp. zn. 11 Co 528/2011 Městského soudu v Praze) některou právní otázku v
rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu. V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1191 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb., budou oprávněným
osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na
jinou právnickou osobu v důsledku i kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek. Ve stanovisku k výkladu některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.,
uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo
poukázáno také na výklad pojmů tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, obsaženy v
rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: „Tísní se rozumí
objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení,
obavy o blízkou osobu apod., nikoliv však psychické donucení), jenž takovým
způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji
omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak
neučinila. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době
právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde
o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností
jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o
posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných
plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní
smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání
související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a
zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.“
Vzhledem k tomu, co namítali dovolatelé ve svém dovolání ze dne 30.
července
2012, že totiž žalobci v této právní věci „předestřeli skutkový příběh a tímto
předestřením pouze soudu ukázali, čím je třeba se v řízení zabývat“, bylo třeba
mít v tomto dovolacím řízení na zřeteli i to, jak je v uveřejněné judikatuře
vyloženo posuzování dovolacích výtek co do vadných či nesprávných skutkových
zjištění, vad či omylů při hodnocení důkazů i co do výtky, že soud vycházel ze
zjištění, jež nemá v podstatné části popru v dokazování. Např. v rozhodnutí
uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, byly zaujaty k uvedeným otázkám tyto výkladového závěry: „Ani
vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o
sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z
dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím
důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského
soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného
hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází se skutkového zjištění, jež
nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno
něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou
podstatnou skutečnost právně významnou, která bez dalšího z obsahu spisu naopak
vyplývá.“
S ohledem na uvedená ustanovení právních předpisů i na citované právní závěry z
uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem) nemohl dovolací soud v tomto případě při posuzování
výsledných závěrů rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. dubna 2012 (sp. zn. 11
Co 528/2001 Městského soudu v Praze), že totiž v tomto případě prodávající M. H., V. H. a V. C. podepsali kupní smlouvu z 10. ledna 1972 nikoli v tísni a za
nápadně nevýhodných podmínek, a že právě touto smlouvou přešly nemovitosti na
stát v daném případě a že tu výsledky dokazování nepřinesly a ani nemohly
přinést přesvědčivé zvrácení závěru o způsobu a době přechodu nemovitostí na
stát, dospět k závěru, že by tu odvolací soud řešil některou právní otázku v
rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), nebo právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu anebo právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebyly tedy u dovolání dovolatelů
shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a §
218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání, a to jako dovolání
nepřípustného podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících
přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených
účastníkem řízení Hlavním městem Prahou na vyjádření k dovolání dovolatelů,
použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5 a § 224 občanského
soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání
náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto
nákladů řízení uvedenému účastníku nepřiznal; dovolací soud přihlížel k právní
povaze posuzované právní věci, jíž se dovolací řízení týkalo, i k obsahu již
zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě, co již bylo
uvedeným účastníkem řízení uplatněno v řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.