28 Cdo 3341/2021-531
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně M. V., narozené dne XY, bytem XY, adresa pro doručování: XY, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, advokátem se sídlem v Praze 10-Vršovicích, U Roháčových kasáren 1555/10, o nahrazení projevu vůle žalované k převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 116/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2021, č. j. 57 Co 78/2020-481, takto:
Právní moc rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2021, č. j. 57 Co 78/2020-481, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 8. 2021, č. j. 57 Co 78/2020-481, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 4. 2021, č. j. 10 C 116/2016-425, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 5. 2021, č. j. 10 C 116/2016-441, a opravného usnesení ze dne 20. 10. 2021, č. j. 10 C 116/2016-513 [jehož výrokem I. byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu (v tam specifikovaném znění) o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, zapsaného v katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY, části pozemku parc.
č. XY v k. ú. XY označené v geometrickém plánu č. 1914-297/2017, schváleném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, dne 12. 10. 2017, jako pozemek parc. č. XY, dvěma částem pozemků parc. č. XY v k. ú. XY označeným totožným geometrickým plánem a schváleným stejným katastrálním úřadem jako pozemky parc. č. XY a XY, části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY označeným totožným geometrickým plánem a schváleným stejným katastrálním úřadem jako pozemek parc. č. XY, části pozemku parc.
č. XY v k. ú. XY označeným totožným geometrickým plánem a schváleným stejným katastrálním úřadem, jako pozemek parc. č. XY a pozemků parc. č. XY, č. XY, č. XY a č. XY v k. ú. XY, všech zapsaných v katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a jímž dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 224.639 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.) a že Česká republika - Okresní soud v Opavě nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.)]; dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26.376 Kč „advokátu žalobkyně“ (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v řešení otázek hmotného práva, a to 1) otázky vhodnosti pozemku, jenž oprávněná osoba nárokuje k převodu jako náhradní pozemek za pozemek nevydaný, a dále 2) otázky, zda soudy v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby k bezúplatnému převodu náhradního pozemku na oprávněnou osobu podle zákona o půdě současně mají pravomoc rozhodnout o dělení pozemku, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu.
Dovolatelka poukazujíc na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu především namítá, že označené pozemky, ohledně nichž bylo žalobě rozsudky soudů obou stupňů vyhověno, nejsou k převodu vhodné a že by mohly vzniknout problémy při hospodaření s nimi, neboť na nich hospodaří XY, příspěvková organizace, a jde o pozemky nezbytně nutné pro zajištění praktické výuky, takže by měl být veřejný zájem na zachování dosavadních vlastnických vztahů (existence veřejného vlastnictví pozemků usnadňující budoucí zachování využití pro školní výuku).
Pokud pak jde o druhou otázku, dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v potaz její námitku opřenou o nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, že na žalobkyni nelze převést pozemky oddělené geometrickým plánem, aniž by před tím proběhlo řízení před stavebním úřadem. Podle § 243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že v posuzované věci jsou předpoklady, za nichž lze odložit právní moc napadeného rozhodnutí, splněny. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pro podané dovolání neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání, jež jsou vypočteny v § 238 o.
s. ř., a nelze zcela vyloučit, že dovolání k řešení otázky ad 1) může být dle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolací soud v poměrech projednávané věci z hlediska otázky vhodnosti žalobkyní nárokovaných pozemků jakožto pozemků náhradních dále přihlédl k tomu, že případná dispozice s nimi by mohla mít za následek závažné ohrožení práv žalované. Právní vztahy týkající se těchto nemovitých věcí by měly zůstat i vzhledem k principu materiální publicity zápisů provedených v katastru nemovitostí do doby rozhodnutí o dovolání v této věci z pohledu stavu zápisu v katastru nemovitostí nezměněny (ohledně některých pozemků převedených žalobkyni jako náhradních již probíhá u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště XY, vkladové řízení pod sp. zn. V-12666/2021).
Zároveň platí, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiných osob než účastníků řízení. Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání ve věci samé), že právní moc rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2021, č. j. 57 Co 78/2020-481, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném žalovanou [§ 243 písm. b) o. s. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2021
JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu
Pro hodnocení, zda je oprávněnou osobou požadovaný pozemek k uspokojení jejího restitučního nároku vhodný (do jejího vlastnictví převoditelný), není (nemusí být) bez dalšího rozhodující, že jde o pozemek dočasně obhospodařovaný jinou osobou (kupř. na základě nájmu), jež není okolností nikterak výjimečnou, kdy oprávněná osoba – v případě vydání takto dotčeného pozemku – vstoupí do práv a povinností namísto dosavadního pronajímatele; vzájemná práva a povinnosti oprávněných osob a dosavadních nájemců budou v zásadě i nadále upravena již sjednanými smlouvami, přičemž vydáním předmětných pozemků nebude nikterak dotčeno právo nájemců dané pozemky nadále užívat (k tomu blíže srovnej zejména např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.
4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 270/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3808/2020, jakož i § 2221 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 25 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů (existence veřejného vlastnictví pozemku usnadňující jeho další nerušené užívání) a zájmů oprávněné osoby na náhradní uspokojení restitučního nároku formou převodu právě jí zvolených pozemkových parcel, jest pak v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe třeba vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12.
1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, a ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021). Odvolací soud [jenž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o vhodnosti předmětných náhradních pozemků k převodu (kdy soud prvního stupně po zjištění skutkového stavu věci v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že neshledal ničeho, co by vydání pozemků v k. ú. XY bránilo)] se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, jestliže ve vztahu k předmětným pozemkům v katastrálním území XY, se zřetelem k tvrzeným skutečnostem a v řízení zjištěným individuálním skutkovým okolnostem, dovodil, že jde o pozemky vhodné k převodu na žalobkyni jako náhradní, uzavíraje, že ani jejich dotčení nájemní smlouvou (jak výše uvedeno) samo o sobě nepředstavuje překážku jejich vydání coby náhradních pozemků v režimu zákona č. 229/1991 Sb., a kdy se pak – jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí – zabýval i komparací veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů („existence veřejného vlastnictví“ pozemků) usnadňujících budoucí zachování využití dotčených pozemků pro školní výuku, se zájmem oprávněné osoby na uspokojení restitučního nároku formou převodu právě předmětných pozemků, a své rozhodnutí v tomto směru také odůvodnil.
Vycházeje ze soudy zjištěného skutkového stavu (jenž nelze revidovat v dovolacím řízení, v němž je rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu omezen výlučně na otázky právní) nelze pak dovodit ani to, že by snad žalobkyní požadované pozemky tvořily nedělitelný celek (areál) s jinými pozemky a budovami užívanými k danému účelu, resp.
že by šlo o pozemky svým charakterem, polohou či funkcí nezastupitelné (nenahraditelné), bez nichž byl by provoz daného školského zařízení ohrožen či redukován nad únosnou míru). Za daných skutkových okolností není pak posouzení odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatekou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3637/2020, v němž dovolací soud v jím tehdy projednávané věci soudům nižších stupňů vytkl, že na podkladě zjištěných skutkových okolností nezkoumaly možnou funkční souvislost pozemku („přídomovní zahrady“) s jinou stavbou (tehdy danou i bezprostřední prostorovou souvislostí tohoto – stavbu obklopujícího – pozemku), že přitom neprověřily, nebrání-li převodu pozemku oprávněné osobě jako náhradního uplatnění práva na jeho převod ze strany obce ve smyslu § 7 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, a že nezkoumaly ani problematičnost možného budoucího obhospodařování pozemku (je-li na pozemku plánováno vybudování stezky pro pěší a cyklisty).
Posouzení odvolacího soudu pak nekoliduje ani se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou vhodnosti nárokovaného pozemku prizmatem týchž hledisek, do nichž však soudy nižších stupňů tehdy nepromítly okolnost, že nárokovaný pozemek byl v územním plánu zařazen do územní rezervy určené pro budoucí využití coby obytná plocha. K druhé dovolatelkou vytčené otázce [je-li možno oprávněné osobě za účelem uspokojení jejího nároku plynoucího ze zákona č. 229/1991 Sb. přiřknout soudním rozhodnutím do vlastnictví i část pozemkové parcely oddělenou geometrickým plánem, bez toho, že by o rozdělení parcely bylo rozhodnuto územním rozhodnutím dle § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)], jejíž řešení považuje dovolatelka za rozporné se závěry, které vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 5.
1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, lze uvést následující. Rozhodovací praxe dovolacího soudu i přes závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, setrvala na konkluzi, dle níž zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části (coby vhodného náhradního zemědělského pozemku) oprávněné osobě k uspokojení restitučního nároku je i zákon č. 229/1991 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021). Nejvyšší soud se přitom opětovně přiklonil k těm závěrům ustálené judikatury, dle nichž v daném případě jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn.
31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017); soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, pak v rozsudku odkáže na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje – v případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, v této souvislosti odkazující na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod číslem 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009). Současně Nejvyšší soud připomněl i restituční rozměry řešeného problému – se zásadou ex favore restitutionis není plně slučitelný závěr, dle něhož by uspokojení restitučního nároku formou vydání geometrickým plánem oddělené pozemkové části nebylo lze soudně vynutit.
Není-li pozemek vhodný k vydání oprávněné osobě v celé své výměře, ale jeho převoditelnost je dána k části oddělené geometrickým plánem, lze oprávněné osobě vydat soudním rozhodnutím takto oddělenou část (kdy se pak geometrický plán stává nedílnou součástí rozsudku). Závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, byly pak překonány stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21, a formulovaný závěr (že „rozhodnou-li obecné soudy v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby k bezúplatnému převodu náhradního pozemku na oprávněnou osobu dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, na základě k rozsudku přiloženého geometrického plánu, nepostupují ultra vires, nýbrž poskytují ochranu právu podle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“) našel následně i odraz v nálezu II. senátu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21 (jenž věc předložil k posouzení plénu Ústavního soudu ve smyslu § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jehož rozhodnutím byl v dalším řízení vázán). Tedy, napadené rozhodnutí – stejně tak rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž vychází – není v rozporu ani s recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených otázek.
Dovolání tudíž přípustné není (není naplněno žádné z hledisek přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.). Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výroku pod
bodem II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů, není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. (dovolání žalované bylo odmítnuto). K nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 9 380 Kč [§ 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 032,80 Kč, tj. celkem 11 712,80 Kč. O návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.), podaným současně s dovoláním, Nejvyšší soud již dříve rozhodl samostatným usnesením (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2022
Mgr. Petr Kraus předseda senátu