28 Cdo 3342/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce Sboru dobrovolných hasičů Pouchov, se sídlem v Hradci
Králové, Pouchov, zastoupeného Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS., advokátem v Praze
10, Korunní 2569/108, proti žalovanému Ing. J. H., zastoupenému JUDr.
Miroslavem Nyplem, advokátem v Hradci Králové, Dukelská 15, o určení, že
vlastníkem pozemků je žalobce, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 13 C 114/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 21. 3. 2011, č. j. 17 Co 465/2009-319, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2011, č. j. 17
Co 465/2009-319, se v celém rozsahu zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl ve
výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2009,
č. j. 13 C 114/2008-167, a to tak, že bylo určeno, že vlastníkem pozemků parc. č. 130 a 131 (trvalé travní porosty), nacházejících se v kat. úz. H., obci Malá
Úpa, je žalobce. Odvolacím soudem byla dále žalovanému uložena povinnost
nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 36.737,- Kč a
náklady odvolacího řízení ve výši 57.252,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta Mgr. Jiřího Švejnohy, DiS. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 6. 2009, č. j. 13 C
114/2008-167, výše uvedený žalobní návrh zamítl. Shledal sice na požadovaném
určení naléhavý právní zájem a uzavřel rovněž, že právní předchůdce žalobce
(Místní jednota Československého svazu hasičstva v Hradci Králové – Pouchově)
byl právnickou osobou mající právní subjektivitu, dospěl však k závěru, že
kupní smlouvou ze dne 18. 4. 1952 přešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům
z prodávajícího J. V. nikoli na právního předchůdce žalobce, ale na stát. Své
stanovisko k této otázce odůvodnil soud prvního stupně tím, že občanský zákoník
platný v době uzavření kupní smlouvy, tj. zákon č. 141/1950 Sb., upravoval
pouze vlastnictví socialistické (toto pak ve formě vlastnictví státního a
družstevního), osobní a soukromé. Uvedl, že v rozhodné době bylo vyloučeno, aby
socialistické právnické osoby, mezi něž se řadily též tzv. dobrovolné
organizace, nabývaly majetek do vlastnictví jiného než socialistického, a že se
tedy v případě sporných nemovitostí jednalo o státní vlastnictví. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 3. 2010, č. j. 17 Co 465/2009-237, rozhodnutí soudu první instance změnil a žalobě
vyhověl. Konstatoval, že dobová právní úprava vlastnictví majetku právnickými
osobami typu právního předchůdce žalobce znala; na základě účinnosti občanského
zákoníku č. 141/1950 Sb. nebylo možno shledat zánik do té doby nesporně
existujícího vlastnického práva stávajících spolků k jejich majetku, a to ani
jejich přeměnou v dobrovolné organizace ve smyslu zákona č. 68/1951 Sb., o
dobrovolných organizacích a shromážděních. Z důkazu přídělovou listinou navíc
odvolací instance dovodila, že kupní smlouvou ze dne 18. 4. 1952, uzavřenou
mezi J. V. a právním předchůdcem žalobce, byly převedeny veškeré přidělené
nemovitosti jako celek, a nikoli pouze jejich ideální polovina, jak chybně
usuzoval soud prvního stupně. Odvolací soud konečně zaujal stanovisko, že
předmětná kupní smlouva představovala pro právního předchůdce žalobce nabývací
titul ke sporným pozemkům a na straně jeho nynějšího nástupce je tak možno po
právu usuzovat na existenci vlastnického práva k těmto nemovitostem. Z podnětu dovolání žalovaného Nejvyšší soud – rozsudkem ze dne 14. 12. 2010, č. j. 28 Cdo 3313/2010-266 – výše uvedené rozhodnutí odvolací instance
zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Především jí uložil, aby se zabývala
otázkou dobré víry smluvních stran v platnost kupní smlouvy ze dne 7. 12.
2005
(uzavřené mezi Pozemkovým fondem ČR jako prodávajícím a nynějším žalovaným Ing. H. jakožto kupujícím). Rozsudkem ze dne 21. 3. 2011, č. j. 17 Co 465/2009-319, odvolací soud
ve věci rozhodoval podruhé. Setrval na svých předchozích závěrech a určovací
žalobě opět vyhověl (měnící výrok I.). Dovolacím soudem zdůrazněný institut
dobré víry nepokládal za relevantní faktor při rozhodování o vlastnickém právu,
neboť její existence není způsobilá zhojit neplatnost právního úkonu, založenou
nabytím vlastnického práva od nevlastníka (Pozemkového fondu, resp. státu). Za
směrodatné ve věci nepovažoval ani hledisko užívání pozemků, též zmíněné
Nejvyšším soudem. Pokud jde o kontinuitu na straně žalujícího subjektu,
odvolací soud uzavřel, že tato nebyla přerušena; nelze tedy usuzovat na zánik
vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům.
Jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení
dovolacího důvodu namítal, že otázka existence dobré víry má význam i v řízení
o určení vlastnického práva. Tvrdil, že při uzavírání kupní smlouvy jednal v
přesvědčení, že Pozemkový fond ČR byl oprávněn s nemovitostmi nakládat, neboť
to odpovídalo zápisu v katastru nemovitostí. Pro podpoření názoru o relevanci
dobré víry při nabývání vlastnického práva odkázal na nález Ústavního soudu ze
dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11. Žádal proto, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí
odvolacího soudu považoval za věcně správné, nesouhlasil s dovolacími námitkami
a navrhl, aby dovolání žalovaného nebylo vyhověno.
C. Přípustnost dovolání a dovolací důvod
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný
dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
tj. pro diformitu rozsudků nižších instancí, a dovolací důvod byl uplatněn
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že
dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé – což dopadá také na posuzovaný případ.
D. Právní posouzení věci (důvodnost dovolání žalovaného)
Dovolání je důvodné.
I. Právní subjektivita žalobce
Nejvyšší soud setrvává na své argumentaci, jak ji předestřel ve svém předchozím
zrušovacím rozhodnutí ze dne 14. 12. 2010, č. j. 28 Cdo 3313/2010-266. V první
řadě odkazuje na závěry tam uvedené, pokud jde o možné vlastnictví majetku na
straně tzv. dobrovolných organizací (dříve spolků) v rozhodné době. Právní
subjektivita žalobce, resp. jeho právního předchůdce, byla v mezidobí od
uzavření kupní smlouvy ze dne 18. 4. 1952 (kterou nabyl právní předchůdce
žalobce vlastnictví k předmětným pozemkům) formálně zachována. Právní
předchůdce žalobce mohl jakožto právnická osoba nabývat majetek do svého
výlučného vlastnictví.
S ohledem na specifika posuzované věci je ovšem nutno přikládat zřetel i k
dalším okolnostem, jež existenci vlastnického vztahu žalobce ke sporným
pozemkům do určité míry zpochybňují. V tomto směru nelze shledat právní závěry
napadeného rozsudku odvolacího soudu za správné a jeho odůvodnění dostačující.
II. K institutu dobré víry
Žalovaný své vlastnické právo k předmětným nemovitostem dovozuje z kupní
smlouvy, uzavřené dne 7. 12. 2005 s Pozemkovým fondem ČR. Jak již dovolací soud
dříve naznačil, relevantním kritériem pro posouzení, zda žalovanému svědčí ke
sporným pozemkům vlastnické právo, je jeho dobrá víra v platnost smluvního
převodu. Chybný je závěr odvolací instance, že otázka dobré víry není v
předmětné věci rozhodná a může mít význam pouze pro eventualitu nabytí
vlastnického práva vydržením. Soudní praxe se naopak již ustálila v názorovém
směru, že princip dobré víry (chránící účastníky soukromoprávních vztahů) je
možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je
odvoditelný z normativního principu právního státu (viz nález Ústavního soudu
ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11).
Judikatura Ústavního soudu stran dobré víry v případě nabytí nemovitostí od
nevlastníka prošla značným vývojem, a to směrem k rozšíření ochrany osob
jednajících v dobré víře (právní názor odvolacího soudu striktně prosazující
absolutní ochranu vlastnického práva původního nabyvatele nemovitostí je již
překonaný). V nálezu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, zaujal Ústavní
soud zásadní závěr, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo
nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s článkem 11
Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a
ochrany nabytých práv.
Dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Osoby,
jimž dobrá víra svědčí, nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy
uzavřené s jejich právními předchůdci. Proto osobě, která učinila určitý právní
úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc
potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním
právním státě poskytována ochrana. Dobrá víra přitom musí být vždy pečlivě
zkoumána vzhledem k individuálním okolnostem daného případu. Je třeba brát v
úvahu, že tento právní institut má svou subjektivní i objektivní stránku. Na
straně nabyvatele se předpokládá jeho vnitřní přesvědčení, že nejedná
protiprávně. Také okolnosti, které doprovázejí nabytí vlastnictví, musí
poskytovat podklad pro závěr, že zmíněné přesvědčení na straně nabyvatele je
opodstatněné (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3177/2005,
28 Cdo 3737/2008 a další).
III. Publicita zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí
Nelze odhlížet též od zásady materiální publicity zápisů vlastnického práva v
katastru nemovitostí. Tento princip není v zákoně č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, proveden zcela uspokojivě.
Jeho posílení by přitom výrazně přispělo k zesílení právní jistoty osob
vstupujících do právních vztahů týkajících se nemovitého majetku (srov. závěry
nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 349/03). Osoba
nabyvatele vlastnického práva by neměla nést nepřiměřená rizika spojená s
nabytím vlastnictví i přes důvěru v zápis v katastru nemovitostí. Naopak by
měla být zaručena ochrana dobré víry v pravdivost a úplnost zápisů ve veřejné
knize. Nabyvatel by se neměl obávat toho, že jej jeho dobrá víra neochrání,
tzn. že přestože jednal s osobou zapsanou jako vlastník v katastru nemovitostí,
by mohlo být jeho vlastnické právo později zpochybněno (viz relevantní teze
nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11).
IV. Legitimní očekávání a dobrá víra žalovaného
K těmto právním aspektům věci nebylo odvolací instancí náležitě přihlédnuto.
Nelze vyloučit, že žalovaný (nabyvatel) byl při uzavírání kupní smlouvy dne 7.
12. 2005 v dobré víře; na jeho straně dosud nebyla zjištěna jiná předchozí
vědomost, jež by jeho dobrou víru v platnost tohoto právního úkonu zpochybnila.
Za takové situace by bylo jeho vlastnickému právu nutno poskytnout ochranu
proti jakékoli změně stavu, kterou nemohl rozumně očekávat (princip legitimního
očekávání).
Lze též usuzovat, že v dobré víře mohl být při uzavírání kupní smlouvy také
Pozemkový fond České republiky (prodávající), který sporné nemovitosti na
žalovaného převedl z titulu jeho oprávnění daného zákonem č. 95/1999 Sb., o
podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné
osoby; vycházel přitom ze zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí,
znějícího ve prospěch státu. Je tedy třeba, aby odvolací soud v dalším průběhu
řízení vyjasnil v tomto ohledu všechny potřebné skutečnosti, které dosud nebyly
náležitě zjištěny, a učinil jim odpovídající právní závěry.
Nejvyšší soud zde v neposlední řadě upozorňuje na postupný posun civilistické
doktríny ve směru posuzování právního úkonu pokud možno jako platného; stačí tu
uvést jako příklad nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04 a teze uvedené
tamtéž. Ostatně stejným směrem je orientována též relevantní právní úprava
právního jednání a smluv v novém občanském zákoníku, vstoupí-li v platnost.
Tyto názory hovoří v posuzované věci ve prospěch platnosti smluvního převodu ze
dne 7. 12. 2005 a tedy i in favorem žalovaného.
V. Stav užívání nemovitostí
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že je nutno rovněž osvětlit, jaký je současný
stav užívání pozemků a k jakému účelu žalobce pozemky potřebuje. Jelikož
princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany
vlastnického práva původního vlastníka, je třeba najít praktickou konkordanci
mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z
obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou
představou spravedlnosti. Jestliže žalobce pozemky nijak nevyužívá a ani nemá v
reálném úmyslu je pro své účely využít, bylo by namístě dát přednost prvnímu z
těchto hledisek. Právní jistota vlastnictví na straně nabyvatele, existují-li
okolnosti svědčící v jeho prospěch, by neměla být rozkolísána.
Dovolací soud ovšem v této souvislosti akcentuje, že při posouzení otázky
určení vlastnického vztahu zároveň nelze odhlížet od důkazních materiálů
založených ve spise (katastrální mapy apod.), z nichž se podává, že v řízení
učiněná tvrzení žalobce o funkčním spojení předmětných pozemků s dalšími jeho
nemovitostmi by mohla být oprávněná; pozemky přiléhají mimo jiné k objektu
bydlení ve vlastnictví žalobce. Pak ale nechť odvolací instance tuto skutečnost
vyjeví a patřičným způsobem – z pohledu nynějšího předmětu řízení – zhodnotí.
E. Závěr
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem (§ 243b odst.
2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.; § 243d odst. 1 o. s. ř.); v
tomto směru dovolací soud podpůrně upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne
16. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 2420/11, k jehož realizaci by mohl dát při
nerespektování svých závazných pokynů podnět.
V dalším průběhu řízení se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu