28 Cdo 3348/2011-81
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobkyně NEWCOLLECTORS, a. s., IČ: 27226611, se sídlem v Praze 5,
Holečkova 103/31, zastoupené Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Holečkova 31, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 57.893,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 249/2009,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února
2011, č. j. 58 Co 44/2011-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. září 2010, č. j. 18 C 249/2009-48, v
odvoláním napadených výrocích I a III, jimiž soud prvního stupně uložil
žalované zaplatit žalobkyni částku
57.893,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a nahradit žalobkyni
náklady řízení ve výši 21.660,- Kč (výrok III); současně bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vzal za prokázané, že
ve směnečné věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Sm
00100/97, na návrh předchůdce žalobkyně soud vydal dne 10. června 1997 směnečný
platební rozkaz, na němž posléze dne 29. července 1997 vyznačil doložku právní
moci (ke dni 19. července 1997). V později zahájeném exekučním řízení (vedeném
u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 21 Nc 9719/2006) vyšlo najevo, že
směnečný platební rozkaz nebyl pravomocný a vykonatelný, neboť nebyl účinně
doručen povinnému; proto byl návrh na nařízení exekuce zamítnut a žalobkyni
(oprávněné) bylo uloženo nahradit povinnému náklady řízení ve výši 57.893,-
Kč. Po vyplacení této částky povinnému (dne 17. 6. 2008) žalobkyně uplatnila
nárok na náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti, které jej uspokojit
odmítlo.
Nesprávné vyznačení právní moci na rozhodnutí soudu, směnečném platebním
rozkazu, i odvolací soud kvalifikoval jako nesprávný úřední postup (§ 13 odst.
1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v jehož důsledku
žalobkyni vznikla škoda, a to ve výši nákladů, které byla nucena podle
rozhodnutí exekučního soudu nahradit povinnému.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že postup Krajského
soudu v Ústí nad Labem, jenž směnečný platební rozkaz opatřil doložkou právní
moci, nelze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup. Ačkoliv směnečný
platební rozkaz nebyl povinnému účinně doručen (jak vyšlo později najevo v
exekučním řízení), nalézací soud podle názoru žalované nijak nepochybil a
neporušil své povinnosti, vycházel-li z údajů uvedených v doručence, jejichž
správnost si nemohl ověřit; nesprávně postupoval doručující orgán (Česká pošta,
s. p.), který zásilku uložil, ačkoliv se adresát (povinný) v místě doručování
nezdržoval. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jednání osoba s právnickým
vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1
o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by odvolací
soud zrušil), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním označenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou
judikaturou, podle níž i vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které
není pravomocné, je nesprávným úředním postupem (srov. rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 8. července 1997, sp. zn. 6 Co 704/97,
publikovaný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Vznikla-li tudíž žalobkyni v důsledku vyznačení doložky právní moci na
rozhodnutí škoda (újma spočívající v úbytku jeho majetku o náklady exekučního
řízení vyplacené protistraně), odpovídá za takto vzniklou škodu stát (§ 13
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Jelikož odpovědnost státu za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci je konstruována jako objektivní odpovědnost (bez
ohlednu na zavinění) bez liberačních důvodů (srov. § 2 zákona č.
82/1998 Sb.),
nelze se jí zprostit ani tvrzením, že při vyznačení doložky konkrétní
zaměstnanec soudu neporušil své povinnosti a že svým povinnostem v řízení
nedostál jiný doručující orgán (Česká pošta, s. p.); rozhodující je objektivně
vzniklý stav, tedy že právní moc na rozhodnutí byla vyznačena nesprávně. Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl od výše citované
judikatury odchýlit právě ve věci nyní posuzované. Uzavírá proto, že rozsudek
odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu (ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu není tudíž přípustné ani
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218a písm. c/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá a (oprávněné) žalobkyni v tomto řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. května 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu