28 Cdo 3359/2023-1033
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a)
M. N. N., b) M. S., c) V. S., a d) P. N., všech zastoupených Mgr. Martinem
Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem,
advokátem sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o převodu jiných zemědělských
pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.
zn. 9 C 334/2019, o dovoláních žalobců a žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2023, č. j. 18 Co 97/2023-979, o návrhu žalované na
odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí, takto:
Právní moc rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2023, č. j. 18 Co
97/2023-979, v části výroku pod bodem II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v jeho výroku II. vyjma té jeho části, jíž byl nahrazen projev
vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č.
XY v k. ú. XY, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této
věci.
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále i jen jako
„odvolací soud“) byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (dále i jako
„soud prvního stupně“) ze dne 11. 1. 2023, č. j. 9 C 334/2019-853, zrušen v
jeho výroku II. odstavcích 1 a 4 v části, jíž byl nahrazen projev vůle
žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v
k. ú. XY, jakož i ve výroku III. v části, jíž byla zamítnuta žaloba na
nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu
pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a v tomto
rozsahu bylo řízení zastaveno (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve zbylém
rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (jímž bylo vyhověno
žalobě na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o převodu
tam označených pozemků) a ve výroku III. (jímž byla žaloba ohledně dalších tam
uvedených pozemků zamítnuta) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok
II. rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem
prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV. rozsudku
odvolacího soudu).
2. Rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích pod body II., III. a IV.
napadli dovoláním žalobci uplatňujíce konkrétní hlediska přípustnosti dovolání
ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíce nesprávné posouzení
otázky, brání-li vydání dalších jimi požadovaných náhradních pozemků (parc. č.
XY v k. ú. XY, odděleného geometrickým plánem č. GP 778-15/2019, a parc. č. XY
v k. ú. XY) překážky jejich převoditelnosti (žádost obce o převod pozemku podle
§ 7 zákona č. 503/2012 Sb.). Současně žalobci brojí i proti nákladovým výrokům.
3. Rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku pod bodem II. napadla
dovoláním také žalovaná, považujíc dovolání za přípustné dle § 237 o. s. ř. (ve
světle jí odkazovaných kritérií) a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci
(§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.) v otázkách kvantifikace restitučního
nároku žalobců (pro nesprávné ocenění některých odňatých a nevydaných pozemků
jako pozemků stavebních a chybnou aplikaci ustanovení o cenových srážkách dle
přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.) a vhodnosti některých žalobcům
přiřknutých pozemků (parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a části
parc. č. XY v k. ú. XY vymezené geometrickým plánem č. 135-16/2019) jako
pozemků náhradních, jsouc přesvědčena, že jejich vydání oprávněným osobám brání
překážky jejich převoditelnosti.
4. Spolu s dovoláním žalovaná učinila i návrh na odklad právní moci
rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu dotčeném jí podaným dovoláním).
5. Podle § 243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může
dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li
dovolatel závažně ohrožen na svých právech a nedotkne-li se odklad právních
poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
6. Nejvyšší soud, jako soud povolaný k rozhodnutí o dovolání (§ 10a o.
s. ř.), shledal, že v posuzované věci jsou předpoklady, za nichž lze odložit
právní moc napadeného rozhodnutí, splněny.
7. Dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní
náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pro podané dovolání neplatí žádné z
omezení přípustnosti dovolání, jež jsou vypočteny v ustanovení § 238 o. s. ř.,
a nelze vyloučit, že dovolání může být
– za splnění některého z předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. – přípustné,
potažmo následně i důvodné.
8. V usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném
pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dále
vysvětlil, že materiální právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí (či jeho
výroku) je možné odložit jen tehdy, nemohou-li být negativní dopady rozhodnutí
(výroku) do poměrů účastníka řízení (dovolatele) bezezbytku sistovány odkladem
jeho vykonatelnosti.
9. Dovolací soud v poměrech projednávané věci přihlédl k tomu, že
případná dispozice s pozemky, jež byly napadeným rozhodnutím žalobcům přiřknuty
jako náhradní, by mohla mít za následek závažné ohrožení práv žalované coby
dovolatelky. A to i se zřetelem na dovolatelkou současně uplatněné tvrzení o
žalobci realizovaných úkonech za účelem převodu pozemků na třetí osobu před
rozhodnutím dovolacího soudu o podaném dovolání, kdy právní vztahy týkající se
těchto nemovitostí by měly zůstat – s ohledem na princip materiální publicity
zápisů provedených v katastru nemovitostí, jakož i ustanovení § 243g odst. 2 o.
s. ř. poskytující ochranu třetím osobám, jejichž právní vztahy nemohou být
novým rozhodnutím dotčeny – do doby rozhodnutí o dovolání v této věci z pohledu
stavu zápisu v katastru nemovitostí nezměněny. Zároveň platí, že odklad právní
moci se nedotkne právních poměrů jiných osob než účastníků řízení.
10. Z těchto důvodů Nejvyšší soud k návrhu žalované rozhodl (aniž by tím
jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání ve věci samé), že právní moc rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2023, č. j. 18 Co 97/2023-979, v rozsahu
dotčeném žalovanou podaným dovoláním – v části výroku pod bodem II., jíž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II., kterým byl nahrazen
projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků v
tomto výroku blíže specifikovaných, vyjma pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, se
odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalované [§ 243 písm. b) o. s. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu
7. Žalovaná podaným dovoláním brojí proti výroku v bodu II. rozsudku
odvolacího soudu (dle obsahu dovolání v tom rozsahu, v něm byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o vydání tam označených pozemků
žalobcům, vyjma pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, ohledně něhož bylo řízení
zastaveno). Co do přípustnosti dovolání avizuje naplnění jednotlivých hledisek
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) ve vztahu k jí dále formulovaným
otázkám. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné ocenění některých žalobcům odňatých
(pro zákonnou překážku nevydaných) pozemků jako pozemků stavebních, namítajíc,
že některé pozemky nebyly odňaty za účelem výstavby a ke změně jejich
charakteru došlo až po jejich přechodu na stát; za významný v daném směru
žalovaná považuje i jistý časový odstup mezi odnětím pozemků a následnou
realizací výstavby, nadto uskutečněnou nikoliv na všech pozemcích. Za chybný má
i závěr soudu o neaplikovatelnosti ustanovení o cenových srážkách podle přílohy
č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., jež pak také ovlivnila správnost kvantifikace
žalobci uplatňovaného restitučního nároku. Dále pak žalovaná kritizuje i soudy
přijaté závěry o vhodnosti některých žalobcům přiřknutých pozemků, z nichž
pozemek parc. č. XY v k. ú. XY má sloužit jako obytná zeleň s dětským hřištěm,
ve vztahu k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY argumentuje podanou žádostí o jeho
převod podle § 20 zákona č. 44/1988 Sb., horního zákona, zatímco pozemek parc.
č. XY v k. ú. XY (jeho geometrickým plánem oddělená část) má být dotčen stavbou
komunikace pro pěší. V předestřených okolnostech spatřuje překážky
převoditelnosti pozemků z vlastnictví státu, jež brání vydání pozemků
oprávněným osobám. Krom toho pak zpochybňuje i způsob ocenění žalobci
nárokovaných náhradních pozemků. Navrhuje zrušení obou rozsudků (v rozsahu
dotčeném jí podaným dovoláním) a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Současně s dovoláním žalovaná učinila návrh na odložení právní moci
napadeného rozsudku v dotčeném rozsahu.
8. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
9. Po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího
soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokáty
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují
povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval
jejich přípustností.
10. V situaci, kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí
vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustnost dovolání třeba poměřovat
ustanovením 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
13. Směřuje-li tedy dovolání žalobců (také) proti výrokům III. a IV.
rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů před soudem
prvního stupně a nákladech odvolacího řízeni, je přípustnost dovolání proti
dané části rozhodnutí vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. V dovoláním žalobců dotčené části výroku II. rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku III.
v rozsahu zamítnutí žaloby na převod pozemků (nahrazení projevu vůle žalované k
uzavření smlouvy) parc. č. XY v k. ú. XY, odděleného označeným geometrickým
plánem, a parc. č. XY v k. ú. XY, pak Nejvyšší soud shledal odvolacím soudem
učiněné právní posouzení souladným s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu (jak bude rozvedeno níže), aniž by byly dány důvody k jinému posouzení
těchto v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených otázek (což sebou nese i
závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.).
15. Sluší se připomenout, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 věta první o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací
soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (vymezil).
16. K žalobci uplatňované argumentaci vůči závěru odvolacího soudu, že
vydání jimi vybraných náhradních pozemků z vlastnictví státu (parc. č. XY v k.
ú. XY, odděleného geometrickým plánem č. GP 778-15/2019, a parc. č. XY v k. ú.
XY) brání překážka převoditelnosti spočívající v přednostním právu obce na
převod pozemků (dle § 7 zákona č. 503/2012 Sb.), potažmo že nejde o pozemky
způsobilé (vhodné) k náhradní naturální restituci podle zákona č. 229/1991 Sb.,
lze shrnout následující.
17. Předně lze odkázat na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu obecně postihující problematiku poskytování náhradních pozemků oprávněné
osobě k uspokojení jejího nároku dle zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. i
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, reflektující i nálezovou judikaturu
Ústavního soudu – srov. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález
ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze
dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod číslem 531/2005 Sb.) a k
tomu i zkoumání „vhodnosti“ (převoditelnosti) pozemků nezahrnutých do veřejné
nabídky (tam, kde postup žalované či jejího předchůdce nesl znaky liknavosti,
libovůle, svévole či diskriminace).
18. Vhodnými náhradními pozemky, jimiž lze uspokojit restituční nárok
oprávněné osoby dle zákona č. 229/1991 Sb., jest rozumět pozemky, jež by byly
zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem
72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo
99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 4400/2015). Pozemkový úřad nezahrne do veřejné nabídky pozemek,
jehož převodu brání zákonná překážka, nebo pozemek, ke kterému uplatnila třetí
osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu (srov. § 11a odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb.), a v takových případě je zákonem zapovězena i možnost
uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku (srov. § 11a odst. 13 zákona č.
229/1991 Sb.).
19. K potenciální (ne)zařaditelnosti pozemku do veřejné nabídky
náhradních pozemků, potažmo nemožnosti uzavřít smlouvu o jeho převodu s
oprávněnou osobou v situaci, kdy bylo uplatněno právo na jeho přednostní převod
ze strany obce dle zvláštního právního předpisu (§ 11a odst. 13 zákona o půdě,
ve znění účinném od 1. 11. 2019), konkrétně § 7 nebo § 10 zákona č. 503/2012
Sb., srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo
393/2019, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, ze dne 11. 3. 2020,
sp. zn. 28 Cdo 72/2020, či ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1497/2020.
20. Výše uvedeným konkluzím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
se odvolací soud (jenž v tomto směru bezvýhradně aproboval závěry soudu prvního
stupně, jež považoval za správné) nikterak nezpronevěřil, uzavřel-li [v
situaci, kdy se soud prvního stupně zabýval i tím z jakého důvodu obce (město
XY a statutární město XY) na jimi podaných žádostech o převod pozemku podle
zákona č. 503/2012 Sb. trvají a zda žádostem bude lze ze strany státu vyhovět],
že důvodně uplatněné žádosti obcí o převod pozemků (parc. č. XY v k. ú. XY,
odděleného geometrickým plánem č. GP 778-15/2019, a parc. č. XY v k. ú. XY)
představují překážku jejich převoditelnosti oprávněným osobám jako jiných
zemědělských pozemků (dle zákona č. 229/1991 Sb.).
21. Námitky skutkové (zpochybňují-li žalobci správnost soudy v daném
směru učiněných skutkových zjištění) ani námitky vadami řízení (že se odvolací
soud nevypořádal s veškerými jimi uplatněnými výhradami proti rozsudku soudu
prvního stupně), jež nezahrnují kvalifikovanou otázku procesního práva, na jímž
řešení by záviselo rozhodnutí, nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolací
přezkum je omezen toliko na otázky právní, uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud, kdy ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout uvedeným (způsobilým) dovolacím důvodem
(srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS
538/16, bod 10. odůvodnění). Ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží pak dovolací soud pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
22. K výtkám žalobců vůči reakci odvolacího soudu na jimi uplatněné
námitky proti rozsudku soudu prvního stupně sluší se pro úplnost připomenout i
závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, dle nichž nelze z
ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat
povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení;
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS
3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo
13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo
899/2020). Porušení práva na spravedlivý proces přitom nelze shledat ani v
postupu odvolacího soudu, odkáže-li na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně, v němž se soud předestřenými námitkami zabýval a neshledal je
důvodnými, a s nímž se odvolací soud v tomto rozsahu ztotožnil (přiměřeně srov.
např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 296/2022).
23. Proto Nejvyšší soud, veden závěrem o nepřípustnosti jimi podaného
dovolání, dovolání žalobců odmítl (srov. § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
24. Také přípustnost žalovanou podaného dovolání (jež směřuje proti té
části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v meritorním výroku II. v rozsahu, v němž bylo žalobě na vydání
tam označených pozemků vyhověno; konkrétně jde o pozemky parc. č. XY v k. ú.
XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, geometrickým plánem
oddělenou část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č.
XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY) jest poměřovat hledisky uvedenými v §
237 o. s. ř. (když pro ně neplatí žádné z omezení uvedených v § 238 o. s. ř.).
25. K žalovanou vymezenému důvodu, jímž zpochybňuje závěr odvolacího
soudu o stavebním charakteru těch kterých odňatých pozemků v době jejich
přechodu na stát (jenž s sebou nese i řešení otázky výše restitučního nároku
žalobců), lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (s níž je
právní posouzení věci odvolacím soudem konformní), jíž byl opakovaně formulován
a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na
stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje
existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby,
bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění
stavby), lze pozemky ocenit jako určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14
odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo
444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3.
2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020,
sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020).
26. Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu i v tom, že za územně
plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 14 zákona o půdě) jest se zřetelem k
individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný
územní plán obce (města) vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež
jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné
osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).
27. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi aproboval flexibilnější
přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, spolu s další
tam citovanou judikaturou), v rámci nějž soudy podle kontextu každého
jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně
jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební,
přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních
pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde
toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební
povaze pozemku vést. Samotné zjišťování ceny nemovitosti a její určení dle
cenového předpisu je pak otázkou především skutkových zjištění, jejichž
kvalifikované posouzení si zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§ 127 odst. 1
o. s. ř.); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28
Cdo 984/2020. Znalecký posudek je přitom jedním z důkazních prostředků, který
soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však
liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle
zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti,
logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy.
28. Výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, se
odvolací soud v nyní posuzované věci nikterak nezpronevěřil. Své závěry o
potřebě ocenit (některé) odňaté pozemky ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1
vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako stavební opřel o konkrétní skutková zjištění, dle
nichž tyto pozemky byly odňaty právě za účelem plánované výstavby v dotčených
lokalitách hlavního města Prahy (Smíchov a Košíře), jež byla následně (byť s
jistým časovým odstupem a v modifikované podobě) též realizována. Vycházel-li z
toho, že kromě směrného územního plánu hlavního města Prahy z roku 1964, který
se v době přechodu sporných pozemků na stát fakticky využíval, neexistovala pro
dané území v rozhodné době jiná platná územně plánovací dokumentace, přičemž
plán výstavby v dotčených lokalitách obsahoval nejen zmíněný směrný územní plán
z roku 1964, nýbrž i regulační a zastavovací plány z 30. let 20. století
(popřípadě některé nevydané pozemky již byly v době jejich odnětí státem
zastavěny – viz strana 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), pak jeho
závěry o stavebním charakteru odňatých pozemků plně korespondují výše uvedené
judikatuře.
29. Brojí-li žalovaná proti úsudku soudů nižších stupňů o tom, že
některé pozemky přešly na stát již se stavebním záměrem, a na něj navazujícímu
zjištění o stavebním vývoji v dané oblasti, polemizuje zjevně se skutkovými, a
nikoliv právními závěry. Sluší se znovu připomenout, že skutkovým zjištěním
soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze
dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn.
I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17),
přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013
není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s.
ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č.
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud
(srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci na základě komplexního
posouzení v řízení předestřených skutečností ke zjištění, že již v době
přechodu sporných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu,
čemuž následně přizpůsobil i své úvahy stran jejich ocenění, nejde o závěr
skutkovým okolnostem nikterak nepřiměřený. Naopak nelze přisvědčit žalované,
dovozuje-li z rozhodovací praxe dovolacího soudu, že pro závěr o stavební
povaze původních pozemků musí být kromě existence územně plánovací dokumentace
naplněna také „jiná kritéria“. Na správnosti ocenění odňatých pozemků jako
pozemků stavebních tudíž nic nemohou změnit výtky žalované o absenci stavby v
občanskoprávním smyslu na těch nevydaných pozemcích, jež byly v době jejich
odnětí využívány jako hřiště či tenisové dvorce, či o realizaci pouze dočasné
průmyslové stavby na jednom z těchto pozemků v okamžiku jeho přechodu na stát.
V poměrech přítomné věci je totiž pro určení výše restitučního nároku žalobců
rozhodující zejména vymezení odňatých pozemků ve schválené územně plánovací
dokumentaci [viz § 11a odst. 14 zákona č. 229/1991 Sb., respektive § 2 odst. 1
písm. p) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Toto vymezení se však nikterak nepojí s
výkladem pojmu stavba v poměrech práva občanského či s existencí trvalých
staveb na dotčených pozemcích.
30. K námitce žalované, že odňaté a nevydané pozemky nebyly zastavěny v
souladu s regulačními a zastavovacími plány dotčené oblasti z 30. let 20.
století, respektive zpochybňuje-li platnost této územně plánovací dokumentace,
je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že
podle směrného územního plánu hlavního města Prahy z roku 1964, jenž ve vztahu
k plánované zástavbě na odňatých pozemcích vykazuje pouze drobné odchylky od
regulačního plánu příslušného území z 30. let 20. století, bylo v době přechodu
sporných pozemků na stát fakticky postupováno a jiná územně plánovací
dokumentace pro dané území v rozhodné době neexistovala (skutková zjištění
přitom předmětem dovolacího přezkumu – jak již bylo výše řečeno – učinit nelze;
srovnej shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). Na řešení dovolatelkou naznačené otázky týkající se
platnosti regulačních a zastavovacích plánů z 30. let 20. století po nabytí
účinnosti zákona č. 84/1958 Sb. tak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29
NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Dále se jeví
vhodným podotknout, že judikatura dovolacího soudu neobsahuje jakoukoliv (a to
ani implicitně) formulovou podmínku bližší souvislosti mezi konkrétní územně
plánovací dokumentací a reálně uskutečněnou výstavbou, např. spočívající v
totožnosti charakteru výstavby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9.
2022, sp. zn. 28 Cdo 2231/2022).
31. Vyslovuje-li žalovaná nesouhlas i se závěrem odvolacího soudu o
nedostatku podmínek k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č.
182/1988 Sb., nese se i tato její argumentace zejména v rovině zpochybnění
skutkových zjištění (dovolatelka argumentačně směřuje i k soudy převzatým
znaleckým závěrům prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D.), včetně
způsobu hodnocení důkazů; prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry ovšem
přípustnost dovolání založit nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016, a dále pak již shora citovanou
judikaturu). Jestliže soudy nižších stupňů příslušná ustanovení vyhlášky č.
182/1988 Sb. v souladu s judikaturou neaplikovaly proto, že by snad jejich
aplikaci považovaly za „a priori“ vyloučenou, nýbrž proto, že se zřetelem k
individuálním skutkovým okolnostem případu (odňaté pozemky byly určeny k
realizaci výstavby pro průmysl, individuální bydlení a sport, jež byla napojena
na inženýrské sítě, občanskou vybavenost i veřejnou dopravu) neměly podmínky
užití ustanovení cenového předpisu o žalovanou uplatňovaných srážkách ceny za
naplněné, nelze závěrům odvolacího soudu ničeho vytknout (k tomu srovnej např.
i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018). Úvahu
soudů nižších stupňů nelze označit za nepřiměřenou ani v tom směru, že podmínky
užití cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. nejsou
naplněny, existuje-li dle individuálních skutkových konkluzí soudů nižších
stupňů toliko předpoklad připojení plánované zástavby na příslušnou
infrastrukturu (nevydané pozemky ke dni jejich přechodu na stát za účelem
výstavby ještě nebyly napojeny na příslušnou infrastrukturu); srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020.
32. Závěr, že podmínky pro snížení ceny ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky
č. 182/1988 Sb. nejsou naplněny, tedy odvolací soud založil na individuálních
skutkových zjištěních (a jejich odborném posouzení), jež pro aplikaci srážek
dle přílohy č. 7 uvedené vyhlášky nevytvářely prostor (odňaté pozemky byly
určeny k zástavbě, která byla posléze nepochybně napojena na veškeré inženýrské
sítě), nikoliv snad na nesprávném výkladu a aplikaci předestřeného ustanovení.
Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani podpůrná úvaha odvolacího soudu o potřebě
prokazovat důvody pro korekci ceny dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
„nade vši pochybnost“, je-li z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, že v
případě dané tvrzené skutečnosti odvolací soud nevycházel z požadavku prokázat
ji s absolutní jistotou (k tomu srovnej např. dovolatelkou zmiňovaný nález
Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08); ani tato úvaha
tudíž nemůže ovlivnit relevanci učiněného závěru o absenci podmínek pro
uplatnění srážek jako takového. Ostatně ani sama žalovaná v dovolání netvrdí
žádné konkrétní okolnosti svědčící pro aplikaci srážek ve smyslu přílohy č. 7
vyhlášky č. 182/1988 Sb.
33. K výše nastíněným judikatorním východiskům se Nejvyšší soud již
dříve přihlásil i v jiné skutkově a právně podobné věci týchž účastníků (jde-li
o nastolené otázky týkající se ocenění žalobcům odňatých pozemků jako
stavebních a aplikovatelnosti ustanovení o cenových srážkách dle přílohy č. 7
vyhlášky č. 182/1988 Sb.), v níž aproboval závěry soudů nižších stupňů i co do
kvantifikace žalobci uplatňovaného restitučního nároku (potažmo možnosti
žalobců domáhat se jeho uspokojení žalobou na převod vhodných pozemků mimo
rámec veřejných nabídek pozemků) – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4.
2023, sp. zn. 28 Cdo 952/2023, proti němuž byla podána ústavní stížnost, jíž
Ústavní soud usnesením ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1694/23, odmítl pro
zjevnou neopodstatněnost. Ani dovolatelkou nyní znovu předestřená argumentace
neskýtá prostor k jinému posouzení těchto v rozhodování dovolacího soudu
vyřešených otázek (týkajících se kvantifikace žalobci uplatňovaného
restitučního nároku, odvozovaného od stejného skutkového základu), pro jejichž
řešení tudíž přípustnost dovolání založena není.
34. Vedle zjištění, že při uspokojování restitučního nároku postupovala
žalovaná vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky (nikoliv kumulativně)
liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že oprávněná osoba disponuje
restitučním nárokem v dostatečné výši (v poměru k ceně žádaného pozemku či
pozemků), patří k předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí oprávněnou osobou
požadovaných náhradních pozemků mimo proces veřejných nabídek i závěr, že
požadované pozemky jsou k danému účelu vhodné (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).
35. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky (ve vlastnictví
státu), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky (srov. přiměřeně
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007,
uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a
ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1.
2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a
ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). V rámci posouzení, je-li ten
který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je významné,
zdali jeho převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1
zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., zda nejde o
pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu
zapovězen zákonem, lze-li jej reálně obhospodařovat či nevzniknou-li jiné
problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně nejde-li o pozemek
zastavěný či tvořící součást areálu; příkladmo uvedená hlediska je třeba
zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a
předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku
posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní
věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2687/2018, a v něm citovaná rozhodnutí). Při komparaci veřejného zájmu na
zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní
uspokojení restitučního nároku jest potřeba hodnotit, zda restituční nárok – v
případě kolize se zájmem na zachování stávajících vlastnických poměrů – nebude
lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020).
36. Odvolací soud (jenž i v tomto směru odkázal na soudem prvního stupně
učiněné závěry) se při posouzení, jsou-li žalobci požadované pozemky (z nichž
žalovaná své dovolací námitky připíná k pozemkům parc. č. XY v k. ú. XY,
geometrickým plánem oddělené části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a pozemku
parc. č. XY v k. ú. XY) k náhradní naturální restituci vhodné, s právě
reprodukovanými a judikaturou dovozenými kritérii dostatečně nevypořádal.
37. Pro řešení naposled uvedené otázky, jež je proto v kolizi s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné a současně i důvodné (nelze-li považovat právní posouzení věci
odvolacím soudem za správné a byl-li tak tento dovoláním vymezený dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. naplněn).
38. Ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY odvolací soud aproboval
soudem prvního stupně přijaté závěry, že jeho vydání k náhradní naturální
restituci nebrání ani okolnost, že jeho (prozatím) „blíže neurčitelná část“
může být zasažena plánovanou veřejně prospěšnou stavbou (ve shodě se schválenou
územně plánovací dokumentací, podle níž má pozemek sloužit pro obytnou zeleň s
dětským hřištěm). Argumentuje, že nelze-li prozatím spolehlivě určit, jaká část
je plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dotčena, lze s přihlédnutím k zásadě
in favorem restitutionis vydat žalobcům pozemek celý. Takový závěr – poměřován
ustálenou rozhodovací praxí – zjevně neobstojí. Smyslem ustanovení § 6 odst. 1
písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. je zamezit těm převodům zemědělských pozemků, u
nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické
infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo
nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby;
interpretované ustanovení míří právě na veřejným zájmem dotčené zemědělské
pozemky, a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené
územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k
zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury
nebo těmito stavbami již zastavěné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015). Zajisté není vyloučeno vydání
toliko části pozemku (v podobě oddělené parcely) veřejně prospěšnou stavbou
nedotčené (k tomu srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1875/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1.
2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019), nikoliv ovšem pozemek celý (překážkou
převoditelnosti ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b/ evidentně dotčený).
39. V případě pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (jeho geometrickým plánem
oddělené části) pak odvolací soud odkazuje na soudem prvního stupně přijatý
závěr, že jeho převodu z vlastnictví státu žádná z překážek podle § 6 odst. 1
zákona č. 503/2012 Sb. nebrání (oddělená část není určena k zastavění veřejně
prospěšnou stavbou ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb. a
pozemek není vyloučen z převodu ani podle § 6 odst. 1 písm. f/ cit. zákona), a
jako účelovou a nerelevantní označuje i obcí později (až v průběhu řízení)
podanou žádost o bezúplatný převod pozemku podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona č.
503/2012 Sb. V tomto směru se však soudy nikterak nevypořádaly s žalovanou
předestřenou argumentací (opřenou i o vyjádření příslušného správního úřadu –
Městského úřadu v Ostrově, odboru rozvoje a územního plánovaní, z 19. 8. 2020,
relevantní i z pohledu § 6 odst. 2 zákona č. 503/2012 Sb.), dle níž je i takto
oddělená část určena k zastavění veřejně prospěšnou stavbou (dětské hřiště) s
přístupovou komunikací. Odvolací soud (jenž ani v tomto směru závěry soudu
prvního stupě neprověřil) pak dále – navzdory konstantní judikatuře (k tomu
srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo
3307/2019; ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2282/2019; ze dne 11. 12. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 3307/2019; a ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019; nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020) –
nepřihlédl ani k žádosti obce (Boží Dar) o bezúplatný převod pozemku (opětovně
podané dne 9. 12. 2021), jež byla soudem prvního stupně považována bez dalšího
za účelovou a nerelevantní, bez toho, že by se soud zabýval její důvodností. [Z
ustanovení § 11a odst. 2 a § 11 odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb., včetně v nich
uvedeného odkazu v poznámce 26) nutno dovodit, že s účinností od 1. 1. 2013
smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona
č. 229/1991 Sb., nelze bez dalšího uzavřít, jestliže na jeho převod bylo
uplatněno právo podle § 7 zákona č. 503/2012 Sb.].
40. Přinejmenším předčasný je i závěr, že k náhradní naturální restituci
vhodný (a do vlastnictví žalobců převoditelný) je i pozemek parc. č. XY v k. ú.
XY, v situaci, kdy bylo doloženo, že o převod toho pozemku již dříve požádala
jiná osoba (společnost Sedlecký kaolín, a. s.) podle § 20 odst. 2 zákona č.
44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění
pozdějších předpisů. Ačkoliv jen sama okolnost, že se zemědělský pozemek
nachází v chráněném ložiskovém území (§ 16 zákona č. 44/1988 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), bez dalšího nevylučuje, aby byl vydán oprávněné osobě k
náhradní naturální restituci podle zákona č. 229/1991 Sb. (k tomu srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020), lze
opětovně poukázat na ustanovení § 11a odst. 2 a § 11 odst. 13 zákona č.
229/1991 Sb., včetně v nich uvedeného odkazu v poznámce 26), podle niž nelze do
veřejné nabídky zahrnout ani pozemek, ke kterému uplatnila třetí osoba právo na
převod podle zvláštního právního předpisu (a nelze pak uzavřít ani smlouvy o
jeho bezúplatném převodu), kdy se vedle § 7 nebo § 10 zákona č. 503/2012 Sb.
příkladmo zmiňuje i § 20 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, ve znění
pozdějších předpisů [jenž v odkazovaném ustanovení upravuje podmínky nakládání
se státními pozemky určenými k těžbě nerostného bohatství a za tam stanovených
podmínek přiznává právo subjektu, kterému byl na pozemku ve vlastnictví státu
stanoven dobývací prostor (tj. organizaci podle § 5a), aby s ním správní úřad,
právnická osoba nebo její organizační složka, která s takovým pozemkem
hospodaří nebo jej má ve správě, uzavřela dohodu o pronájmu pozemku na dobu
předpokládaného dobývání ložiska nebo kupní smlouvu o prodeji pozemku]. Ve
světle již výše reprodukované judikatury (z ní znovu srovnej např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2282/2019; ze dne 11. 12.
2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, a ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019;
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020) bylo
tedy namístě prověřit aktuálnost a důvodnost žadatelem podané žádosti o převod
tohoto pozemku ve smyslu odkazovaného ustanovení. To ovšem žádný ze soudů
nižších stupňů neučinil (a i z tohoto pohledu je právní posouzení věci
odvolacím soudem neúplné a tím i nesprávné).
41. Za dané situace, kdy není najisto postavena otázka převoditelnosti
žalobci nárokovaných pozemků, považuje pak Nejvyšší soud za předčasné zabývat
se i oceněním náhradních pozemků (jež žalovaná zpochybňuje ponejvíce právě v
případě geometrickým plánem oddělné části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY),
nehledě na spíše skutkový rozměr k ocenění se vztahující otázky, jejíž řešení
je i zde výsledkem expertního dokazování, jež zahrnuje i hodnocení v řízení
provedených znaleckých posudků).
42. Protože rozsudek odvolacího soudu v části o převodu pozemků parc.
č. XY v k. ú. XY, geometrickým plánem vymezené části parc. č. XY v k. ú. XY a
parc. č. XY v k. ú. XY) správný není (neboť spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, jde-li o závěr o převoditelnosti těchto pozemků na žalobce), a
protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil, spolu s na
něm závislými výroky III. a IV. o nákladech řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a
v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.).
43. Ve zbylé části – z důvodů shora vyložených – pak Nejvyšší soud
dovolání žalované odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
44. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
45. V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
46. O návrhu na odklad právní moci (§ 243 písm. b/ o. s. ř.), podaným
současně s dovoláním, Nejvyšší soud již dříve rozhodl samostatným usnesením (v
intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 2. 2024
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu