28 Cdo 3362/2011
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Josefm Rakovským o dovolání
odvolatelů: a) B. S., b) T. K., c) M. A. E. K., a d) M. P. K., zastoupených
Vratislavem Pěchotou, Jr. Esq., New York, 225 West 34th Street, Suite 1800 (USA
– New York), proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 17. 3. 2011, sp. zn. 18
Co 59/2008, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
41 C 281/2005 (žalobce Českomoravský cement, a. s., nástupnická společnost, IČO
2620 9578, 664 04 Mokrá – Horákov 459, zastoupeného JUDr. Daliborem Lorencem,
advokátem, 602 00 Brno, Masná 2, a dalších účastníků řízení 1 – 4 (B. S., T.
K., M. A. E. K. a M. P. K., zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr. Esq, a 5)
Pozemkového fonfu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o
znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem
Brno rozhodnutím z 13. 9. 2005, zn. 1815/96/7-RBD, RND), t a k t o :
Záhlaví rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 11. 2011, č. j. 28
Cdo 3362/2011-255, opravuje se v označení rozsudku odvolacího soudu tak, že
toto správně zní „proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2011, sp.
zn. 18 Co 59/2008“.
Výrok rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 11. 2011, č. j. 28
Cdo 3362/2011-255, opravuje se ve výroku v odstavci I. tak, že správně zní:
„Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 18 Co
59/2008, vydaný v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C
281/2005.“
V záhlaví a následně ve výroku shora uvedeného zrušovacího rozsudku dovolacího
soudu došlo k psací chybě, v důsledku níž byl rozsudek odvolacího soudu uveden
nesprávně jako „sp. zn. 54/2008“, ač dle obsahu spisu jde o „sp. zn. 18 Co
59/2008.“
Podle § 164 o.s.ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu
chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava
výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí,
vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům, jde-li o opravu výroku
rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení
nenabude právní moci.
Předseda senátu dovolacího soudu za využití shora citovaného ustanovení, které
je vzhledem k ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. použitelné i pro stadium
dovolacího řízení, přistoupil proto k opravě zjevné nesprávnosti způsobem, jak
je uveden ve výroku tohoto opravného usnesení. Vzhledem k tomu, že samotný
rozsudek o zrušení věci nebyl zatím doručen účastníkům, výrok o odkladu
vykonatelnosti (ve smyslu shora uvedeného ustanovení) odpadá.
Proti tomuto opravnému usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. února 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu
1815/96/7
– RBD, RND, vydaným podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.; podle tohoto
rozhodnutí jsou B. S., T. K. a F. K. vlastníky (z 1/9, z 1/12 a z 1/9) v
rozhodnutí označených pozemků v katastrálním území M., ale z důvodů zastavění
pozemků se jim tyto pozemky nevydávají, mají však za ně nárok na náhradu. Odvolací soud byl toho názoru, že žalobce podal v této věci řádně a
včas žalobu podle § 244 a násl. občanského soudního řádu, a to v dvouměsíční
lhůtě od doručení správního rozhodnutí; touto žalobou se domáhal, aby tato
právní věc byla znovu projednána a aby rozhodnutím soudu bylo žalobou uváděné
správní rozhodnutí nahrazeno. Odvolací soud s poukazem na zjištění učiněná v tomto soudním řízení i
ve správním řízení uváděl, že „správní orgán při rozhodování o předmětném
restitučním nároku učinil závěr, že firma Leo Czech a spol., která byla zapsána
v pozemkové knize jako vlastník nemovitostí (o něž jde v tomto soudním řízení)
byla komanditní společností, což nebyla podle tehdejších poměrů právních
právnickou osobou a veškerý majetek jejích spoluvlastníků M. K. a P. K. (právních předchůdců žalobců) byl za nacistické okupace zabaven německou tajnou
policií, dále že okupující Německá říše smlouvou z 9. 8. 1941 prodala majetek
firmy společnosti Z. und K. M., A. G., přičemž M. K. a P. K. byli v době
prodeje jejími komplementáři, každý v podílu 1/3 a takový podíl měli i na
nemovitostech společnosti.“ Tento názor převzal také soud prvního stupně a
rozhodl, že B. S., T. K. a F. K. jsou oprávněnými osobami k vydání ideální 1/9,
ideální 1/12 a ideální 1/9 předmětných nemovitostí, neboť tu nemovitosti přešly
na stát z vlastnictví fyzické osoby ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a § 6
zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně poukázal dále i na skutečnost, že M. K. (právní předchůdce žalobců) ve své závěti z 21. 8. 1939 ustanovil dědicem
veškerého svého jmění F. K., T. K. a B. K. (včetně podílu na majetku bývalé
společnosti Leo Czech a spol.). Majetek komplementářů Ing. M. K. a P. K. byl
zkonfiskován z nařízení Tajné státní policie ze 14. 10. 1940 ve prospěch
Německé říše. Odvolací soud však na rozdíl od názoru soudu prvního stupně poukazoval
na zápisy v pozemkové knize – v knihovní vložce č. 667 pro katastrální území M. a měl za to, že z těchto zápisů nevyplývá, že by společnost Leo Czech a spol. nebyla právnickou osobou, respektive, že by tu majetek komanditní společnosti
byl v podílovém spoluvlastnictví společníků, kteří by ručili za majetek
společnosti celým svým majetkem (jako komplementáři). Existence společnosti L. C. a spol., byla potvrzena už od roku 1906, kdy samotná tato společnost
předmětné pozemky kupovala od předchozího vlastníka, takže nic nesvědčí o tom,
že by pozemky byly vneseny do společnosti jako vklad společníka (společníků); v
pozemkové knize není od roku 1906 žádný zápis o vlastnictví fyzické osoby. K
majetku společnosti Leo Czech a spol. uplatňovala po roce 1945 nároky také
rodina L.
– B., která, respektive její předchůdce, byla komanditisty společnosti Leo
Czech a spol., a proto by jen zteží bylo možno bez dalšího vycházet z toho, že
majetek společnosti v rozhodné době patřil pouze těmto komplementářům bez
jakýchkoli nároků komanditistů. M. K. (právní předchůdce žalobců) ve své závěti
z 21. 8. 1939 uváděl svůj podíl ve firmě třemi dvanáctinami (t. j. jednou
čtvrtinou) a svým vnukům F., T. a B. K. odkázal podíl ?. Odvolací soud měl dále za to, že na jím zaujatém právním názoru
(rozdílném od právního názoru pozemkového úřadu i soudu prvního stupně) nemohou
nic změnit žalovanými uváděné námitky, že „předmětné pozemky nesloužily a
neslouží zemědělské ani lesní výrobě“, dále že u žaloby žalobce „šlo o žalobu
podanou až po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v § 247 občanského soudního
řádu a že „podle pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu jsou již oprávněné
osoby zapsány v katastru nemovitostí a jsou tedy v dobré víře, že jsou
vlastníky.“ Naopak odvolací soud připomínal, že odškodnění poskytnuté T. K. by
bránila skutečnost, že mu bylo podle Dohody mezi Československem a mezi Velkou
Británií a Irskem z 28. 9. 1949 (o náhradě za britský majetek, práva a
oprávnění dotčená československými opatřeními, plynoucími ze znárodnění,
vyvlastnění nebo z odnětí držby) poskytnuto odškodnění za 1/36 veškerého
majetku firmy Leo Czech a spol., Brno. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že v daném případě
nejsou splněny podmínky pro potvrzení odvoláním napadeného rozsudku soudu
prvního stupně podle § 219 a § 219a občanského soudního řádu. Změnil tedy
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu tak, že se účastníkům řízení B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. nevydávají části předmětného pozemku parc. č. (PK) 1089/2 v
katastrálním území M. a že ani nemají nárok na náhradu za ně (přičemž vyslovil,
že tímto jeho rozhodnutím se nahrazuje rozhodnutí Pozemkového úřadu Brno z 13. 9. 2005, zn. 1815/96/7.RBD, RNP). O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s použitím § 150
občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 3. 5. 2011 doručen zmocněnému
zástupci účastníků řízení B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. a dovolání ze
strany těchto odvolatelů bylo dne 14. 6. 2011 předáno na poště k doručení
Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského
soudního řádu. Odvolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudečné výroky
(označené I. a II.) odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení
(případně, podle názoru odvolatelů, aby dovolací soud nahradil svým rozhodnutím
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a to výrokem vyhovujícím žalobnímu
návrhu odvolatelů). Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) i c) občanského soudního řádu. Z obsahu
dovolání odvolatelů vyplývalo, že jako odvolací soud uplatňovali, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolatelé zdůrazňují, že nemohou rozhodně souhlasit s názorem
odvolacího soudu, že se žalobcům nevydávají jimi v řízení uváděné části pozemků
a že ani nemají nárok na náhradu za pozemky, dříve vlastněné společností, jejíž
společníky (komplementáři) byli jejich otec P. K. a jejich děd Ing. M. K. Dovolatelé mají za to, že v daném případě otázka posouzení nenapravených nároků
příslušníků rodiny K., jako obětí holocaustu, otázka jejich postavení jako
oprávněných osob k restituci tohoto majetku musí být v daném případě posouzena
v právním režimu zákona č. 229/1991 Sb. i zákona č. 243/1992 Sb. a zákona č. 212/2000 Sb. se zřetelem na postavení jejich předchůdců jako osobně ručících
komplementářů veřejné komanditní společnosti. Jde tu o spor týkající se devíti
pozemků v katastrálním území Maloměřice, které vznikly z dřívějšího
zemědělského pozemku rodiny K. parc. č. 1089/2 (PK) v uvedeném katastrálním
území. Některé tyto pozemky jsou v katastru nemovitostí dosud vedeny jako
součást zemědělského půdního fondu a některé jsou zapsány jako ostatní plocha
či neplodná půda, ale všechny vznikly z dřívější pastviny. Pozemkový úřad Brno
dne 13. 9. 2005 uznal nárok oprávněných osob z rodiny K. na všechny tyto
pozemky na základě zákona č. 229/1991 Sb. a vydal osm z nich oprávněných osobám
in rem a jeden z nich pak přiznal náhradu; rozhodnutí Pozemkového úřadu Brno
(sp. zn. 1815/96/7-RBD, RNP) a nabylo dle 6. 10. 2005 právní moci. Žaloba
žalujícího Českomoravského cementu, a. s. nástupnické společnosti, domáhajícího
se nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu tak, aby návrh na vydání pozemků byl
zamítnut a aby nebyla přiznána ani náhrada za ně, byla rozsudkem Městského
soudu v brně ze 17. 10. 2007, č. j. 41 C 281/2005-110, zamítnuta. Odvolatelé poukazovali dále na to, že se v tomto soudním řízení jedná o
vydání podílu na nemovitostech v katastrálním území Maloměřice, původně
zapsaných v pozemkové knize jako patřící komanditní společnosti Leo Czech a
spol., jehož komplementáři (nikoli jen komandisté) byli P. K. a Ing. M. K. V
řízení před soudy obou stupňů nebyl doložen právní závěr, že by komanditní
společnost Leo Czech a spol. byla údajně právnickou osobou; k tomuto
nedoloženému právnímu závěru se však odvolací soud nakonec přiklonil (na rozdíl
od závěru pozemkového úřadu i soudu prvního stupně), aniž by diferencoval mezi
vlastnickým vztahem komandistů a komplementářů vůči tomuto majetku; majetek
společnosti v tomto případě ovšem nebyl oddělen od majetku komplementářů a
každý z nich plně osobně ručil za závazky společnosti. Odvolatelé poukazovali v
této souvislosti na rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu, vyjadřující
právní závěr, že prostá komanditní společnost nebyla právnickou osobou ve
smyslu tehdejších dobových předpisů i soudní praxe v období před nabytím
účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (občanského zákoníku), t. j. před 1. 1. 1951. Ve vyjádření Českomoravského cementu, a.s., nástupnické společnosti, k
dovolání odvolatelů B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. bylo uvedeno, že by
tomuto dovolání nemělo být vyhověno.
V tomto vyjádření bylo zdůrazněno, že
pozemky, o něž jde v tomto řízení, nepatřily fyzické osobě; patřily firmě Leo
Czech a spol., která byla právnickou osobou, jejíž majetek byl oddělen od
majetku společníků; firma Leo Czech a spol. byla vedena jako obchodní
společnost v obchodním rejstříku v Brně pod č. 1658/39. Právní předchůdci
odvolatelů nemohou být posuzováni jako fyzické osoby, které by provozovaly pod
společnou firmou obchodní činnost, „když jde o uplatnění nároku na vydání věci,
které představují majetkové vklady do veřejné obchodní společnosti“. Ve
vyjádření bylo ještě i uvedeno, že mimosoudní úkony, které byly v této věci
učiněny žalobcem ve správním řízení, neměly vliv na délku či průběh soudního
řízení. Ve vyjádření účastníka řízení Pozemkového fondu ČR k dovolání
odvolatelů bylo uvedeno, že soudy obou stupňů tu rozhodovaly na základě
dostatečně zjištěného skutkového stavu a věc také po právní stránce správně
posoudily. Přípustnost dovolání odvolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé. Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že dovolatelé jako dovolací
důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu ze 17. 3. 2011 (sp. zn. 18 Co
54/2008 Krajského soudu v Brně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud
projednávanou právní věc posoudí podle nesprávného právního předpisu anebo si
aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.
13/45/).
V daném případě odvolací soud posuzoval projednávanou věc podle
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, v souvislosti i s ustanoveními zákona č. 243/1992 Sb.
(kterým se upravily některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. ve
znění zákona č. 93/1992 Sb.) ve znění zákona č. 212/2000 Sb. V tomto smyslu
odvolací soud tedy posoudil projednávanou právní věc podle správných právních
předpisů, které se nepochybně na tuto právní věc vztahovaly.
Šlo však v tomto případě o otázku správného výkladu ustanovení § 4
zákona č. 229/1991 Sb. (o oprávněných osobách podle tohoto zákona) v
souvislosti s otázkou právní povahy tzv. komanditní společnosti, tedy jedné z
veřejných obchodních společností podle dříve platné právní úpravy z doby před
1. 1. 1951 (zejména před nabytím účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. občanského
zákoníku, platného pak do 1. 4. 1964).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, bylo (na str. 116/250) vyloženo, jak
je třeba při posuzování restitučních nároků hledět na taková sdružení, podle
dříve platných předpisů, která nebyla právnickými osobami a na právní postavení
fyzických osob, které založily taková sdružení nebo byly členem takového
sdružení: „Pokud jde o fyzické osoby, které např. provozovaly pod společnou
firmou činnost v rámci veřejné obchodní společnosti (srov. č. l. 85 dříve
platného obchodního zákoníku z roku 1863 /zákona č. 1/1863 ř. z./, jež nebyla
zrušena způsobem uvedeným v článku 123 a 125 obecného zákoníku obchodního z
roku 1863, přičemž majetek této veřejné obchodní společnosti přešel na stát
(popřípadě na jinou právnickou osobu), potom u těchto osob může jít o uplatnění
nároku na vydání věci, která představuje jejich prokazatelné majetkové vklady
do veřejné obchodní společnosti (popřípadě podíly na jmění společnosti)“. K
tomuto výkladu bylo pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
uvedeno (na str. 122/256), že se vztahuje i k ustanovením zákona č. 229/1991
Sb. (pokud jde o výklad uvedený pod III/3 citovaného stanoviska,
tedy ke str. 116/250), jak shora uvedeno).
Odvolací soud se ve svém rozsudku ze 17. 3. 2011 (sp. zn. 18 Co 54/2008
Krajského soudu v Brně) na str. 8 sice zmínil o výkladovém závěru ze Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, uveřejněném pod č. 34/1993 (str. 116/150),
ale s tímto výkladovým závěrem se neztotožnil (na rozdíl od soudu prvního
stupně), neboť měl za to (jen s obecným zdůvodněním), že „ze zápisů v pozemkové
knize (bez citace) nevyplývá, že by komanditní společnost Leo Czech a spol. (o
niž šlo v tomto soudním řízení) nebyla právnickou osobou, respektive, že by
majetek společnosti byl v podílovém spoluvlastnictví společníků, kteří ručili
za majetek společnosti celým svým majetkem (komplementáři)“.
Dovolací soud naproti tomu setrvává na citovaném právním závěru ze
stanoviska č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (pod III/3 a pod
IV/1 na str. 116/250/
a na str. 122/256) a proto má za to, že tu v této právní otázce odvolací soud
si ustanovení
§ 4 zákona č. 229/1991 Sb. i ustanovení § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 243/1992
nesprávně vyložil a v tomto smyslu tedy jeho rozhodnutí spočívá, podle názoru
dovolacího soudu, na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Přikročil proto dovolací soud z tohoto důvodu svým rozsudkem ke zrušení
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského
soudního řádu,
a to jako rozsudku opírajícího se o nesprávné právní posouzení věci; dovolací
soud neshledal opodstatněnými a přesvědčivými vysvětlující obecné závěry
odvolacího soudu o tom, proč v daném případě dospěl k jinému výkladovému závěru
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož naopak
dovolací soud nadále vychází.
Věc byla vrácena k dalšímu řízení odvolacímu soudu, neboť tu neplatily
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, na rozhodnutí soudu
prvního stupně (srov. § 243 odst. 3 věta druhá, občanského soudního řádu); lze
tu však odvolacímu soudu poukázat na to, aby v dalším řízení byla přihlížením
k ustanovením § 246, § 250a odst. 3
a § 250f občanského soudního řádu posouzena znovu otázka, jak (správně či
nesprávně) bylo v řízení před soudem prvního stupně objasněno a posouzeno to,
zda tu je dána překážka vydání pozemků (částí pozemků) ve smyslu ustanovení §
11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a v závislosti na tom, zda tu jsou nebo
nejsou zákonné předpoklady k poskytnutí náhrady za nevydané pozemky (částí
pozemků) ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 a § 16 zákona č. 229/1991 Sb.
Pro další řízení v této právní věci dovolací soud poukazuje na
ustanovení § 243d odst. 1, věta první, občanského soudního řádu (o vázanosti
právním názorem dovolacího soudu) i na ustanovení § 243d odst. 1, věta druhá
občanského soudního řádu (o rozhodování o nákladech řízení včetně nákladů
odvolacího řízení v novém rozhodnutí o věci).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. listopadu 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu