U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, PhD., a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce Pozemkového fondu ČR, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem v Praze 1, Hradčanské náměstí 9,
proti žalovanému Landštejn, s. r. o., se sídlem Staré Město pod Landštejnem
160, zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem ve Ždáru nad Sázavou,
Nádražní 21, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 259/2007, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2008, č. j.
7 Co 108/2008-321, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem výše označeným
tak, že potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne
30.10.2007, kterým bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem a žalobce
správcem pozemků ve výroku rozsudku označených, v katastrálních územích D., K.,
K., K. a P. Všechny pozemky příslušných parc. č., jak podrobně identifikovány
ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jsou zapsány v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, pracoviště Jindřichův Hradec, na
listech vlastnictví číslo 52, 189, 175, 15 a 174. Žalobci nebylo přiznáno právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž byl žalovaný postupníkem
restitučního nároku a současně smluvním partnerem žalobce; smlouvou ze dne
1.7.2005 byly žalobcem žalovanému předmětné pozemky převedeny. Odvolací soud
přisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně, který vycházel z předchozího
kasačního rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3042/2006 – 207. Nejvyšší
instance vytkla stranám, že byl porušen zákon 95/1999 Sb., o podmínkách
převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, to v
ustanovení § 7 odst. 2. Nebyl dodržen postup, podle něhož měl být publikován
záměr žalobce o prodeji konkrétních pozemků v zákonné minimálně týdenní lhůtě
předem a oznámení mělo být předáno obci k vyvěšení na úřední desce obecního
úřadu. Nestalo-li se tak, pak smlouva mezi účastníky byla absolutně neplatná ve
smyslu § 39 obč. zák., s účinkem, že vlastníkem předmětných pozemků zůstal
žalobce.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolací instance dovolání. V něm
dovozoval přípustnost dovolání dokonce podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
(vázanost rozhodnutím vyšší instance), a v každém případě přípustnost pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku. Dovolatel byl toho názoru, že
relevantní pro uzavření smlouvy bylo pouze ustanovení § 11 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb. (zákona o půdě). Uzavírání smluv mimo systém veřejných nabídek
bylo běžnou praxí žalobce. Nárok oprávněné osoby, byť postoupený, zůstal podle
zákona o půdě zachován. Žalobce nyní na úkor soukromoprávních subjektů
jednostranně selektuje závazky, které uzavřel a kterými je vázán. Činí tak
podle toho, zda byly uzavřeny v době režimu usnesení prezidia Pozemkového fondu
ze 7.6.2005 či nikoli; řeší tak své interní problémy. Dovolatel žádal, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil a navrhl odmítnutí dovolání pro
nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí; alternativně též
zamítnutí dovolání. Žalobce poukázal na předchozí zrušovací rozsudek Nejvyššího
soudu v téže věci, kterým je odvolací soud co do právního názoru vázán a
připojil rozbor relevantní právní problematiky – eventuálně i v relaci k § 3
odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný podal dovolání včas a
prostřednictvím právního zástupce. Dovolání nemohlo být přípustné podle
ustanovení, jež cituje dovolatel; nedošlo tu ke skryté diformitě
prostřednictvím kasačního usnesení odvolacího soudu, ale k vázanosti právním
názorem Nejvyššího soudu. Dovolání mohlo být přípustné pouze podle § 237 odst.
1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného
rozsudku.
Nejvyšší soud však napadenému rozsudku tento právní význam nepřiznává.
Především je nutno konstatovat, že v již výše citovaném rozsudku č.j.
28 Cdo 3042/2006 – 207 ze dne 11.6.2007 podal Nejvyšší soud zevrubný výklad
právních aspektů posuzované věci. Již zde vytkl nižším instancím, že nebraly v
úvahu, jestliže dříve žalobce nevyhověl ustanovení § 7 odst. 2 zákona č.
95/1999 Sb. Tedy ustanovení, které předpokládá splnění tam stanovených podmínek
veřejné publicity předtím, než je předmětná smlouva o převodu pozemků uzavřena.
Jestliže ke splnění podmínek spojených s předchozí publikací zamýšleného
předmětu převodu nedojde, za následek to má neplatnost smlouvy.
Nejvyšší soud podotýká, že shodný právní názor se již stal součástí
konstantní judikatury, jak byla vytyčena např. též v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo
4180/2007 a v řadě dalších.
Záhodno je se zmínit též o rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp.
zn. 31 Cdo 3767/2009 ze dne 9.12.2009. V tomto rozsudku dovolací soud
realizoval určité výkladové uvolnění ve vztahu k podmínkám podle § 7 odst. 2
citovaného zákona, ale to jen vůči osobám oprávněným z restituce. Kromě toho se
výkladová extenze, jak k ní přistoupil Nejvyšší soud, vztahuje pouze k žalobě
na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních
náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě. Nic se nemění na požadavku
veřejné nabídky při smluvním převodu pozemků Pozemkovým fondem, jak se podává v
poslední větě odůvodnění judikátu.
Rozsudek odvolacího soudu je správný, konvenuje konstantní a
bezrozporné judikatuře, věc tedy postrádá i judikatorní přesah. Nejvyšší soud
proto dovolání žalovaného odmítá podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) o. s. ř.
Ač byl žalobce v dovolacím řízením úspěšný , náhrada nákladů řízení mu
nebyla ve smyslu § 150 o. s. ř. přiznána. Nejvyšší soud tu odkazuje na
přiléhavé odůvodnění obdobného výroku odvolací instancí. Za situace, při níž
byla částečně prolomena zásada, že nikdo nemá mít prospěch ze svého vlastního
protiprávního jednání, je takové rozhodnutí na místě.
Proti tomuto usnesení není přípustný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 17. března 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu