28 Cdo 3378/2011 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Tenisového klubu Precolor Přerov, se sídlem v Přerově, U Tenisu 16, zastoupeného JUDr. Marií Neulsovou, advokátkou v Přerově, Boženy Němcové 2, proti žalovanému TJ SPARTAK PŘEROV, se sídlem v Přerově, Bezručova 4, zastoupenému JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem v Přerově, Dr. Skaláka 10, o zaplacení 29.914.729,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 249/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 3. 2011, č. j. 12 Co 1/2011-165, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta JUDr. Tomáše Čejny.
bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, které byly (v částce 321.336,- Kč) uloženy k platbě žalobci ve prospěch žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta JUDr. Tomáše Čejny (výrok II.). Předmětem řízení byla žaloba o zaplacení peněžité částky ve výši 29.914.729,- Kč, uplatněná z titulu právní úpravy ochrany práv oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 3 obč. zák. – požadavek žalobce tedy směřoval k úhradě zhodnocení nemovitého majetku ve vlastnictví žalovaného.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že návrh žalobce není důvodný. Nižší instance usuzovaly na nedostatek dobré víry žalobce, jež by založila jeho postavení oprávněného držitele podle § 130 obč. zák. v období od 24. 7. 1997 do 21. 2. 2001. Soudy rovněž dovodily promlčení nároku žalobce jako neoprávněného držitele v objektivní tříleté promlčecí lhůtě ve smyslu ustanovení § 107 obč. zák., upravujícího promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž tomuto
soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci. Namítal oprávněnou držbu práva a z toho vyplývající existenci nároku na náhradu nákladů účelně na nemovité věci vynaložených podle § 130 odst. 3 obč. zák. Zdůraznil dále nesprávnost závěru soudů nižších stupňů o promlčení svého práva, neboť k počátku běhu promlčecí doby zde dochází až po vydání předmětu držby jeho vlastníku, s tím, že promlčení se tu posuzuje z titulu obecné úpravy zakotvené v ustanovení § 101 obč. zák. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolání žalobce nebylo vyhověno. Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud souhlasí se závěrem nižších instancí, že žalobci nelze přiznat postavení oprávněného držitele ve smyslu § 130 obč. zák., a že mu tedy v tomto směru nepřísluší nárok na náhradu nákladů účelně na věc po dobu oprávněné držby vynaložených, v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení (viz § 130 odst. 3 obč. zák.). Smlouva o bezúplatném převodu nemovitostí na žalobce ze dne 13. 12. 1993, kterou dovolatel v průběhu řízení argumentoval ve prospěch své dobré víry, nebyla právně realizována, neboť na jejím základě nebyl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (zápis vlastnictví záznamem pro žalobce byl proveden až k návrhu ze dne 24. 7. 1997 a na podkladě jiných skutečností; přitom je třeba vzít v úvahu mimo jiné existenci smlouvy o zápůjčce, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 10. 4. 1993, a též skutečnost vyřešení sporu o vlastnické právo mezi účastníky ve prospěch žalovaného rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 11. 2005, č. j. 12 C 244/2000-177, potvrzeném rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 11. 2006, č. j. 40 Co 747/2006-228). Žalobce tedy ani v době od 24. 7. 1997 do 21. 2. 2001 nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem objektivně a odůvodněně vzato v dobré víře, že mu nemovitosti náleží jako vlastníku. Kromě toho je nutno připomenout, že námitky dovolatele, jimiž zpochybňuje skutková zjištění soudů obou nižších stupňů, která tyto vedla k závěru o nedostatku dobré víry na straně žalobce, mu v dané věci s ohledem na uvažovanou přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou k dispozici a nelze k nim přihlížet. Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93). Pokud jde o posouzení nároku žalobce jakožto neoprávněného držitele (§ 131 odst. 2 obč. zák.), je třeba konstatovat, že zákon neoprávněnému držiteli explicitně nepřiznává právo na peněžitou kompenzaci toho, o co se vlastník věci obohatil na základě jejího zhodnocení dosaženého nákladem neoprávněného držitele za dobu neoprávněné držby (srov. dikci ustanovení § 131 odst. 2 obč. zák.). Neoprávněný držitel by mohl být na základě takového oprávnění, bylo-li by v právním řádu výslovně zakotveno v obecné rovině, nepřiměřeně zvýhodněn. Vyvstává otázka, zda by v tomto směru nebylo účelné rozlišovat mezi tím, jedná- li se v konkrétním případě o držitele od počátku malae fidei (např. zloděje) či zda jde subjektivně o neoprávněného držitele v dobré víře, na niž ovšem není možné usuzovat z objektivního pohledu se zřetelem ke všem okolnostem. Taková situace nastala i v posuzované věci: ze subjektivního hlediska by dobrá víra mohla být na straně žalobce shledána, objektivně – při hodnocení všech relevantních skutečností – nikoli. S přihlédnutím k textu zákonné právní úpravy lze však dospět k závěru, že neoprávněný držitel nemá právo na úhradu nákladů účelně na věc vynaložených a vedoucích k jejímu majetkovému zhodnocení. Není proto důvod zabývat se otázkou promlčení tohoto žalobcem tvrzeného nároku. Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl. Žalovaný má podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Definitivní výše odměny za zastupování za tento úkon představuje částku 10.000,- Kč (viz § 3 odst. 1 bod 6, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění). Po přičtení 300,- Kč režijního paušálu (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH činí konečná výše nákladů řízení o dovolání přiznaných žalovanému 12.360,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. srpna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc. předseda senátu