U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému K. P., o zaplacení částky 1.547.520,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 4 C
296/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.
2. 2010, č. j. 31 Co 141/2009-247, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 1.547.520,- Kč s přísl. z
titulu bezdůvodného obohacení, kterého se mělo žalovanému dostat tím, že užíval
část zemědělské stavby ve výlučném vlastnictví žalobce v obci a k. ú. S.
zapsané na LV 280 a stojící na pozemcích č. 725 – 729 o výměře 806 m2 od 1. 1.
2005 do 12. 9. 2007 bez právního důvodu.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, č. j. 4 C
296/2007-68, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení
částky 1.547.520,- Kč s přísl. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný
prokázal, že fakticky vyklidil své věci již na podzim roku 2003, poté předmětné
prostory neužíval. Rozsudek vydaný v řízení o vyklizení prostor na základě
zákonné fikce uznání uplatněného nároku ve smyslu ust. § 114b odst. 5 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), tedy bez toho, aby proběhlo dokazování, obzvláště za situace, kdy
žalovaný věrohodným způsobem vyložil, proč se se svým vyjádřením opozdil, není
spolu s protokolem o vyklizení předmětných prostor ze dne 12. 9. 2007, sp. zn.
054 EX 549/06, sepsaným vykonavatelem exekutorského úřadu Praha – východ,
dostatečným důkazem pro závěr, že žalovaný prostory v předmětné době užíval. Z
uvedeného protokolu je navíc zřejmé, že vyklízení trvalo pouhých 30 minut, což
by podle názoru soudu nemohlo postačit k vyklizení skladu autodílů. Mimo to měl
soud z výpovědí svědků za prokázané, že žalobce uživatelům včetně žalovaného ve
vyklízení jimi užívaných prostor naopak bránil, např. za pomoci bezpečnostní
agentury.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2010, č. j. 31
Co 141/2009-247, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.). Krajský soud se
po zopakování a doplnění důkazů ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu
prvního stupně a uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat, že věci, které se
v předmětné hale nacházely v rozhodném období, byly vlastnictvím žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení
vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v
nesprávném právním posouzení věci a podle obsahu dovolání též v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel se
domnívá, že „odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu, než
prvoinstanční soud a byť provedl důkazní řízení, zjistil, že nelze žádné
skutečnosti zjistit“, stejně jako nepovažoval za prokázané skutečnosti, které
nejsou mezi účastníky sporné. Dále pak odvolací soud dle názoru žalobce
nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu týkající se povinnosti tvrzení a
povinnosti důkazní, když žalovaný nijak neprokázal skutečnosti, které tvrdil, a
naopak měl tyto skutečnosti prokazovat žalobce (otázka užívání předmětné haly).
Podle názoru odvolacího soudu měl žalobce prokázat, že žalovaný uvedenou halu
užíval, ve skutečnosti však měl dokázat žalovaný, že ji neužíval. Dovolatel
rekapituluje průběh řízení a neztotožňuje se se skutkovými zjištěními
odvolacího soudu (např. vyklizení prostor žalovaným v roce 2003; ve skutečnosti
je měl vyklidit až v roce 2007). Žalobce pak poukazuje na judikaturu Nejvyššího
soudu, podle níž se bezdůvodně obohatí ten, kdo zabrání vlastníku v užívání
jeho bytu či pozemku jeho uzamčením. Dovolatel konečně navrhnul, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném ode dne,
kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto
předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost
dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by
Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl
uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Na prvním místě je třeba konstatovat, že brojí-li dovolatel proti skutkovým
závěrům odvolacího soudu, činí tak vzhledem ke znění ust. § 237 odst. 3 a §
241a odst. 3 o. s. ř. zcela bezpředmětně, neboť přezkum skutkových zjištění
odvolacího soudu je citovanými ustanoveními v dovolacím řízení vyloučen.
Obdobně je tomu též v případě namítaných vad řízení (viz § 237 odst. 3, část
věty za středníkem, o. s. ř.).
Zabývá-li se žalobce problematikou důkazního břemene, podotýká dovolací soud,
že toto je institutem procesního práva, který stíhá toho z účastníků, v jehož
zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem
tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou
(viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za.
Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 865). Kdo z účastníků má
prokazovat to které tvrzení, je určeno hmotným právem, neboť okruh rozhodných
skutečností je dán hypotézou hmotněprávní normy, jež upravuje sporný právní
poměr účastníků. Tvrdí-li tedy žalobce, že na straně žalovaného došlo ke vzniku
bezdůvodného obohacení, je na něm, aby toto své tvrzení adekvátním způsobem
prokázal. Jestliže se však v řízení nepodařilo žalobci prokázat, že věci, které
se nacházely v nemovitosti žalobce, byly ve vlastnictví žalovaného, a naopak
žalovaný prokázal, že tuto nemovitost v rozhodném období ani jinak neužíval
(odvolací soud nedospěl k závěru, že by měl žalovaný nemovitost uzamčenou, jak
tvrdí dovolatel, ale naopak že dovolatel bránil žalovanému v přístupu do
nemovitosti, a dovolací soud toto zjištění není oprávněn přezkoumávat), zcela
správně dovodil odvolací soud neunesení důkazního břemene na straně žalobce a
potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž skutkový základ
zůstal v tomto směru nedotčen. Právě vzhledem k principu povinnosti tvrzení a
povinnosti důkazní neexistuje podklad pro to, aby byl žalovaný nucen
prokazovat, že se bezdůvodně neobohatil – je naopak na žalobci, aby prokázal,
že tomu tak bylo.
Jestliže pak žalobce poukazuje na judikaturu dovolacího soudu týkající se
vzniku bezdůvodného obohacení za situace, kdy k němu došlo tím, že někdo bránil
vlastníku v užívání jeho nemovitosti, je toto nepřípadné, když podle zjištění
soudů obou stupňů to byl právě žalobce, kdo bránil žalovanému ve vstupu do
předmětné nemovitosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a §
218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a
žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu