U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a
JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobců a) Ing. P. H., zastoupeného JUDr.
Tomášem Alfrédem Schönfeldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 25, b) Ing.
L. H., c) M. H., d) M. H., e) V. H., zastoupené Mgr. Jaroslavem Čapkem,
advokátem se sídlem Hradec Králové, ul. Komenského 241, proti žalované M. Z.,
zastoupené JUDr. Miroslavou Krechlerovou, advokátkou se sídlem Praha 1, ul.
Dušní 906/8, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha - východ
pod sp. zn. 5 C 316/2001, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 4. května 2006, č. j. 22 Co 14/2006 – 214, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil svým rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně (kterým
tento soud zamítl žalobu na vyklizení pozemků blíže specifikovaných ve výroku
odvoláním napadeného rozsudku) s tím, že jej považoval za věcně správný. Soud
prvního stupně vycházel z převážně správného skutkového zjištění a ačkoliv se
odvolací soud ne zcela ztotožnil s jeho právním hodnocením, výsledný právní
závěr za správný pokládal. Odvolací soud došel k závěru, že nesprávné bylo
skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že dědické řízení po K. H.
(právním předchůdci účastníků tohoto řízení) je pravomocně skončeno. To však
dle odvolacího soudu nebylo podstatné pro rozhodnutí ve věci vyklizení žalované
z předmětných pozemků. Právní předchůdkyně žalované získala některé z
předmětných pozemků (blíže specifikovaných v odůvodnění napadeného rozhodnutí)
na základě rozhodnutí Okresního úřadu Praha – východ – Pozemkového úřadu ze dne
30. 10. 1992, 12. 11. 1992 a 24. 11. 1992 ve znění rozhodnutí ze dne 19. 11.
1992, přičemž všechna tato rozhodnutí jsou již pravomocná a byl podle nich
zapsán vklad vlastnického práva právní předchůdkyně žalované. Ostatní sporné
pozemky získala právní předchůdkyně žalované na základě jiných právních
skutečností. Žalobci tvrdí, že jsou spoluvlastníky předmětných pozemků, a to
jako dědici po K. H., když toto dědické řízení nebylo dosud pravomocně
skončeno. Co se týče pozemků č. 645/97 a 645/102 v k. ú. L. a 225/3 v k. ú. M.,
nebyly nikdy předmětem dědictví po K. H. Žalobcům tak v tomto případě nesvědčí
aktivní věcná legitimace ve smyslu ustanovení § 126 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů. Tuto aktivní věcnou
legitimaci však žalobci nemají ani ve vztahu k dalším pozemkům, neboť
rozhodnutí pozemkového úřadu podle ust. § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění
pozdějších předpisů (na jehož základě právní předchůdkyně žalované vlastnictví
k předmětným nemovitostem nabyla) je třeba chápat jako rozhodnutí o vlastnictví
oprávněné osoby k nemovitosti, které není jen rozhodnutím deklarujícím právním
stav, ale rozhodnutím realizujícím institut zvláštního způsobu restituce práv
původního vlastníka a tedy tato práva konstituující. Soudy v civilním soudním
řízení pak mimo rámce správního soudnictví jsou oprávněny zkoumat správní akty
zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní).
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce a) dovolání, jehož přípustnost dovozuje
na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), přičemž dané
rozhodnutí napadá z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Soudy obou
stupňů podle dovolatele pochybily, když nepřerušily řízení dle ustanovení § 109
odst. 2 písm c) o. s. ř., neboť výsledek dosud probíhajícího dědického řízení
po původním vlastníkovi předmětných pozemků by měl zásadní dopad do souzeného
sporu. Rozhodnutí o vlastnictví v dědickém řízení má přednost před rozhodnutím
orgánu rozhodujícího v restitučních věcech, které navíc bylo vydáno na základě
nesprávných a nepravdivých údajů. Odvolací soud sice dospěl ke stejnému závěru
jako soud prvního stupně, ovšem na základě jiného právního hodnocení skutkového
stavu, a to aniž aplikoval ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Dovolatel
považuje takový postup za nesouladný se zásadami spravedlivého procesu
poukazujíce na to, že odvolací soud řešil věc rozdílně, než je závazný právní
názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn III. ÚS 618/04. Dovolatel
taktéž podkládá za nicotné rozhodnutí (v rámci restitučního řízení), „jímž byly
vydány nemovitosti osobě, která nesplňuje kritéria osoby oprávněné.“ Co se týče
pozemků, ohledně nichž odvolací soud uvedl, že nebyly nikdy předmětem dědického
řízení po K. H., a tudíž žalobcům nesvědčí aktivní věcná legitimace, dovolatel
namítá, že pokud někdo získal věc na základě absolutně neplatného právního
úkonu a naložil s věcí tak, že ji převedl na jiného proti jinému plnění, je
povinen pravému vlastníkovi vydat i to, co za tuto věc získal.“ Dovolatel
navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a zároveň
i rozsudek soudu prvního stupně. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
advokátem. Dovolání je však nepřípustné. Podle ust. § 236 odst.1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (ust. § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (ust. § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je ten, jímž lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm b) o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením
je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je
zásadně právně významné. Dovolací soud pokládá závěry odvolacího soudu za souladné s hmotným právem i s
ustálenou judikaturou. Namítá-li dovolatel, že soudy obou stupňů měly přerušit řízení ve smyslu
ustanovení § 109 odst. 2 písm c) o. s. ř., nezpochybňuje tím právní posouzení
věci, což je nezbytné pro založení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm
c) o. s. ř. Tato námitka poukazuje toliko na možné vady řízení, které může
dovolací soud zkoumat teprve tehdy, je-li založena přípustnost dovolání. Nad
rámec odůvodnění pak dovolací soud konstatuje, že postup soudu dle § 109 odst.
2 o. s. ř. závisí toliko na jeho úvaze. Uvedené ustanovení uvádí, že soud
„může“ přerušit řízení, a to na rozdíl od předchozího odstavce, kde se stanoví,
že soud řízení „přeruší“. Soud tak řízení přerušit může, ale také nemusí
(podobně i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
2501/98).
Není též možné připustit dovolání z důvodu výhrady dovolatele týkající se změny
právního hodnocení skutkového stavu provedeného odvolacím soudem, neboť se
jedná rovněž o námitku vztahující se k procesnímu postupu soudu. Dovolací soud
nadto má za to, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že dědické řízení po
právním předchůdci účastníků tohoto řízení nebylo dosud pravomocně skončeno,
jedná se o zjištění skutkové povahy, než-li o právní hodnocení skutkového
stavu.
Odvolací soud též postupoval správně, když vycházel z rozhodnutí pozemkového
úřadu vydaného ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Z rozhodnutí
pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. soud v
občanském soudním řízení vychází podle ustanovení § 135 odst. 2, věta druhá,
o.s.ř. Rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb. je třeba chápat (stejně jako rozhodnutí téhož orgánu podle
ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) jako rozhodnutí o vlastnictví
oprávněné osoby k nemovitosti, které není jen rozhodnutím deklarujícím právní
stav, ale rozhodnutím realizujícím institut zvláštního způsobu restituce
(rehabilitace) práv původního vlastníka (srov. k tomu č. 34/1993 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) a tedy tato práva konstituující. Soud v
občanském soudním řízení nemůže dospět k závěru, že vlastníkem dotčené
nemovitosti je osoba jiná než osoba oprávněná (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.), o
jejímž vlastnictví k nemovitosti bylo rozhodnuto rozhodnutím o schválení dohody
oprávněné osoby a povinné osoby podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb. nebo rozhodnutím podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. To
platí vždy, pokud nedošlo ke zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu např. na
základě obnovy řízení (srov. § 64 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení),
popřípadě na základě ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 42 a násl. zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ČR. Lze v této souvislosti se zmínit i např.
o závěru vyjádřeném v nálezu Ústavního soudu ČR, II. ÚS 257/96 (uveřejněném ve
Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 9 /ročník 1997/ pod č. 147), že totiž ani
sama skutečnost, že pozemky byly vydány v rozporu se základním předpokladem
zákona č. 229/1991 Sb., nečiní toto vydání neplatným (viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 11.7.2000, sp. zn. 28 Cdo 1443/99).
Soud pak není mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat věcnou správnost
správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt),
zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda
je pravomocný nebo vykonatelný (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.
prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 11/2000, svazek č. 2). V souzené
věci odvolací soud došel k závěru, že rozhodnutí, kterými nabyla právní
předchůdkyně žalované vlastnické právo k předmětným nemovitostem, jsou řádnými
správními rozhodnutími, završením restitučního řízení oprávněné osoby M. A. a
není žádný důvod na tato rozhodnutí pohlížet jako na akty nicotné. Takový závěr
se týká skutkového zjištění provedeného odvolacím soudem, a proto námitka
dovolatele směřující proti němu nemůže založit přípustnost dovolání z důvodu
zásadního právního významu.
Dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odst. 3 tohoto
ustanovení není proto přípustné, a protože ostatní možnosti založit přípustnost
dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.
Dovolatel, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo
a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu