28 Cdo 3390/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce o. J., zastoupeného advokátem, proti žalované G. N., zastoupené
advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v
Jičíně pod sp.zn. 7 C 22/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2008, č.j. 25 Co 560/2007-77, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2008,
č.j. 25 Co 560/2007-77, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem shora označeným změnil rozsudek
Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 8. 2007 , č.j. 7 C 22/2007-59, tak, že
určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 221/10 v katastrálním území D.
u Ch., zapsaného na LV č. 37 u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrální
pracoviště J. Zatímco před soudem prvního stupně neměla žádná ze stran právo na
náhradu nákladů řízení, žalovaná byla zavázána nahradit žalobci náklady
odvolacího řízení ve výši 13.995,- Kč k rukám zástupce žalobce.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce nejprve zveřejnil záměr prodat pozemek
parc. č. 221/7 o výměře 1814 m2, ale obecní zastupitelstvo následně schválilo
prodej pozemku parc. č. 221/10 o výměře 600 m2, který se stal také předmětem
kupní smlouvy mezi účastníky ze dne 22. 2. 2005. Žalobce tedy prodal žalované
jiný pozemek než ten, jehož se týkala předtím zveřejněná nabídka prodeje na
úřední desce obce. Jiným zájemcům se proto nedostalo informace o prodeji
sporného pozemku, který vznikl oddělením z původního pozemku parc. č. 221/7, a
nemohli na nabídku žalobce nijak reagovat. Dospěl k názoru, že žalovaná nabyla
vlastnického práva ke spornému pozemku v rozporu s § 39 odst. 1 zákona č.
128/2000 Sb., o obcích, a uvedená kupní smlouva je proto od počátku neplatná.
Žalovaná podala proti rozsudku dovolání. Jeho důvodnost spatřovala v nesprávném
právním posouzení věci odvolacím soudem. Namítla, že obecní zastupitelstvo
uveřejnilo a schválilo prodej pozemku parc. č. 221/7. Jak vyplynulo ze zápisu
zastupitelstva ze dne 8. 4. 2002, již tehdy zastupitelstvo obce souhlasilo s
prodejem části parcely č. 221/7 žalované, která byla i později jediným
zájemcem. Parcela byla žalovanou na vlastní náklady a se souhlasem
zastupitelstva geometricky rozdělena na dvě parcely, a to parc. č. 221/7 a
parc. č. 221/10, která se stala předmětem koupě. Jednalo se o část pozemkové
parcely, o které se na zastupitelstvu jednalo a která byla označena v záměru
obce pro prodej. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu
a věc vrátil tomuto k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání je podáno ve lhůtě a dovolatel je zastoupen advokátem (§ 240 odst. 1,
§ 241 odst. 1 o. s. ř). Dovolacím důvodem je namítané nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolání je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s .ř., protože rozsudkem odvolacího soudu byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně – tedy pro diformitu rozsudků soudů
nižších stupňů.
Tvrzený dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je dán.
Na rozdíl od odvolacího soudu je Nejvyšší soud toho názoru, že na straně obce
došlo ke schválení a zveřejnění záměru prodeje předmětného pozemku dostatečně
srozumitelným způsobem, jenž je v souladu se zněním zejména § 39 odst. 1 zákona
č. 128/2000 Sb. Záměr obce byl vyjádřen jasně ohledně formy převodu nemovitosti
i její identifikace. Došlo k publikaci záměru převodu na úřední desce obecního
úřadu.
O prodeji pozemku byl sepsán zápis z jednání obecního zastupitelstva ze dne 7.
9. 2004, byť byl označen ještě pozemek původní před rozdělením na části.
Následně byla uzavřena kupní smlouva, týkající se pozemku parc. č. 221/10 o
výměře 600 m2, který vznikl rozdělením původního pozemku parc. č. 221/7 o
výměře 1814 m2 na základě geometrického plánu ze dne 29. 7. 2004, schváleného
Katastrálním úřadem pro H. K., katastrální pracoviště J., ze dne 11. 8. 2004.
Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem, se musí opírat
o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Ne každý (údajný) rozpor se
zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu (viz např. nález
Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 87/2004).
V posuzované věci došlo k prodeji pouze části původně avizovaného pozemku. Jiný
zájemce se zjevně o pozemek neucházel. Žalovaná řešila odkoupením předmětného
pozemku problém přístupové cesty ke své nemovitosti. Zastupitelstvo obce s
převodem souhlasilo a využití pozemku z její strany bylo v souladu s
výhledovými záměry obce.
Za těchto okolností, které ostatně přesvědčivě popsal již soud prvního stupně,
není důvodu učinit závěr, že by orgány obce jakkoli porušily výše citované
ustanovení zákona č. 128/2000 Sb. či další relevantní předpisy. Proto nelze ani
dospět k závěru, že by měl být převod pozemku ze dne 22. 2. 2005 neplatný ve
smyslu § 39 obč. zák.
Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty
druhé, odst. 3 o. s. ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu; v něm
bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta
druhá, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek podle občanského soudního řádu
přípustný.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu