28 Cdo 3394/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta
Waltra o dovolání dovolatelky V. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku
Krajského soudu v Praze z 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Co 6/2007, vydanému v právní
věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn.
4 C 45/2001 (žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalované České
republice – Ministerstvu obrany, zastoupenému Vojenským úřadem pro právní
zastupování Ministerstva obrany, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 12. 3. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Kutné Hoře z 15. 5. 2006, čj. 42 C 45/2001-207 (ve znění
doplňujícího rozsudku z 22. 11. 2006, čj. 4 C 45/2001-234). Tímto rozsudkem
soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobkyně V. K. je výlučnou vlastnicí
pozemku parc. č. 1937/1 (o výměře 7047 m2) v katastrálním území K. H., jakož
i pozemku parc. č. 4154/33 (o výměře 44 m2) a pozemku parc. č. 4154/34 (o
výměře 12 m2) v katastrálním území K. H., zapsaných na listu vlastnictví č.
10394 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální
pracoviště K. H. Naopak byl zamítnut žalobní návrh žalované České republiky –
Ministerstva obrany na určení, že tato žalovaná je vlastnicí týchž pozemků v
katastrálním území K. H. Náhrada nákladů řízení žalobkyně ze strany žalované
byla stanovena částkou 45.611,- Kč, splatnou do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Bylo také uloženo žalované České republice – Ministerstvu obrany uhradit
zálohované náklady Okresnímu soudu v Kutné Hoře částkou 7.760,- Kč do 15 dnů od
právní moci rozsudku.
O odvolání žalované České republiky – Ministerstva obrany proti uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze
z 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Co 6/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně,
jíž se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 1937/1, parc.
č. 4153/33 a parc. č. 4154/34 v katastrálním území K. H. Byl také změněn výrok
o nákladech, zálohovaných v tomto řízení z prostředků státu, a to tak, že
žalobkyně V. K. i žalovaná Česká republika – Ministerstvo obrany jsou povinni
zaplatiti do pokladny Okresního soudu v Kutné Hoře každý částku 3.880,- Kč do
15 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Dalšími výroky rozsudku
odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo
na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žádný z účastníků
tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované České
republiky – Ministerstva obrany bylo shledáno důvodným, ale z jiných důvodů než
byly uplatněny v odvolání žalované. Odvolací soud ještě uváděl, že se nemohl
zabývat přezkoumáním rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé o vzájemném
návrhu žalované České republiky na určení jejího vlastnictví k pozemkům, jež
jsou mezi účastníky tohoto řízení spornými, neboť v tomto rozsahu nebyl
rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláním žalované České republiky.
Odvolací soud připomínal v řízení zjištěný skutkový údaj, že pozemků, které
jsou předmětem tohoto řízení, se v 70. letech minulého století týkala prováděná
výstavba vojenského objektu v K. H.; šlo o pozemky parc. č. 1937/1 a parc. č.
1938/2 v katastrálním území K. H., z nichž pozemek parc. č. 1937/1 patřil F. B.
a J. B. a pozemek parc. č. 1938/2 patřil J. B., po níž je dědičkou žalobkyně V.
K. Tyto nemovitosti přešly na stát na základě rozhodnutí o vyvlastnění,
vydaného bývalým Městským národním výborem v K. H. (jeho odborem pro výstavbu)
ze 7. 12. 1979, čj. 972/79, potvrzeného rozhodnutím Okresního národního výboru
v K. H. – odboru výstavby a územního plánování z 13. 5. 1980, čj. VÚP 85/80.
Došlo tu tedy uvedenými správními rozhodnutími k vyvlastnění pozemků, ale soud
prvního stupně po zjištění, že rozhodnutí o vyvlastnění nebylo řádně právním
předchůdcům žalobkyně doručeno (a to nikoli do vlastních rukou, ale do rukou
jejich sousedkyně jménem Č.) dospěl k závěru, že uvedená správní rozhodnutí
nenabyla právní moci, takže sát převzal pozemky bez právního důvodu.
Odvolací soud však nesdílel názor soudu prvního stupně, že za uvedených
okolností náleží vlastnictví uvedených pozemků žalobkyni, nýbrž byl toho
názoru, že tu jde o případ, který má na zřeteli stanovisko pléna Ústavního
soudu ČR, které bylo uveřejněno sdělením č. 477/2005 Sb. Měl tedy odvolací soud
za to, že se v tomto případě nelze úspěšně domáhat podle obecných předpisů
ochrany vlastnického práva, které tu zaniklo v rozhodném období podle
restitučních předpisů (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990). Podle názoru odvolacího
soudu je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení práva nebo právního
vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu), když v
daném případě je v katastru nemovitostí duplicitní zápis obou účastníků řízení,
a to jako vlastníků nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Avšak podanou
určovací žalobou žalobkyně tu nelze dosáhnout určení vlastnického práva podle
obecných předpisů, protože uplatněním těchto obecných předpisů by došlo k
obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu, a to tak, že určovací žaloba žalobkyně byla
zamítnuta.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst.
2, § 148 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení
zastupoval, dne 2. 3. 2007 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 21.
3. 2007 na poště k doručení Okresnímu soudu v Kutné Hoře, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka uváděla, že je její
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského
soudního řádu).
Dovolatelka poukazovala na to, že vlastnictví k pozemkům, o něž jde v tomto
řízení, získala na základě rozhodnutí, vydaného v řízení o dědictví ve dnech
18. 10. 1989 a 28. 3. 1989. Dovolatelka zdůrazňovala, že se od té doby chovala
v dobré víře jako výlučný vlastník nemovitostí s tím, že „vycházela z
přesvědčení, že pozemek je jen v užívání socialistické organizace“. Teprve
později dovolatelka zjistila, že žalovaný stát je v katastru nemovitostí veden
duplicitně rovněž jako vlastník sporných pozemků. Dovolatelka je toho názoru,
že „vzhledem k uplynutí desetileté vydržecí lhůty se stala nejpozději 10 let po
vydání dědického rozhodnutí výlučnou vlastnicí pozemků“. Určovací žalobu podala
proto, aby byl odstraněn nesprávný duplicitní zápis o vlastnictví pozemků v
katastru nemovitostí.
Dovolatelka vytýkala, že se odvolací soud zabýval tím, že její žaloba byla
odůvodněna jinými tvrzeními, než ze kterých soud prvního stupně vycházel. Svou
žalobu odůvodňovala skutečností vydržení vlastnického práva žalobkyní, která
byla na základě rozhodnuti o dědictví i na základě zápisu vlastnictví v
katastru nemovitostí v dobré víře, že je vlastnicí nemovitostí, o něž jde v
tomto řízení, a jako vlastnice pozemků se také vždy chovala. Dovolatelka ještě
uváděla, že o tom, že s nemovitostmi, o něž jde v tomto řízení, vždy nakládala
jako s vlastními, svědčí i soudu předložené listinné důkazy (kupní smlouva ze
7. 9. 1998 a kupní smlouva o zprostředkování prodeje nemovitostí ze dne 2. 5.
1995).
Ve vyjádření žalované České republiky – Ministerstva obrany k dovolání
dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Odvolací
soud dospěl, podle názoru žalované, ke správnému závěru, že je třeba tuto
právní věc s ohledem na její restituční stránku posuzovat výhradně podle
speciální úpravy obsažené v zákoně č. 229/1991 Sb. (v zákoně o půdě) a nikoli
podle obecných předpisů (občanského zákoníku a občanského soudního řádu). To
platí i pro případy, v nichž došlo k převzetí věcí státem případě i bez
právního důvodu.
Dovolání dovolatelky v daném případě bylo přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka ve svém přípustném dovolání uplatňovala jako dovolací důvod, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že soud posoudí
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý
právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na
str. 13 /45/).
V daném případě bylo třeba se v řízení před soudy obou stupňů zabývat
i posouzením závažné právní otázky, a to jak posuzovat žalobu o určení práva
nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního
řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky
upravenými v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku (zákoně o půdě), tedy s právním předpisem
restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně
vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především
dědice, ale i jiných právních otázek a to např. i právní úpravy vydržení)
předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo
/22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost
převzal stát v rozhodné době (podle zákona č. 229/1991 Sb.) i bez právního
důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku
(např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního
vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li
uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna
Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, ve věcech žalob o určení
vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů,
uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o
určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany
vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní
restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové
újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě
i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku,
který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními,
podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální
úpravou k předpisům obecným. Na majetek, který nabyl stát do konce roku 1989,
nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutí ochrany tvrzenému
vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími by byla narušena i
právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od
předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální
zápis.
V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05,
byl zaujat i výkladový právní závěr k ustanovení § 80 písm. c) občanského
soudního řádu a jeho aplikaci v těchto právních věcech žalob o určení
vlastnického práva a jejich vztahu k uplatňování práva podle restitučních
předpisů: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do
katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně
navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c)
občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na
jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i
v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by rozsudek
odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž odvolací
soud vycházel převážně z týchž závěrů, bylo možné posoudit jako rozhodnutí
nesprávné tak, že by bylo třeba je zrušit, jak to má na zřeteli ustanovení §
243b odst. 2 občanského soudního řádu. Je nutno přisvědčit názoru odvolacího
soudu, že i v tomto případě je třeba trvat na tom, že i v tomto případě
přechodu věci na stát v rozhodném období
(25. 2. 2. 1948 – 1. 1. 1990) podle restitučních předpisů, k němuž došlo na
základě rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění, popřípadě šlo-li v důsledku
vad v doručení správního rozhodnutí i o přechod věci na stát bez právního
důvodu, nelze žalobou
o určení vlastnického práva obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a
nelze se tu účinně domáhat ochrany tvrzeného vlastnického práva podle obecných
předpisů, upravujících ochranu proti neoprávněným zásahům do vlastnického práva
a upravujícím i ochranu práv ochráněného držitele věci i nabytí práva vydržením.
Za těchto uvedených okolností neshledal dovolací soud přípustné dovolání
dovolatelky také dovoláním důvodným a přikročil tedy podle ustanovení § 243b
odst. 2 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelky.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice –
Ministerstvu obrany v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 17. září 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu