28 Cdo 3396/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr.
Roberta Waltra ve věci žalobce K. A. K. v A., zastoupeného advokátem, proti
žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
pracoviště H. K., Odbor odloučené pracoviště T., o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově, pod sp. zn. 15 C 14/2006, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.
března 2007, č. j. 26 Co 641/2006 – 115, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
výroku. Odvolací soud změnil jen výrok o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně
a rozhodl taktéž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Námitky odvolatele
nesměřovaly proti skutkové stránce věci, což umožnilo projednání bez nařízení
jednání. Odvolací soud přezkoumal toliko věcnou správnost právních závěrů soudu
prvního stupně. Žalobce se domáhá určení svého vlastnického práva k předmětným
nemovitostem na základě ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu
některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce,
občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu. Odvolací soud vyšel
ze závěru, že žalobce je právním nástupcem zaniklé ZO Svazarmu T. II, a to
nejméně v rozsahu týkajícím se předmětných nemovitostí. Tyto nemovitosti měly
být odevzdány hospodářskou smlouvou ze dne
3. 6. 1968 do trvalého užívání právnímu předchůdci žalobce. Uvedenou smlouvu
však nelze pokládat za platný právní úkon, neboť nebyla naplněna jedna z
obligatorních právních podmínek platnosti spočívající v podpisu nejméně dvou
oprávněných osob jednajících za společenskou organizaci. Bylo-li by přistoupeno
k odevzdání majetku do trvalého užívání právnímu předchůdci žalobce za
účinnosti vyhlášky č. 117/1964 Sb.,
o správě národního majetku (účinné do 31. 12. 1965), jistě by posuzovaný právní
úkon obstál jako platný, neboť podle této vyhlášky postačovalo provést
odevzdání majetku jednostranným opatřením příslušné státní organizace. Avšak
vyhláška č. 94/1965 Sb. (účinná od 1. 1. 1966, jež nahradila vyhlášku výše
citovanou) změnila režim předávání majetku do trvalého užívání tak, že se
provádí písemnou hospodářskou smlouvou, přičemž následující vyhlášky tuto
právní úpravu převzaly (zejména pak pro tento spor důležitá vyhláška č. 104/1966 Sb., účinná od 1. 1. 1967 do 31. 12. 1975). Tehdejší právní praxe i
teorie potom takový postup vyžadovala. Teorie hospodářského práva však dle
názoru odvolacího soudu poněkud opomíjela otázku zákonného zmocnění k vydání
prováděcích právních předpisů a jejich nezbytnosti v případech, kdy by
náležitosti právních úkonů měly být posuzovány právě podle těchto předpisů. Zatímco v ustanoveních § 68 a § 69 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského
zákoníku (dále jen „hospodářský zákoník“), upravujících převody správy
národního majetku a převody vlastnictví národního majetku, je výslovně
zakotveno zákonné zmocnění upravit postup při těchto převodech prováděcími
předpisy, ve znění § 70 hospodářského zákoníku, zakotvujícího institut trvalého
užívání národního majetku jinými socialistickými organizacemi než státními,
takovéto zákonné zmocnění absentuje. Zvýšená úroveň právního vědomí pak zřejmě
našla vyjádření i ve změně nahlížení právní teorie na výklad ustanovení § 70
hospodářského zákoníku. V posledním podrobněji komentovaném vydání
hospodářského zákoníku (tj. Dušánek, F. a kol. Hospodářský zákoník. Komentář. Praha : Panorama 1986, 666 str.) doznal výklad radikální změny oproti do té
doby obecně zastávané interpretaci předmětného ustanovení. Podle tohoto
komentáře by i nadále bylo možné toto odevzdání provést jednostranným právním
opatřením příslušné organizace, což odvolací soud pokládá za odpovídající
právní úpravě, z níž bylo třeba dovodit absenci zákonného zmocnění upravit
podmínky postupu při realizaci tohoto opatření podzákonnými předpisy. Odvolací
soud měl za to, že byť právní úkon, jímž k odevzdání nemovitého majetku do
trvalého užívání v přezkoumávané věci došlo, měl povahu hospodářské smlouvy,
kterou stíhá neplatnost pro nedodržení jejích formálních náležitostí
předepsaných v § 104 hospodářského zákoníku, je třeba zabývat se i tím, zda v
ní zakotvený jednostranný právní úkon správce národního majetku neobstojí sám o
sobě jako jednání v souladu s § 70 téhož právního předpisu, na základě něhož
došlo k platnému odevzdání nemovitého majetku do trvalého užívání právního
předchůdce žalobce. V souzeném sporu je významné i to, že pro uvedenou
hospodářskou smlouvu byl použit předtisk používaný jako formulář pro odevzdání
národního majetku do trvalého užívání dle dříve platné vyhlášky č. 117/1964
Sb., na níž je v jeho textu učiněn dokonce výslovný odkaz. Odvolací soud proto
dospěl k závěru, že došlo k platnému předání uvedených nemovitostí do trvalého
užívání právnímu předchůdci žalobce, a to na základě § 70 hospodářského
zákoníku.
a nelze jen vnímat právní stav věci, jak to činí žalovaný. V daném případě
žalobce užíval v dobré víře dané nemovitosti déle než 30 let, a proto logicky
očekával, že i na něho budou vztaženy důsledky ustanovení § 14 zákona č.
290/2002 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí podala dovolání žalovaná s tím, že rozhodnutí
odvolacího soudu považuje za zásadně právně významné, přičemž toto rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázku zásadního právního významu
spatřuje dovolatelka v „posouzení platnosti právního úkonu spočívajícího v
odevzdání části národního majetku do trvalého užívání jiné socialistické
organizace než státní dle tehdy platného § 70 odst. 1 hospodářského zákoníku,
avšak v rozporu s platným obecně závazným právním předpisem, jakým v té době
byla vyhláška č. 104/1966 Sb.“ Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem
odvolacího soudu o možnosti odevzdání národního majetku do trvalého užívání
jiným socialistickým organizacím než státním jednostranným opatřením
odevzdávající organizace v době účinnosti vyhlášky č. 104/1966 Sb. a vyhlášek
ji následujících. Odevzdání národního majetku do trvalého užívání dle § 70
hospodářského zákoníku spadalo pod širší pojem správy národního majetku a bylo
jednou z forem, kterou se tato správa vykonávala. Zmocnění k vydání prováděcího
právního předpisu, které nebylo obsaženo v § 70 hospodářského zákoníku, bylo
již obsaženo v ustanovení § 391 odst. 2 téhož zákonného předpisu. Vyhláška č.
104/1966 Sb. obsahuje ve svém § 10 odst. 1 výslovný odkaz na § 70 odst. 1
hospodářského zákoníku a používá sice ve svém textu termín „odevzdání“, ale
nikoliv ve smyslu jednostranného právního úkonu správce národního majetku.
Přitom nelze vykládat příslušná ustanovení hospodářského zákoníku vztahující se
k odevzdání národního majetku do trvalého užívání bez zřetele k prováděcím
předpisům. Výklad publikovaný ve výše uvedeném komentáři a použitý odvolacím
soudem jako podklad pro rozhodnutí nepovažuje dovolatelka za správný s
odvoláním na jiné komentáře k hospodářskému zákoníku a dobovou odbornou
literaturu. I kdyby však právní úprava obsažená v uvedených vyhláškách
neexistovala, nebylo by možné považovat za platný předmětný jednostranný právní
úkon, obsažený v listině nazvané hospodářská smlouva, neboť z této listiny není
zřejmé, komu se měl národní majetek odevzdat do trvalého užívání. Z razítka
připojeného k listině s textem „Přidružená výroba svazarmu, ZO T. 2, úsek
stavební“ by bylo možné usuzovat, že bylo jednáno s blíže neurčeným
hospodářským zařízením uvedené společenské organizace, které mělo vlastní
právní subjektivitu dle § 102 hospodářského zákoníku. Právní úkon správce
národního majetku lze tedy označit jako neurčitý a nesrozumitelný, z čehož
plyne jasný závěr o jeho neplatnosti. Z výše uvedených důvodů dovolatelka
navrhuje aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a
včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Podle ust. § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dál jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není
měnícím (ust. § 237 odst. 1 písm. a/
o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem
zrušen (ust. § 237 odst. 1 písm. b/ o.
s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Takové podmínky napadené rozhodnutí ve spojení s dovoláním žalované splňuje,
neboť předkládá dovolacímu soudu otázku, která v jeho dosavadní rozhodovací
praxi nebyla řešena a může mít zajisté dopad i do jiných před soudy České
republiky souzených sporů. Tato otázka, tak jak je vymezená v dovolání, tkví v
posouzení platnosti právního úkonu spočívajícího v odevzdání části národního
majetku do trvalého užívání jiné socialistické organizaci než státní dle § 70
odst. 1 hospodářského zákoníku, avšak v rozporu s prováděcím právním předpisem
k tomuto zákoníku.
Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též
k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě však nebyly dovolatelkou
žádné vady řízení namítány
a nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud se proto dále zabýval věcným
řešením předmětného sporu.
Při jeho rozboru bylo třeba vyjít ze závěru učiněného odvolacím soudem, že
hospodářská smlouva ze dne 3. 6. 1968 uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce
a státní organizací vykonávající správu předmětného majetku, je neplatná. S
tímto závěrem dovolací soud souhlasí. Ke stejné otázce se ostatně vyslovil již
ve svém rozhodnutí ze dne 23. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 2577/2007, jež se
sice týkalo ustanovení § 104 hospodářského zákoníku ve znění účinném až po 1.
květnu 1990, na posouzení platnosti právního úkonu „společenské organizace“,
pro nějž byla předepsána písemná forma, to však nic nemění. I v daném případě
bylo třeba vycházet z kogentního ustanovení § 24 odst. 2 hospodářského
zákoníku. Součástí písemné formy je jednak písemnost sama, jednak podpisy
jednajících osob vyjadřující vůli těchto osob být vázán daným právním úkonem.
Chybí-li podpis na listině, na níž je zachycen určitý právní úkon, pak jde o
nedostatek jedné z náležitostí písemné formy, a tedy o nedodržení předepsané
formy právního úkonu. Z uvedeného ustanovení § 24 odst. 2 hospodářského
zákoníku je třeba vyvodit, že není-li forma právního úkonu dodržena, je tento
právní úkon neplatný. To platí i pro souzený spor, jestliže na listině
zachycující hospodářskou smlouvu chyběl jeden ze dvou předepsaných podpisů
jednající organizace.
V dané věci se však jevilo jako právně zásadní posouzení toho, zda došlo či zda
mohlo dojít po nabytí účinnosti vyhlášky č. 104/1966 Sb. (tedy po 1. 1. 1967) k
bezplatnému odevzdání částí národního majetku do trvalého užívání jiné
socialistické organizaci než státní na základě právního úkonu odlišného od
hospodářské smlouvy, konkrétně na základě jednostranného právního úkonu
odevzdávající organizace. Pro zodpovězení této právní otázky je nutné vyjít
jednak z příslušných ustanovení hospodářského zákoníku a předpisů jej
provádějících, jednak z výkladu projevu vůle těch, kteří právní úkon učinili.
Ustanovení § 70 hospodářského zákoníku ve znění účinném do 30. 4. 1990
stanovilo v odstavci prvním, že „části národního majetku mohou být odevzdány
bezplatně do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním,
zejména družstevním nebo společenským.“ Prováděcí vyhláška k hospodářskému
zákoníku účinná v době převodu předmětných nemovitostí (tedy vyhláška
ministerstva financí č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku) pak v § 10
odst. 4, první věta, stanovila, že „odevzdání národního majetku do trvalého
užívání se provede hospodářskou smlouvou.“ Odvolací soud v odůvodnění
napadeného rozhodnutí však poněkud zpochybnil existenci zákonného zmocnění k
vydání prováděcího právního předpisu k § 70 hospodářského zákoníku, když
konstatoval, že zatímco v ustanoveních § 68 a § 69, upravujících převody správy
národního majetku a převody vlastnictví národního majetku, je výslovně
zakotveno zákonné zmocnění upravit postup při těchto převodech prováděcími
předpisy, ve znění § 70 takové zákonné zmocnění absentuje.
Při převodu správy národního majetku je povinnost učinit tak formou hospodářské
smlouvy zakotvena přímo v hospodářském zákoníku (§ 67 a § 68 věta druhá – kde
je mimo jiné i výslovný odkaz na § 347 téhož zákonného předpisu), kdežto u
odevzdání do trvalého užívání tomu tak není. Je zde nutno upozornit na zřejmý
rozdíl mezi právním úkonem převedení správy národního majetku a odevzdáním
části národního majetku do trvalého užívání jiné než státní organizaci.
Hospodářský zákoník zcela jasně rozlišoval několik druhů dispozic s národním
majetkem. Jednalo se zejména o převod správy národního majetku mezi státními
organizacemi při obvyklém hospodaření (§ 67), převod správy národního majetku
mimo obvyklé hospodaření
(§ 68), převod národního majetku do vlastnictví jiných socialistických
organizací než státních (§ 69), odevzdání národního majetku do trvalého užívání
jiným socialistickým organizacím než státním (§ 70) a přenechání národního
majetku do dočasného užívání jiným socialistickým organizacím (§ 71). V každém
z těchto ustanovení bylo zakotveno, jakým způsobem se převod realizuje. Tak
ustanovení § 67 odkazovalo v tomto smyslu na ustanovení hospodářského zákoníku
a prováděcích předpisů, týkajících se příslušných druhů hospodářských závazků,
ustanovení § 68 stanovilo, že převody podle tohoto ustanovení se provádějí
hospodářskými smlouvami s výslovným odkazem na
§ 347 hospodářského zákoníku, ustanovení § 69 v odstavci prvním odkazovalo na
ustanovení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů o příslušných druzích
hospodářských závazků a ustanovení § 71 v odstavci prvním stanovilo, že
přenechání se provede smlouvou, a to s výslovným odkazem na § 348 téhož
zákonného předpisu. Avšak v § 70 nebylo stanoveno, jakým způsobem má být
národní majetek odevzdán do trvalého užívání, nebyl učiněn ani žádný odkaz na
jiné ustanovení či na prováděcí právní předpis. Zákonodárce tak evidentně
považoval úpravu institutu odevzdání národního majetku do trvalého užívání za
úplnou, tedy za takovou, jež nepotřebuje
a nesnese další doplnění či konkretizaci jiným obecně závazným právním
předpisem, přičemž výklad a aplikace tohoto ustanovení byla ponechána právní
praxi. Zákonné zmocnění pro vydání prováděcího právního předpisu k § 70 zřejmě
chybí.
Neobstojí argument dovolatelky, že zmocnění k vydání prováděcího právního
předpisu pro ministerstvo financí bylo zakotveno již v ustanovení § 391 odst. 2
v části věty před středníkem hospodářského zákoníku, jež stanovilo, že
„ministerstvo financí vydává předpisy o úpravě finančního plánování, finančního
hospodaření, o správě národního majetku a o fakturování a placení.“ Jestliže
totiž z dikce ustanovení § 70 hospodářského zákoníku vyplývá, že se v daném
případě mělo jednat o „odevzdání“, tedy úkon mající charakter jednostranného
právního úkonu, nikoliv o právní úkon dvoustranný vyžadující k platnosti
vyjádření vůle dvou subjektů, odporovalo potom ustanovení § 10 vyhlášky č.
104/1966 Sb. zákonnému ustanovení, což bylo a je nepřípustné. Jinými slovy
řečeno, prováděcí právní předpis se odchýlil od znění právního předpisu
prováděného, což bylo v rozporu s čl. 72 ústavního zákona č. 100/1960 Sb.,
Ústavy Československé socialistické republiky. Navíc je pochybné, zda se v
případě ustanovení § 391 odst. 2 hospodářského zákoníku nejednalo o nepřípustně
široké zmocnění pro podzákonnou normotvornou činnost ministerstva financí.
Je taktéž zřejmé, že se při odevzdání národního majetku do trvalého užívání dle
§ 70 hospodářského zákoníku nejednalo o převod této správy, neboť odevzdávající
státní organizace (v zásadě okresní národní výbor či městský národní výbor)
zůstala
i nadále správcem tohoto majetku, byť se tato správa v podstatě omezila pouze
na dozor nad výkonem práva trvalého užívání (Čapek, K.: Hospodářský zákoník a
předpisy souvisící. 3. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha,
Panorama 1984, str. 134). Neuplatní se proto ani ustanovení § 75 odst. 1 písm.
b) hospodářského zákoníku, které má k ustanovení § 70 téhož zákonného předpisu
z hlediska systematického výkladu blíže než dovolatelkou zmíněný § 391 téhož
zákonného předpisu.
V souzeném sporu jest třeba hledět na posuzovaný právní úkon i z hlediska
principu právní jistoty, jenž je jedním ze základních předpokladů právního
státu. Jedním z prvků právní jistoty je i přístupnost a jasnost neboli
zřetelnost právních norem
a jasnost právního řádu jako celku, a to tak, aby bylo občanovi vždy zřejmé,
které jeho chování je po právu a které je proti právu (Knapp, V.: Teorie práva,
1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, str. 206 a 207). V daném případě se pak
jednalo o zřejmě nepřehlednou
a nesystematickou právní úpravu, k níž ještě v dobách, kdy byl předmětný právní
úkon učiněn, přistupovalo nízké povědomí o právu, přičemž důraz byl kladen
spíše na účelovost výkladu právních předpisů socialistického právního řádu,
směřujícího k dosažení jediného cíle (viz i preambule k hospodářskému
zákoníku), než na právní čistotu a formální náležitosti právních úkonů. Z
pohledu legislativně technického nevhodně zvolená právní úprava, působící
zmatení a potíže při své aplikaci, nemůže být přičítána k tíži těch subjektů
právních vztahů, které v dobré víře předpokládali, že právní úkon, ohledně
jehož formy nesehrávali dominantní roli, je po právní stránce bezvadný. Na
dobrou víru lze usuzovat mimo jiné i z toho, že po dlouhou dobu (téměř čtyřicet
let) byl daný právní vztah konzumován a práva a povinnosti z něj vyplývající
byly plněny, a to z obou stran. S ohledem na právě uvedené i na potřebu ochrany
dobré víry, jakožto dalšího ze znaků principu právní jistoty, je třeba přidržet
se výkladu posuzovaného právního úkonu soustřeďujícího se na projevenou vůli
stran tohoto právního úkonu. Pod zorným úhlem principu právní jistoty není dost
dobře možné hodnotit právní úkon učiněný téměř před čtyřiceti lety jen a pouze
na základě formálních náležitostí bez ohledu na zřejmě projevenou vůli stran o
obsahu a nepřímém předmětu právního vztahu, jenž byl po takto dlouhou dobu
konzumován a práva a povinnosti z něj vyplývající byly naplňovány. Nejvyšší
soud si je vědom toho, že ochrana dobré víry takto nahlížená nemusí být vždy
dobrým výchovným prostředkem vedoucím k vyššímu právnímu vědomí společnosti,
avšak vzhledem k okolnostem daného případu i případů jemu obdobných jevilo se v
rámci spravedlivého a nestranného rozhodování přiléhavějším poskytnutí ochrany
důvěře v právo, tedy důvěře v to, že práva
a povinnosti jednou nezpochybnitelně projevenou vůlí konstituované nemohou být
zpochybňovány jen a pouze na základě přílišného právního formalismu postaveného
na výkladu právního předpisu, odporujícím zásadě platné v moderní demokratické
a právní společnosti, že dohodnuté je nutno zachovávat a plnit.
Z výše uvedených důvodů se dovolací soud ztotožňuje se závěrem učiněným
odvolacím soudem i s jeho odůvodněním. I po nabytí účinnosti vyhlášky č.
104/1966 Sb. bylo možné převést části národního majetku do trvalého užívání
jiným socialistickým organizacím než státním na základě jednostranného právního
úkonu odevzdávající organizace. Není odtažité zopakovat, že k této problematice
zaujal shodný názor – jak ostatně uvedl odvolací soud – i autor komentáře k §
70 hospodářskému zákoníku z roku 1986 JUDr. Karel Čapek, DrSc. (srov. Dušánek,
F. Hospodářský zákoník. Komentář. Praha, Panorama 1986, str. 125), jenž tento
postoj dovozoval taktéž přímo ze znění § 70 hospodářského zákoníku.
Dovolatelce se tedy nepodařilo zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu pokládal za správné a dovolání žalované dle
ustanovení § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl jako nedůvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142
odst. 1 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo
a žalobci v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2007
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu