28 Cdo 340/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobců A/ A. K., a B/ O. K., zastoupených advokátem, proti
žalovanému Zemědělskému družstvu N., o převod vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp.zn. 5 C 1018/93 a sp.zn. 7 C
2/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
5.10.2004, čj. 15 Co 19/2003-68, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci navrhli, aby soud rozhodl o převodu stavby vepřína na stavební
parcele č. 140 v Netíně z vlastnictví žalovaného do jejich vlastnictví podle §
22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Žalovaný navrhl různá řešení k
vypořádání nároku žalobců, který je dán jejich transformačními podíly v
družstvu, a mj.vyjádřil ochotu s vydáním vepřína spolu s kůlnou a sklepem a
zabudovanou technologií, za cenu stanovenou znalcem. Žalobci nesouhlasili s
tímto vypořádáním s odůvodněním, že jim nebyla doložena žádná dokumentace o
ceně technologie.
Soud neprováděl žádné další důkazy a rozsudkem z 16.8.1996, čj. 5 C
1018/93-26, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10.6.1998, čj. 5 C
1018/93-47, návrh zamítl s odůvodněním, že předmětná stavba stojí nejen na
pozemku žalobců ale i dalších vlastníků. Tento rozsudek byl potvrzen ze
stejného důvodu rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8.3.1999, čj. 37 Co
925/96 a 37 Co 547/98-76. Nálezem Ústavního soudu ze dne 9.10.2001, sp.zn.
II.ÚS 277/99, byly rozsudky obou soudů zrušeny; Ústavní soud s poukazem na
novější judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že soudy musí v prvé řadě hledět
na spravedlivé vypořádání účastníků a po zvážení všech okolností ( jako je
např. stanovisko spoluvlastníka pozemku,výše jeho spoluvlastnického podílu,
účelnost využití stavby) může návrhu vyhovět i v případě, že navrhovatel není
vlastníkem celého pozemku.
Řízení pak pokračovalo u soudu prvního stupně za situace, kdy žalovaný
předmětnou stavbu vepřína mezitím smlouvou ze dne 16.3.1998 převedl na třetí
osobu. Soud prvního stupně proto rozsudkem ze dne 3.12.2002, čj. 7 C
2/2002-48, návrh zamítl s odůvodněním, že mu nelze vyhovět proto, že žalovaný
není již vlastníkem předmětné stavby. Neplatnost převodu na třetí osobu soud
neshledal. K odvolání žalobců rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne
5.10.2004, čj. 15 Co 19/2003-68, tak, že rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil.
Odvolací soud odůvodnil svůj rozsudek tím, že ve smyslu ustanovení §
22 odst. 8 zákona o půdě není majitel stavby zákonem omezen ve svém
dispozičním právu ke stavbě tak, jak je tomu v případě § 5 odst. 3 téhož
zákona. Povinnost žalovaného uspokojit nároky i dalších subjektů nebyla
zpochybňována. Odvolací soud vyslovil názor, že skutečnost, že žalobci
uplatnili svůj nárok u soudu, nemůže povinné osobě bránit, aby způsobem, jejž
zákon umožňuje, uspokojila i další oprávněné osoby. V době, kdy žalovaný
uzavřel smlouvu o převodu nemovitosti třetí osobě, byl nárok žalobců soudem
prvního stupně zamítnut. Nebylo prokázáno, že k převodu stavby žalovaný
přistoupil s úmyslem obejít zákon a zabránit uspokojení nároku žalobců. Navíc
nároky žalobců z transformačního podílu nezanikly a žalovaný má i nadále
povinnost je uspokojit, byť jiným způsobem, než jak je upraven v § 22 odst. 8
zákona o půdě.
Žalobci podali proti tomuto rozsudku včasné dovolání, jehož přípustnost
odůvodnili tím, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním
posouzení otázky platnosti převodu stavby vepřína na třetí osobu a vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedením
dokazování. Za otázku zásadního právního významu považují posouzení doposud v
judikatuře jednoznačně neřešené otázky, zda je obcházením smyslu zákona, a to
ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě, když po řádném uplatnění nároku
oprávněné osoby vlastník stavby, aniž je řízení o uplatněném nároku pravomocně
skončeno, budovu, které se uplatněný nárok týká, převede na třetí osobu. Svůj
názor opírají o výklad rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2000, sp.zn. 24
Cdo 111/99 (správně 24 Cdo 1116/99), přičemž citují : „Dovolací soud považuje
za správnou, i když extenzivní, úvahu, že obcházením smyslu zákona, a to
ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě, by bylo, kdyby po řádném uplatnění
nároku oprávněné osoby vlastník stavby úmyslně takto uplatněný nárok obešel“.
Dle dovolatelů žalovaný věděl, že řízení není dosud pravomocně skončeno, a
jednal proto přinejmenším v nepřímém úmyslu znemožnit žalobcům úspěch v řízení.
Poukazují na svůj neúspěšný návrh na vydání předběžného řízení (podaný v jiném
řízení dne 26.3.1999). Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 a § 241a o.s.ř. a
dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Soud prvního stupně ve věci
rozhodoval dvakrát, v obou případech zamítnutím žaloby. Odvolací soud
rozsudkem, jenž je napaden dovoláním, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání by proto bylo přípustné jen v případě, kdyby dovolací soud dospěl k
závěru, že rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním, je po právní stránce
zásadně významný (§ 237 odst. 1 o.s.ř.). Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li
rozsudek odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy a dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o.s.ř.). K takovému závěru dovolací soud nedospěl.
Danou problematikou se dovolací soud již zabýval v rozsudku, jejž
dovolatelé sami zmiňují - tj. v rozsudku ze dne 27.6.2000, sp.zn. 24 Cdo
1116/99, a citují právní závěr tam obsažený. Ten připouští výklad, že převod
stavby poté, kdy její převod podle § 22 odst. 8 zákona o půdě oprávněná osoba u
soudu uplatnila, lze podle okolností a za použití extenzivního výkladu hodnotit
jako obcházení zákona, jež může způsobit neplatnost převodu. Předpokladem ovšem
je, že má soud za prokázáno, že k převodu došlo na s úmyslem vlastníka stavby
takto zákon obejít. Dovolací soud shledal, že v dané věci odvolací soud z
takového výkladu vyšel a jeho skutková zjištění, jež mj. pokrývala i jednání
účastníků o vypořádání transformačního podílu žalobců, a reflektovala obsah
předložených listin, vedla k závěru, že takový úmysl na straně žalovaného
prokázán nebyl. Skutkovými zjištěními soudu se pak dovolací důvod nemůže
zabývat, jestliže přípustnost dovolání je dána jen podle § 237 odst. 1
písm.c) o.s.ř., tj. v případě, kdy přezkoumává rozsudek odvolacího soudu z
důvodu jeho zásadního významu po právní stránce.
Dovolací soud tedy neshledal rozsudek odvolacího za zásadní po právní
stránce a podle § 243b odst. 5 a § 218 písm.c) o.s.ř. dovolání odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z toho že podle výsledku
tohoto řízení by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, tomu však náklady
dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu