28 Cdo 3402/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců
Ing. Tomáše Moláčka, Praha 6 – Suchdol, Kamýcká 685/97, a Ing. Marcely
Moláčkové, Dobříš, Dubinské Kaštánky 460, a dalších účastníků řízení: a) Dipl.
Ing. J. C. M., zastoupeného Mgr. Liborem Keslem, LL.M., advokátem, 110 00
Praha 1, Palackého 740/1, b) K. C.-M., c) Města Dobříše, IČO 0024 2098, 263 01
Dobříš, Mírové náměstí 119, a d) Pozemkového fondu ČR, IČO 4579 7072, 130 00
Praha 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 230/2010 o dovolání dovolatelů: 1.
Ing. T. M., a 2. Ing. M. M., zastoupených Mgr. Martinem Vackem, advokátem, 169
00 Praha 6, Heleny Melířové 15, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
28. 2. 2012, sp. zn. 28 Co 151/2011, takto:
I. Zrušují se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 28
Co 151/2011, i usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 1. 2011, č. j. 10
C 230/2010-437.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Příbrami.
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C
230/2010, bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 1. 2010, č. j. 10 C 230/2000-437. Tímto usnesením soudu prvního stupně byla
odmítnuta žaloba žalobců domáhajících se určení, že účastník tohoto řízení Ing. J. C.-M. a účastnice tohoto řízení K. C.-M. nejsou podílovými spoluvlastníky
(každý z jedné ideální poloviny) pozemku parc. č. 1437/22 v katastrálním území
a obci D. a aby soudním rozhodnutím bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 24. 10. 2006, č. j. 2695/92,
3834/92, 4153/92, R VI 7/2006. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků
tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobců proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 28 Co
151/2011. Tímto rozhodnutím odvolacího soudu bylo usnesení Okresního soudu v
Příbrami ze dne 28. 1. 2011, č. j. 10 C 230/2010-437, potvrzeno; bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. V odůvodnění odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal
usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo,
podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 občanského soudního řádu, ale
odvolání žalobců neshledal důvodným. Odvolací soud především poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo
řízení u Pozemkového úřadu v Příbrami podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., v němž bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva zemědělství –
Pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 24. 10. 2006, č. j. 2695/92, 3834/92,
4153/92, 4158/92, R VI 7/2006, které nabylo právní moci dne 3. 12. 2006. Tímto
rozhodnutím bylo obnoveno spoluvlastnické právo Dipl. Ing. J. C.-M. a K. C. M. k pozemku parc. č. 1437/22 v katastrálním území D. Žalobci se žalobou, podanou
původně dne 30. 5. 2008 u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 53/2008,
domáhali (po upřesnění žalobního návrhu), aby soud vyslovil, že uvedení
účastníci řízení nejsou spoluvlastníky rovněž již uvedeného pozemku a aby tímto
navrhovaným rozhodnutím soudu bylo nahrazeno shora citované rozhodnutí
správního orgánu. Tento návrh žalobců byl usnesením Okresního soudu v Příbrami
ze dne 5. 11. 2010 (které nabylo právní moci 10. 11. 2010) vyloučen k
samostatnému projednání (nadále pod sp. zn. 10 C 230/2010 Okresního soudu v
Příbarmi). Ve své žalobě žalobci Ing. T. M. a Ing. M. M. zpochybňovali
oprávněnost navrácení pozemku parc. č. 1437/22 v katastrálním území D. uvedeným
účastníkům řízení C.-M., neboť mají za to, že tu nebyly splněny zákonné
podmínky pro navrácení pozemku těmto účastníkům řízení, když jeden z původních
vlastníků W. C.-M. nesplňoval podmínku československého státního občanství;
také mají uvedení žalobci za to, že v daném případě nebyla splněna podmínky
přechodu vlastnického práva k pozemku na stát v rozhodném období (25. 2. 1948 –
1. 1. 1990), když tu k přechodu vlastnictví na stát došlo již v roce 1945 ke
dni účinnosti dekretu č.
12/1945 Sb.; žalobci mají rovněž za to, že tu nebyl
splněn restituční titul ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud byl toho názoru, že žalobci jsou aktivně legitimování k podání
žaloby v této právní věci podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního
řádu, neboť byli dotčeni na svých právech rozhodnutím Ministerstva zemědělství
– Pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 24. 10. 2006, jímž bylo obnoveno
spoluvlastnické právo Ing. J. C.-M. a K. C. M. k pozemku parc. č. 1437/22 v
katastrálním území D., který byl až do právní moci citovaného rozhodnutí
správního orgánu veden v katastru nemovitostí jako pozemek ve vlastnictví
(společného jmění manželů) obou žalobců na základě kupní smlouvy uzavřené dne
27. 3. 2003 (s prodávajícím Ing. K.) a na podkladě citovaného správního
rozhodnutí došlo pak v katastru nemovitostí k duplicitnímu vyznačení
vlastnictví k uvedenému pozemku. Řízení o odstranění duplicitního zápisu v
katastru nemovitostí ohledně pozemku parc. č. 1437/22 v katastrálním území D. bylo vedeno u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 53/2008 na základě
určovací žaloby, jež byla podána Ing. J. C.-M. a K. C.-M. Rozsudkem Okresního
soudu v Příbrami ze dne 24. 6. 2009, č. j. 14 C 53/2008-143, potvrzeným
rozsudkem Krajského soudu v Příbrami ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Co 228/2009,
bylo rozhodnuto, že Dipl. Ing. J. C.- M. a K. C.-M. jsou podílovými
spoluvlastníky (každý z jedné ideální poloviny) pozemku parc. č. 1437/22 v
katastrálním území D. Odvolací soud poukazoval dále na to, že žalobci Ing. T. M. a Ing. M. M. se už v
řízení vedeném u Pozemkového úřadu v Příbrami domáhali svého účastenství v
tomto správním řízení, ale nebylo jim vyhověno rozhodnutím Pozemkového úřadu v
Příbrami ze dne 31. 3. 2006 o tom, že Ing. T. M. a Ing. M. M. nejsou účastníky
řízení ve věci vydání sporného pozemku, a toto rozhodnutí Pozemkového úřadu v
Příbrami bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Ústředního
pozemkového úřadu ze dne 23. 6. 2006 (č. j. 21983/06-17170). Odvolací soud s
poukazem na ustanovení § 245 občanského soudního řádu byl toho názoru, že
žalobci mohli podat svou žalobu u soudu (jako osoby dotčené na svých právech
rozhodnutím správního orgánu), i když nebyli účastníky správního řízení u
pozemkového úřadu.
Pokud však šlo o to, zda žaloba žalobců podle ustanovení § 244 a § 246
občanského soudního řádu byla podána včas, byl odvolací soud (shodně se soudem
prvního stupně) toho názoru, že tato žaloba byla žalobci Ing. T. M. a Ing. M. M. podána opožděně po uplynutí lhůty uvedené v § 247 odst. 1 občanského
soudního řádu. Odvolací soud k doložení tohoto svého závěru poukazoval na to,
že „žalobci o restitučním řízení, vedeném u Pozemkového úřadu v Příbrami
věděli, v tomto řízení se domáhali účastenství a o vydaném rozhodnutí
pozemkového úřadu ze dne 24. 10. 2006 byli vyrozuměni, a to na základě přípisu
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 13. 11. 2007, č. j. 2011-974/2007-1, kterým jim byla zaslána odpověď na jejich stížnost na úřední
postup katastrálního pracoviště v Příbrami“. Odvolací soud dovozoval, že
žalobci se o vydání rozhodnutí pozemkového úřadu dověděli již v listopadu roku
2007, takže je třeba považovat jejich žalobu za podanou opožděně“. Odvolací
soud byl toho názoru, že „počátek běhu dvouměsíční lhůty pro ty osoby, které
nebyly účastníky správního řízení, avšak byly vydaným rozhodnutím správního
orgánu dotčeny na svých právech, je třeba počítat od okamžiku, kdy se
prokazatelně o vydaném rozhodnutí dověděly“. Odvolací soud také neshledal důvodnou námitku žalobců o nicotnosti rozhodnutí
Pozemkového úřadu Příbram ze dne 24. 10. 2006, neboť toto rozhodnutí netrpělo,
podle názoru odvolacího soudu, žádnými vadami, vyvolávajícími nicotnost
správního aktu. Odvolací soud proto potvrdil usnesení soudu prvního stupně jako věcně správnéve
smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech
řízení před soudem prvního stupně). O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 244 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 občanského soudního řádu s
přihlížením k tomu, že ostatním účastníkům řízení než žalobcům žádné náklady v
odvolacím řízení nevznikly. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobcům ve dnech 5. 4. a 9. 4. 2012 a
dovolání bylo žalobci, zastoupenými advokátem, předáno na poště dne 27. 5. 2012
k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu. Žalobci ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil usnesení
odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2012 (sp. zn. 28 Co 151/2011 Krajského soudu v
Praze) ve výroku označeném I. (o potvrzení usnesení soudu prvního stupně),
jakož i usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2011, č. j. 10 C
230/2010-437, a aby věc byla vrácena soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dovolatelé co do přípustnosti svého dovolání poukazovali na ustanovení § 239
odst. 3 občanského soudního řádu, jakož i na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňovali, že
řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé zejména zdůrazňovali, že odvolací soud ve svém usnesení ze dne 28. 2.
2012 „nesprávně posoudil otázku včasnosti podání žaloby v rozporu s právním
řádem České republiky“. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud ve svém
usnesení z 28. 2. 2012 nesprávně posoudil otázku lhůty k podání žaloby podle
ustanovení části páté občanského soudního řádu v případě, že je žaloba podávána
osobou odlišnou od účastníka předchozího správního řízení. Podle názoru
dovolatelů lhůtu dvou měsíců podle ustanovení § 247 občanského soudního řádu
lze aplikovat pouze u účastníků správního řízení, kterým bylo doručeno
rozhodnutí správního orgánu; dovolatelé dovozovali, že z „žádného právního
předpisu nevyplývá, že by osoba, jež nebyla účastníkem správního řízení, musela
podat žalobu podle části páté občanského soudního řádu ve lhůtě dvou měsíců od
okamžiku, kdy se o rozhodnutí správního orgánu dověděla“. Dovolatelé mají za
to, že tu odvolací soud přikročil k extentívnímu výkladu uvedeného ustanovení,
který je nepřípustný; „soud nemůže vyplnit mezeru v právní úpravě tam, kde
zákonodárce podání návrhu žádnou lhůtu nesvázal“. Dovolatelé dovozovali, že v
daném případě nebylo restituční řízení vedeno s oprávněnou osobou, a pokud tu
neexistovala oprávněná osoba (otázku existence oprávněné osoby si měl správní
orgán posoudit jako otázku předběžnou), neměl správní orgán vést řízení podle
zákona č. 229/1991 Sb., ale měl vést řízení podle správního řádu s okruhem
účastníků řízení vymezeným v § 14 zákona č. 71/1967 Sb. (správního řádu); pokud
měli být Ing. T. M. a Ing. M. M. účastníky správního řízení, jako osoby
oprávněné, mělo jim být rozhodnutí pozemkového úřadu doručeno. Nedošlo tu proto
na straně uvedených žalobců ke zmeškání dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle
ustanovení části páté občanského soudního řádu. Dovolatelé jsou také přesvědčeni, že správní řízení, které předcházelo vydání
rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 24. 10. 2006, bylo v daném případě vedeno s
neoprávněnou osobou; tzv. blokační ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. se tu
nemělo aplikovat. Odkud by za této situace uvedení žalobci nebyli aktivně
legitimováni ani v řízení podle části páté občanského soudního řádu, pak byl
takový restriktivní výklad ustanovení § 247 občanského soudního řádu v rozporu
s jejich právem na ochranu jejich vlastnického práva i s právem na spravedlivý
proces. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že na jejich straně nenastala žádná právní
skutečnost, která by měla za následek zánik vlastnického práva k pozemku, který
nabyli kupní smlouvou; chybně se tedy soudy v řízení o určovací žalobě C. M. řídily rozhodnutím pozemkového úřadu s tím, ze tu platí prezumpce správnosti
takového rozhodnutí, o němž měly za to, že má konstituvní účinky a že mělo za
následek zánik vlastnického práva T. a M. M. Dovolatelé mají za to, že
rozhodnutí pozemkového úřadu nemůže mít v žádném případě za následek zánik
vlastnického práva pozdějšího nabyvatele věci v případě, kdy v restitučním
řízení neexistuje oprávněná osoba (jak tomu bylo v daném případě, kdy pozemek
byl vydán restituentům, aniž byli, podle názoru dovolatelů, oprávněnými
osobami).
Rozhodnutí pozemkového úřadu pak může být soudem přezkoumáno jedině v
řízení podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu, a to s účinky
případného nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu rozhodnutím soudu. Dovolání dovolatelů je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 občanského
soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího
soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu
(žaloby). Dovolání dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že řízení v této právní
věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu lze
dovolání podat z toho důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a také z toho důvodu, že rozhodnutí
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rozhodnutích uveřejněných pod č. 49/19987 a č. 69/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu
řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil už v průběhu
řízení (nikoli až při rozhodování soudu) a jestliže tento nesprávný postup
soudu měl za následek odnětí možnosti účastníku řízení (zejména dovolateli)
jednat před soudem. – Dovolací soud neshledal, že by v této právní věci došlo v
řízení před soudy obou stupňů k vadě tohoto druhu.
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže soud posoudí
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
publikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.
13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávané odvolání proti usnesení
soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby zejména podle ustanovení § 244, § 246
odst. 1, § 247 odst. 1 a § 250g odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl-li správní
orgán podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z
občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1
občanského soudního řádu) a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci,
může být tatáž věc projednávána na návrh v občanském soudním řízení.
Podle ustanovení § 246 odst. 1 občanského soudního řádu k návrhu podle § 244
odst. 1 o.s.ř. je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech
rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena,
změněna, zrušena nebo zamítnuta; tento návrh se nazývá žalobou.
Podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu žaloba musí být podána
ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Zmeškání této lhůty
nelze prominout.
Podle ustanovení § 250g odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu soud žalobu
odmítne, byla-li podána opožděně.
Podle ustanovení § 55 občanského soudního řádu se lhůtou podle občanského
soudního řádu rozumí lhůty, které tento předpis stanoví k provedení úkonu v
řízení; jinak, je-li to třeba, stanoví procesní lhůtu předseda senátu.
Odvolací soud v daném případě odmítl žalobu žalobců jako opožděně podanou s
poukazem na ustanovení § 250g odst. 1 písm. a) a na ustanovení § 247 odst. 1
občanského soudního řádu.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 2/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl k otázce lhůty k podání žalob podle
páté části občanského soudního řádu, uvedené v § 247 odst. 1, věta první,
občanského soudního řádu, zaujat právní závěr (na str. 6/44/), že „lhůta k
podání žaloby ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, uvedená v
ustanovení § 247 odst. 1, věta první, občanského soudního řádu, je lhůtou
procesně právní“.
Z uvedeného výkladového stanoviska, přijatého občanskoprávním a obchodním
kolegiem Nejvyššího soudu „v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů“ (viz
§ 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.), dovolací soud vycházel i v této právní věci
a nemohl tedy shledat odpovídajícím ustanovení § 250g odst. 1 písm. a) a § 247
odst. 1 občanského soudního řádu výkladový závěr odvolacího soudu v jeho
usnesení ze dne 28. 2. 2012 (sp. zn. 28 Co 151/2011 Krajského soudu v Praze)
doplňující procesní ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu
hmotněprávním předpokladem, že „počátek běhu dvou měsíců lhůty pro ty osoby,
které nebyly účastníky řízení, avšak byly vydaným rozhodnutím správního orgánu
dotčeny na svých právech, je třeba počítat od okamžiku, kdy se prokazatelně o
vydání správního rozhodnutí dověděly“. Protože ustanovení § 247 odst. 1
občanského soudního řádu, upravující uvedenou procesní lhůtu, neobsahuje takový
zákonný předpoklad, nýbrž stanoví procesní lhůtu jen v souvislosti s doručením
rozhodnutí správního orgánu, dovolací soud musel dospět k závěru, že odvolací
soud nesprávně aplikoval na posouzení odvolání žalobců proti usnesení soudu
prvního stupně o odmítnutí žaloby ustanovení § 247 odst. 1 a ustanovení §ú 250g
odst. 1 občanského soudního řádu o zmeškání lhůty k podání žaloby, a to jako
ustanovení na daný případ nedopadající.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6
občanského soudního řádu svým usnesením ke zrušení usnesení odvolacího soudu,
napadeného dovoláním žalobců.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 28. 1. 2011 (č. j. 10 C 230/2010-437
Obvodního soudu v Příbrami) zrušil dovolací soud i toto usnesení a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, občanského
soudního řádu).
V dalším řízení bude soud prvního stupně mít na zřeteli při posuzování žaloby z
hlediska její včasnosti, přípustnosti a důvodnosti zejména závěry stanoviska
uveřejněného pod č. 2/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem.
V dalším řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci i o nákladech řízení
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 2 občanského soudního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu