28 Cdo 3410/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: a) P. K., a b) I. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 6. 2006, sp. zn. 58 Co 155/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 150/99 (žalobců P. K. a I. K., zastoupených advokátem, proti žalované M. č. P. 4, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě, podané v této právní věci u soudu 17. 5. 1999, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 23. 1. 2006, čj. 27 C 150/99-164. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců I. K. a P. K., aby žalované M. č. P. 4 bylo uloženo vydat žalobcům ideální polovinu domu čp. 500 s pozemkem parc. č. 487 (o výměře 177 m2) a s pozemkem parc. č. 488/2 (o výměře 36 m2) a také s pozemkem parc. č. 488/3 (o výměře 23 m2) v katastrálním území P. – K. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14. 6. 2006, sp. zn. 58 Co 155/206. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně plně potřebné skutečnosti pro rozhodnutí a věc hodnotil správně i po právní stránce.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci byla podána žaloba dne 17. 5. 1999, a to právními předchůdkyněmi žalobců R. E. a E. P., a byla koncipována jako žaloba na vydání ideální poloviny sporných nemovitostí, když právní předchůdkyně žalobců v žalobě popíraly okolnosti nabytí sporných nemovitostí žalovanou i odnětí ideální poloviny nemovitostí státem, s tím, že svůj návrh na vydání nemovitostí podávají z důvodu vydržení. V řízení o této žalobě po předchozích zrušovacích rozhodnutích odvolacího soudu z 21. 3. 2001 a z 18. 5. 2005 soud prvního stupně usnesením z 11. 7. 2005, čj. 27 C 150/99-150, vyzval
(v intencích zrušovacího usnesení dovolacího soudu) k doplnění žaloby ohledně skutečností k otázce vydržení a poučil žalobce o možnosti odmítnutí žaloby při nesplnění učiněné výzvy k doplnění žaloby. Odvolací soud měl za to, že podáním z 9. 8. 2005 bylo sice na uvedenou výzvu soudu reagováno ze strany žalujících, ale soudem prvního stupně vyžadovaná sdělení o rozhodných skutečnostech nebyla učiněna. V průběhu řízení obě původní žalobkyně R. E. a E. P. zemřely a do řízení vstoupili žalobci P. K. a I. K. Tito žalobci pak byli dále soudem poučeni v souladu s ustanovením § 119a občanského soudního řádu před vyhlášením rozhodnutí v této právní věci, ale další doplňující údaje neuvedli a důkazy k doložení žalobních tvrzení nenavrhli. Odvolací soud proto (shodně se soudem prvního stupně) měl za to, že původní vlastnicí sporných nemovitostí – manželé E. poté, co jim byly nemovitosti odňaty ve prospěch státu, nemohly být s ohledem na všechny okolnosti případu, za kterých došlo k odnětí majetku, v dobré víře, že vlastnické právo k nemovitostem opět nabyli, a to jak tvrdili, vydržením. Podle názoru dovolacího soudu se soud prvního stupně správně vypořádal a předmětem sporu i z hlediska předchozích sporů, které právní předchůdkyně žalobců vedla u Obvodního soudu pro Prahu 4, když se domáhala vydání poloviny sporných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to i určovací žalobou, ale v obou těchto řízeních byla se svými nároky neúspěšná.
Odvolací soud dále uváděl, že nesdílí názor dovolatelů, že na tuto právní věc nelze aplikovat ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s ustanoveními § 2 odst. 1 písm. c) a b) téhož zákona, a to proto, že v daném případě byl původní vlastník nemovitostí R. E. čs. občanem české národnosti a režim dekretu č. 108/1945 Sb. na něj tedy nedopadal. Odvolací soud naproti tomu je toho názoru, že je v tomto případě dána aplikovatelnost zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ, když tu došlo k přechodu vlastnictví na stát podle dekretu č. 108/1945 Sb. a když došlo
i k vydání správního aktu podle ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990). Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňoval, že v tomto řízení nebylo prokázáno, že by právním předchůdcům žalobců, popřípadě žalobcům, svědčilo vlastnické právo ke sporným nemovitostem a že by tak byli oprávněni domáhat se jejich vydání; proto odvolací soud dospěl k výslednému právnímu závěru, že soud prvního stupně správně rozhodl o zamítnutí žaloby žalobců.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 9. 8. 2006 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 3. 10. 2006 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 14. 6. 2006 (sp. zn. 58 Co 155/2006 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 23. 1. 2006 (čj. 27 C 150/99-164 Obvodního soudu pro Prahu 4) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé zdůrazňovali především svůj právní názor, že na projednávanou právní věc (jmenovitě na případ konfiskace majetku původního vlastníka Ing. R. E.) „se zákon č. 87/1991 Sb. nevztahuje“.
Ke konfiskaci jedné ideální poloviny domu čp. 500 v Praze 4 podle dekretu
č. 108/1945 Sb. došlo v daném případě na základě rozhodnutí tehdejšího Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. z 24. 12. 1949, čj. CÚ III 182/1949. Přípisem finančního odboru bývalého Ústředního národního výboru hlavního města P. ze 4. 1. 1955, zn. Fin/3-193.1 – 1.XI.1954, byla zamítnuta žádost R. E. o vrácení konfiskované jedné poloviny domu čp. 500 v P. 4, a to s odůvodněním, že
„se nejedná o rodinný domek podle směrnice Ministerstva vnitra z 12. 6. 1951“. Dovolatelé dále uváděli, že „postupnou socializací pak přišla o svou polovinu domu čp. 500 s pozemky i manželka Ing. R. E. – R. E. po roce 1959“ (tato polovina domu jí však byla vrácena podle restitučních předpisů).
Dovolatelé jsou toho názoru, že v daném případě „konfiskace majetku Ing. R. E. podle dekretu č. 108/1945 Sb. je neplatná od samého počátku a že došlo ke zneužití tohoto předpisu pro účely socializace“ nemovitého majetku, o nějž jde v tomto řízení. Dovolatelé poukazovali na to, že původní vlastník jedné ideální poloviny uvedeného domu čp. 500 v P. 4 Ing. R. E. byl občanem německé národnosti, měl státní občanství Československé republiky, které však po 10. 10. 1938 pozbyl a získal německé státní občanství podle zákona č. 300/1938 Sb. (když měl tzv. domovské právo v obci V., tedy v obci ležící v S., které byly připojeny k bývalé Německé říši). Čs. státní občanství získal Ing. R. E. zpět na základě své žádosti ze 14. 12. 1949 po vydání osvědčení Obvodním národním výborem v P. XV.
Podle názoru dovolatelů „rozhodnutím o konfiskaci majetku Ing. R. E. došlo k porušení ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb., protože byl takto konfiskován majetek osoby, která měla čs. státní občanství. Podle dekretu č. 108/1945 Sb. mělo dojít ke konfiskaci majetku Němců, zrádců a kolaborantů, kteří se v době 1938 – 1945 dopustili velezrady v období ztráty samostatnosti a svobody čs. státu a jeho zániku okupací. Na občanech německé národnosti bylo, aby prokázali, že se neprovinili proti českému a slovenskému národu. Požadovaný důkaz podle dekretu č. 108/1945 Sb. prokázal Ing. R. E. dostatečným způsobem jako účastník domácího odboje v době okupace a za tuto činnost byl zatčen Gestapem a byl pak odsouzen 23. 4. 1945 k trestu smrti, ale Ing. E. se v květnu 1945 při vypuknutí pražského povstání dostal z vězení na svobodu.
Dovolatelé jsou toho názoru, že „povinnost vydat věc podle zákona č. 87/1991 Sb. se vztahuje na případy taxativně uvedené v § 6 odst. 1 tohoto zákona“, ale že „v souvislosti s § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) a § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba uvést, že tato ustanovení nelze použít na případy podle dekretu č. 108/1945 Sb.“.
Dovolatelé ve svém dovolání uváděli, že pozemková parcela č. 488 v katastrálním území P. – K. (o výměře 614 m2) byla již vrácena, a to rozhodnutím Magistrátu hl. m. P. – pozemkového úřadu z 1. 10. 1998, čj. PÚ 3546/92; šlo o pozemek který „i původní vlastníci užívali“, jak mají za to dovolatelé.
Dovolatelé poukazovali i na to, že původními žalobci v této právní věci byli R. E. a E. P., po jejichž úmrtí bylo dále jednáno se žalobci P. K. a I. K., jako s jejich právními nástupci.
Podle názoru dovolatelů byl nárok na vydání jedné ideální poloviny domu čp. 500 v Praze 4 (jež byla neoprávněně konfiskována původními vlastníku Ing. R. E.) uplatněn včas a nebylo tedy po právu zamítnutí žaloby o vydání tohoto ideálního dílu nemovitosti rozsudku soudů obou stupňů v právní věci, jež byla vedena
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 268/92, a to s odůvodněním rozhodnutí soudu, že „žaloba byla podána po stanovené lhůtě“.
Žalovaná M. č. P. 4 ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů navrhovala, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno, protože v daném případě soudy obou stupňů v řízení před nimi vedeném „řádně zhodnotily provedené důkazy a také jejich právní závěry jsou správné“.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání
i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 27 C 150/99 Obvodního soudu pro Prahu 4), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Dovolatelé vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu zejména to, že tento soud neshledal důvodným jejich tvrzení, že nabyli vlastnictví k nemovitostem, na něž v řízení uplatnili nárok, vydržením. Vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu, že nesprávně vycházel z právního názoru, že při posuzování nároku na vydání ideální poloviny domu čp. 500 v P. 4, K R. 24 a stavební parcely 487 v katastrálním území P. – K., je třeba mít za to, že se na tento nárok vztahují ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Je třeba však mít na zřeteli, že při posuzování obou dovolateli uváděných otázek vycházel odvolací soud z právních závěrů, obsažených v judikatuře obecných soudů, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, i z uveřejněných právních závěrů Ústavního soudu ČR.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že tvrzení držitele o tom, že držená věc mu patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá soudit, že toto přesvědčení držitele bylo důvodné po celou vydržecí dobu.
Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/1986, na str. 192 – 193, bylo vysvětleno, že „dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si např. přisvojuje určitou věc; jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování; předmětem dokazování však mohou být skutečnosti vnějšího světa, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o jeho dobré víře, že mu věc patří“.
Ve smyslu těchto právních závěrů odvolací soud postupoval při zjišťování, objasňování a posuzování tvrzení žalobců o vydržení vlastnického práva k nemovitostem, jež byly mezi žalobci a žalovanou spornými, a to na straně jejich právních předchůdců a jich samotných. Dovolatelé neuváděli, že by soudy obou stupňů neprovedly některé jimi navržené důkazy, jež by pokládaly za významné k doložení otázky vydržení vlastnického práva v daném případě, ale vytýkali, že jimi uváděné skutkové údaje, předložené listinné důkazy, ale i další v řízení provedené důkazy nebyly soudy obou stupňů a zejména odvolacím soudem správně zhodnoceny. K tomu lze ovšem rovněž poukázat na právní závěry z uveřejněné judikatury soudů; např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že „dovolacím důvodem, nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů“, protože hodnocení důkazů soudům podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu náleží podle procesní zásady volného hodnocení důkazů soudy; v daném případě pak rovněž nešlo o to, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která by bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala (srov. rovněž již uvedené rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud šlo o otázku, zda se tato projednávané právní věci týká i právní úprava obsažená v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze přehlédnout, že v této otázce měl odvolací soud na zřeteli právní závěr Ústavního soudu ČR k této otázce (jak na něj odvolací soud ve svém rozsudku ze 14. 6. 2006 poukazoval), že totiž „Ústavní soud ČR vychází z aplikovatelnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tam, kde došlo k přechodu vlastnictví podle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, a kde k vydání správního aktu došlo v rozhodném období a byla-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody“ (viz nález Ústavního soudu ČR z 24. 9. 1997, II.ÚS 252/96, uveřejněný pod č. 108 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Lze rovněž poukázat na to, co bylo uvedeno v usnesení pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů), že totiž „konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno“.
Za těchto uvedených okolností, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelů, že v tomto případě odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními občanského zákoníku o vydržení a ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, o tom, na které případy se vztahuje vydání věci podle tohoto zákona), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované městské části v řízení
o dovolání náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. července 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu