28 Cdo 3418/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobců a) P. T., a b) M. T., obou zastoupených Mgr. Miroslavem
Neradem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti žalovaným 1. Ing. J.
S., a 2. D. S., oběma zastoupeným JUDr. Marií Chalupovou, advokátkou se sídlem
v České Třebové, Čechova 396, o zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 23/2008, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2009, č. j. 30
Co 547/2008-77, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení
částku 21.783,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta
Mgr. Miroslava Nerada.
Žalobci se na žalovaných domáhali zaplacení částky 120.000,- Kč s přísl. s
odůvodněním, že se jedná o rezervační poplatek, resp. zálohu na kupní cenu
nemovitostí, které měli žalobci v úmyslu od žalovaných koupit. Částku převzal
E. S., bratr žalovaného, coby realitní makléř. K uzavření kupní smlouvy
nedošlo, a žalobci tak požadovali vrácení žalované částky, což se však nestalo.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 7. 2008, č. j. 11 C 23/2008-43,
byla žaloba zamítnuta a bylo jím též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze shora citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně
částku 120.000,- Kč s přísl., v zamítavém výroku ohledně části úroků z prodlení
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl též o nákladech řízení před
soudem prvního i druhého stupně. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně
došel k závěru, že ústní dohoda, uzavřená mezi žalovanými a E. S., byla
smlouvou příkazní podle ust. § 724 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a E. S. se v ní
jako příkazník zavázal pro žalované coby příkazce zajistit „veškeré
záležitosti“ související s prodejem jejich nemovitostí, s výjimkou uzavření
smlouvy o smlouvě budoucí, úschovy, zástavní smlouvy a kupní smlouvy. V
rezervační smlouvě, již soudy obou stupňů posoudily jako smlouvu inominátní
podle § 51 obč. zák., uzavřené mezi žalobci a E. S. bylo uvedeno, že E. S. je
oprávněn výlučně zastupovat žalované při prodeji v dohodě označených
nemovitostí, konkrétně že je oprávněn zastupovat žalované při všech úkonech
týkajících se prodeje těchto nemovitostí s výjimkou podpisu smlouvy o smlouvě
budoucí, úschovy, zástavní smlouvy a kupní smlouvy jako jejich výhradní
zástupce. V dohodě je uvedeno, že žalobci složili před podpisem smlouvy k rukám
realitního makléře částku 120.000,- Kč jako rezervační poplatek. V případě, že
bude uzavřena vlastní kupní smlouva, bude tento poplatek započten na úhradu
části kupní ceny. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že z rezervační smlouvy nevyplývá, za
jakých okolností mají žalobci právo na vrácení rezervačního poplatku, avšak
dovodil, že jde o platbu, která má charakter zálohy na kupní cenu předmětných
nemovitostí. Ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že k uzavření kupní smlouvy nedojde,
odpadl důvod plnění a záloha se stala bezdůvodným obohacením ve smyslu § 451
odst. 2 obč. zák. Pro posouzení pasivní legitimace žalovaných byla klíčová
otázka, zda byl realitní makléř přímým zástupcem žalovaných, přičemž odvolací
soud na ni odpověděl kladně.
Proti měnícímu výroku o věci samé rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní
dovolání, které opírají o přípustnost pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé, a jeho důvodnost spatřují v nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaní ve svém dovolání vyjádřili názor, že rozhodnutí odvolacího soudu je
nelogické, pokud jde o výklad a aplikaci ust. § 451 obč. zák., neboť se jim
uskutečněným plněním nedostalo majetkové hodnoty, která by se v jejich majetku
projevila zvýšením aktiv či snížením pasiv. Poukazují na to, že český právní
řád nezná rozlišení přímého a nepřímého zastoupení v souvislosti s bezdůvodným
obohacením, a argumentace odvolacího soudu je tedy v tomto směru nadbytečná.
Žalovaní rovněž zdůrazňují, že úhrada rezervačního poplatku byla důsledkem
ujednání mezi žalobci a E. S., přičemž oni byli pouze srozuměni s tím, že
dojde-li k uzavření kupní smlouvy, bude rezervační poplatek odečten od kupní
ceny, a kupní cena tedy bude ve výsledku o tuto částku nižší. V situaci, kdy k
vlastnímu uzavření kupní smlouvy nedošlo, byl pasivně legitimovaným subjektem,
jenž mohl být žalován o vydání předmětné částky, E. S., který tuto částku
převzal, a nikoliv žalovaní. V dovolání je též uvedeno, že během řízení
žalovaní dotčené nemovitosti darovali E. S., a necítí se tedy být pasivně
legitimováni ani z hlediska vlastnictví. Závěrem žalovaní navrhli, aby dovolací
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu,
zdůraznili, že E. S. byl nade vší pochybnost přímým zástupcem žalovaných, a
navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009
Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu – dále jen „o. s.
ř.“ (viz článek II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb. – o. s. ř.)
zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobami
k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je dána podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
důvodnost je pak tvrzena podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Je-li dovolání přípustné, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve
tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm.
a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu se
však žádné zmatečnostní či jiné závažné procesní vady potencionálně ovlivňující
výsledek sporu nepodávají.
Dovolání však není důvodné.
Žalovaní ve svém dovolání vytýkají odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci § 451
obč. zák. vzhledem k tomu, že jejich majetek se v důsledku nevrácení
rezervačního poplatku nezměnil, a nemohlo tudíž na jejich straně dojít ke
vzniku bezdůvodného obohacení, naopak naznačují, že pokud se někdo na úkor
žalobců bezdůvodně obohatil, byl to E. S. Dovolací soud se zde však ztotožňuje
se závěry odvolacího soudu v tom smyslu, že ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že
kupní smlouva mezi žalobci a žalovanými nebude uzavřena, odpadl právní důvod,
na jehož základě byla platba v podobě rezervačního poplatku poskytnuta. V čl.
II odst. 4 rezervační smlouvy uzavřené mezi žalobci a E. S. se uvádí, že „v
případě, že bude uzavřena vlastní kupní smlouva, bude tento poplatek započten
na úhradu části kupní ceny“, a je tedy zcela správný výklad odvolacího soudu,
podle kterého se jedná v daném případě o zálohu na kupní cenu nemovitostí,
která musí být v situaci, kdy k uzavření kupní smlouvy nedošlo, žalobcům
vrácena. Tvrdí-li žalovaní, že nemohlo na jejich straně dojít k bezdůvodnému
obohacení, neboť se jejich majetek v důsledku nevrácení rezervačního poplatku
nijak nezměnil, je takový argument lichý. To, že se na jejich majetku
neprojevila žádná změna, totiž nebylo způsobeno tím, že by k bezdůvodnému
obohacení nedošlo, ale tím, že jim rezervační poplatek nebyl předán realitním
makléřem, tedy E. S. Z provedeného dokazování nepochybně vyplývá, že E. S.
jednal jako přímý zástupce žalovaných, což znamená, že jednal jejich jménem a
na jejich účet, a porušil-li ústní dohodu uzavřenou mezi ním a žalovanými tím,
že jim rezervační poplatek nepředal, je na žalovaných, aby se takovému jednání
bránili soudní cestou; není však možné, aby tímto jednáním byli na svých
právech kráceni žalobci. Ti totiž neměli důvod pochybovat o tom, že E. S. je
přímým zástupcem žalovaných, a to ať už vzhledem ke znění rezervační smlouvy
(viz její čl. I odst. 1, stejně jako čl. II odst. 1), nebo vzhledem k jednání
žalovaných. Z výše uvedeného vyplývá, že E. S. není subjektem pasivně
legitimovaným v tomto sporu.
Odvolací soud podle názoru dovolatelů nadbytečně rozebral problematiku přímého
a nepřímého zastoupení, když český právní řád takové rozlišení nezná. Pravdou
je, že zákonná úprava pamatuje pouze na zastoupení přímé, avšak zastoupení
nepřímé nevylučuje, a to je institutem známým v právní teorii (viz konstantní
výklad ust. § 22 odst. 1 obč. zák.). V rozhodované věci však otázka nepřímého
zastoupení ustupuje do pozadí, neboť se v daném případě jedná o zastoupení
přímé (které je pro příkazní smlouvu charakteristické), kdy realitní makléř
jednal jménem a na účet dovolatelů. Sami žalovaní existenci přímého zastoupení
nevyvrátili, když dle spisového materiálu naopak uváděli, že E. S. jednal na
základě zastoupení, resp. jejich pověření či zmocnění (viz např. vyjádření k
odporu datované dne 25. 5. 2008 na č. l. 25, protokol o jednání ze dne 10. 7.
2008 na č. l. 32, text vyjádření žalovaných k odvolání ze dne 2. 11. 2008 na č.
l. 58 atd.).
Dovolatelé rovněž uvádějí, že dotčené nemovitosti převedli darovací smlouvou na
E. S., takže se necítí být pasivně legitimováni ani z hlediska vlastnictví. To,
že během řízení došlo ke zcizení nemovitostí, je však zcela nerozhodné, neboť
tím nemůže být ovlivněna otázka vzniku bezdůvodného obohacení, jde-li o
rezervační poplatek.
Nejvyšší soud tedy došel k závěru, že dovolací důvod nebyl naplněn, shledal
právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání podle ust. § 243b odst. 2,
část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, věty první, a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Žalobcům vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají
ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 18.005,- Kč podle ust. § 3
odst. 1, bod 4, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
vyhlášky č. 277/2006 Sb, a režijního paušálu ve výši 300,- Kč podle ust. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., obojí
navýšené o DPH podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 21.783,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu