28 Cdo 3429/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce: RANDA, s. r. o., se sídlem Bystré, Sulkovská 80, zastoupen JUDr.
Ervínem Perthenem, advokátem v Hradci Králové, Velké Náměstí 135/19, proti
žalované: Česká republika
– Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
842.723,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
18 C 147/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
16. 5. 2011, č. j. 68 Co 120/2011-94, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 6. 2010, č. j. 18 C
147/2009-65, kterým byla žaloba o zaplacení 842.723,- Kč s příslušenstvím
zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech
odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků.
Předmětem řízení byla žaloba o zaplacení částky 842.723,- Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody, jejíž vznik žalobce odvozoval od konkursního
řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 21/2004.
Podle žalobce měl Krajský soud v Hradci Králové povinnost dohlížet na to, aby
nedocházelo k nehospodárnému provozu podniku úpadce VITKA Brněnec a. s.; v
důsledku vedení provozu podniku nebylo možné zaplatit pohledávky žalobce mající
charakter konkursních pohledávek za podstatou. Soud nevyzval správce konkursní
podstaty k podání potřebných vysvětlení, neprovedl žádné šetření a proti
nehospodárnému provozu podniku nijak nezasáhl, přičemž správci nedal ani pokyn
k zajištění nápravy. Žalovaný označil tvrzení žalobce jako neurčitá a v řízení
navíc neprokázaná. Žalovaný též upozornil na skutečnost, že konkursní řízení
vedené na majetek úpadce není dosud pravomocně skončeno. Úvahy žalobce o tom,
že již z aktuálního stavu konkursního řízení je zřejmé, že pohledávky za
podstatou nebudou uspokojeny, žalovaný označil za předčasné.
Soud prvního stupně žalobu zamítl pro její předčasnost. Uvedl, že nelze
postavit najisto, že žalobce nebude vůbec z majetku úpadce uspokojen; takový
závěr je možné učinit až po vydání konečného rozvrhového usnesení. Odvolací
soud se se závěry osudu prvního stupně ztotožnil a podepřel je ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8.
2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010). V rámci dosud probíhajícího konkursního
řízení před Krajským soudem v Hradci Králové (sp. zn. 43 K 21/2004) nebylo ve
vztahu k žalobci vydáno rozvrhové usnesení; vydáno bylo pouze jedno částečné
rozvrhové usnesení dne 21. 12. 2007, které nabylo právní moci dne 22. 1. 2008 a
jež se týkalo dvou jiných věřitelů. Žalobce prokazuje vznik škody z usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2009, č. j. 43 K 21/2004-8, v
němž byl zamítnut návrh žalobce – věřitele na vydání závazného pokynu správci
konkursní podstaty k vyplacení nájemného. Odvolací soud k tomu doplnil, že ani
z odůvodnění posledně jmenovaného usnesení není možné učinit závěr o
neuspokojení pohledávky žalobce v konečném rozvrhovém usnesení. Po dalším
podrobném rozboru právních aspektů problematiky potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé
a jako důvody dovolání označil vadu řízení s následkem nesprávného rozhodnutí a
nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu uvedl
okamžik vzniku posuzované škody; zda je tímto okamžikem nutně až pravomocné
skončení konkursního řízení, nebo vydání (splnění) rozvrhového usnesení,
případně zda může být okamžikem vzniku škody již situace, kdy je již v průběhu
konkursního řízení zcela zřejmé, že pohledávky žalobce nemůže být uspokojena.
Žalobce též uvedl otázku, zda je soud povinen provádět dokazování o tvrzení
žalobce, že v konkursní (majetkové) podstatně není dostatek prostředků ani na
částečnou úhradu pohledávky za podstatou. V rámci vylíčení dovolacích důvodů
tvrdil, že již konkursní soud v pravomocném usnesení ze dne 13. 11. 2009
potvrdil nedostatek prostředků v konkursní podstatě. V dalším textu
rekapituloval skutkový i právní stav věci a navrhl zrušení rozsudků soudů obou
nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, bylo
uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena
jinak.
Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti podaného dovolání dospěl k
závěru, že ve věci není dán potřebný judikatorní přesah rozhodnutí odvolací
instance. Dovolání proto posoudil jako nepřípustné.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že odvolací soud ve věci rozhodl
správně, když navíc aplikoval na předmětnou problematiku přiléhavé rozhodnutí
Nejvyššího soudu – sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2011. Podle něj nárok na náhradu škody
způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze
tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči
dlužníku, který je mu povinen plnit; v případě probíhajícího konkursu na
majetek dlužníka může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok
vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Za nedobytnou je možno pohledávku
považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného
rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o
zrušení konkursu.
Žalobce v dovolání tvrdí, že z citovaného rozhodnutí „naprosto
jednoznačně vyplývá, že škoda nastává v okamžiku, kdy bude zřejmé, že
pohledávku žalobce již nebude možné uspokojit“. Dovolací soud však s tímto
závěrem nemůže souhlasit. Citované rozhodnutí jako okamžik vzniku škody
jednoznačně stanovuje (ne)obdržení plnění na základě pravomocného rozvrhového
usnesení; to však v projednávané věci v konkursním řízení vydáno nebylo a
žaloba je tudíž podána předčasně.
Nejvyšší soud též dodává, že ani z rozhodnutí nižších instancí mu
nejsou známy jiné takové konkrétní okolnosti případu, jejichž důsledkem by mohl
být závěr o pochybení státu, resp. konkursního soudu.
Dovolací soud na základě uvedeného uzavírá, že řešení nyní rozhodných
právních otázek je v souladu s citovanou judikaturou; odvolací soud tedy
rozhodl správně. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Úspěšnému žalovanému vzniká podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalovanému však
žádné náklady v rámci dovolacího řízení nevznikly a proto o nich bylo
rozhodnuto tak, jak je shora uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu