Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.
V dané věci mělo právní posouzení zásadní význam nejen pro rozhodnutí odvolacího soudu v konkrétní věci, ale této otázce (jejíž řešení bylo v dovolání zpochybněno) přiznává dovolací soud i výše definovaný obecný význam, a dovolání tak shledává podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu po stránce věcné z hlediska právních argumentů, uvedených v dovolání. Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Klíčovou otázkou, od níž odvisí posouzení většiny argumentů dovolatele, je závěr, zda se stal vlastníkem předmětného pozemku č. 247/5 v Z. Pokud tomu tak nebylo, jsou další argumenty, týkající se správnosti rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání pozemku žalovaným, nebo ochrany vlastnictví nabytého v dobré víře, irelevantní.
Z uvedeného hlediska je tedy rozhodující závěr odvolacího soudu, že prodej předmětného pozemku, (který byl v té době evidován jako součást pozemku většího, a to pozemku č. 147/1 v Z.), byl absolutně neplatný pro rozpor s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě. Podle něj povinná osob osoba, nemůže od účinnosti zákona o půdě převést věci, na něž se vztahuje povinnost k jejich vydání podle tohoto zákona, do vlastnictví jiného, a to pod sankcí neplatnosti takového úkonu. Nemovitosti, na něž se zákon o půdě vztahuje, podléhají podle § 6 odst. 1 vydání oprávněným osobám (§ 4 cit. zákona), pokud přešly na stát některým ze způsobů tam uvedených. Povinná osoba je vymezena v § 5 odst. 1 a 2 zákona o půdě. Je jí právnická osoba, která ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24.6.1991, věc držela.
Z obsahu spisu vyplývá, že předmětný pozemek č. 147/5 byl nemovitostí, která ke dni jeho přechodu na stát sloužila zemědělské výrobě a vztahuje se proto na ni podle svého § 30 zákon o půdě, což ostatně dovolatelé nepopírají. Ke dni účinnosti tohoto zákona byl pozemek v držení státního podniku, který k němu měl podle tehdejších předpisů právo hospodaření, tj. S.-a. s.p. B. Tento podnik byl tedy byl beze sporu povinnou osobou k vydání nemovitosti podle § 5 odst. 1 a 2 zákona o půdě. Pokud původní povinná osoba zanikla, stává se na jejím místě povinnou osobou její právní nástupce.
Tento závěr je obecně přijímán v běžné soudní judikatuře včetně judikatury Nejvyššího soudu. Povinnou osobou je proto od zániku původní povinné osoby, k němu došlo rozhodnutím příslušného státního orgánu ze dne 15.9.1992, F. n. m. České republiky, na nějž v plném rozsahu přešly povinnosti stanovené v § 5 odst. 3 zákona o půdě. Stanovisko Nejvyššího soudu zn. Rc 16/96, na něž dovolatel poukazuje, a podle něhož závazek původní právnické osoby přechází na jejího právního nástupce tehdy, jestliže byl uplatněn, se nemůže týkat povinnosti uvedené v § 5 odst. 1 zákona o půdě, ale závazků jiných.
Takový závěr by totiž odporoval předcházejícímu závěru obsaženému v tomto stanovisku, podle nějž zákaz převodu věci podle § 5 odst. 3 zákona o půdě trvá do doby, dokud nebylo o nároku na vydání pravomocně rozhodnuto, a pokud právo nebylo uplatněno, skončí tento zákaz až uplynutím lhůt k uplatnění nároku na vydání věci podle § 13 zákona o půdě. Tento závěr pak odpovídá i pozdější judikatuře Ústavního soudu. Jde zejména o nález Ústavního soudu ze dne 11.12.1997, sp. zn. IV.ÚS 195/97, v němž Ústavní soud při výkladu § 5 odst. 3 a § 14a zákona o půdě vyslovil, že restituční nároky je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů.
Ustanovení § 14a tohoto zákona je zcela nepochybně spojeno s nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 29/1996 Sb., nemůže být mechanicky aplikováno i na nároky uplatněné před účinností této novelizace a nemůže mu být dána přednost před ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě.
Dovolací soud proto uzavírá, že pokud právní nástupce povinné osoby převedl pozemek, jenž podle zákona o půdě měl být vydán oprávněným osobám, a učinil tak předtím, než bylo rozhodnuto o návrhu oprávněných osob, resp. předtím, než uplynula lhůt k uplatnění tohoto nároku, porušil tím jednak ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, jednak ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě. Podle § 3 zákona č. 92/1991 Sb. může být majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny nebo byly zamítnuty. Je nesporné, že zvláštním předpisem je míněn nejen zákon č. 403/90 Sb., jenž je v odkazu zmíněn za slůvkem „ například“, ale i ostatní restituční předpisy, které v době vydání zákona č. 92/1991 Sb. byly již projednávány a s jejichž vydáním se počítalo. Dovolací soud proto, stejně jako soud odvolací, dospěl k závěru, že převod předmětného pozemku na firmu T., který povinná osoba uskutečnila dne 1.8.1992, tedy již za účinnosti zákona o půdě, odporoval jednak tomuto zákonu s následkem neplatnosti podle § 39 obč, zák., a jednak ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě s následkem neplatnosti v tomto ustanovení výslovně vyjádřené. Neplatný právní úkon pak nemohl mít za následek vznik vlastnictví podniku T., a tím posléze i vlastnictví žalobce, protože převod na něj uskutečnil nevlastník.
Tento závěr pak vede k tomu, že pro posouzení věci není rozhodný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003,sp.zn. 22 Cdo 89/2002, který se týkal ochrany práv vlastníka, jehož vlastnictví platně vzniklo, ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva, jež se rovněž týkala ochrany platně vzniklého vlastnictví.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto shledán správným a dovolání bylo podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl se svým dovolání úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu
.