28 Cdo 3453/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobců a) V. N., a b) H. S., obou zastoupených advokátem, proti
žalovanému P. f. ČR, o převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v
Klatovech pod sp. zn. 4 C 288/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2007, č. j. 10 Co 621/2006-92, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 12. 2. 2007, č. j. 10 Co
621/2006-92, a Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 8. 2006, č. j. 4 C
288/2005-69, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu
řízení.
katastrálním území Š. (výrok I); současně soud prvního stupně rozhodl i o
náhradě nákladů řízení (výrok II). Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou
oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o
půdě“), jejichž nemovitosti (přesněji zemědělský majetek jejich rodičů) přešly
na stát v rozhodné době způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě.
Podle pravomocných rozhodnutí pozemkového úřadu nelze některé z pozemků
oprávněným osobám vydat, jelikož jde o pozemky zastavěné, popřípadě patřící
jiným fyzickým osobám (§ 11 odst. 1 zákona o půdě). Žalobci mají proto právo
na převod jiných (náhradních) pozemků. Nelze však vyhovět jejich návrhu na
uzavření kupní smlouvy o převodu konkrétního, jimi vybraného pozemku, neboť s
účinností od 14. 4. 2006, po novele provedené zákonem č. 131/2006 Sb., je
postup P. f. ČR při převodech náhradních pozemků oprávněným osobám regulován
(do zákona nově včleněným) ustanovením § 11a. Prodej pozemku mimo veřejnou
nabídku žalovaného nyní zákon nepřipouští.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora označeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Se skutkovými i právními
závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. I on připustil, že žalobci mají nárok
na převod náhradního pozemku za nevydané pozemky, jehož uspokojení nedosáhly
ani za třináct let od účinnosti zákona. Ustanovení § 11a zákona o půdě ovšem
přímý prodej vybraného pozemku oprávněným osobám nyní nepřipouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Označili je za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“) a uplatnili jím dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
tvrdíce, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Konkrétně namítali, že odvolací soud při výkladu
dotčených právních předpisů nerespektoval jejich právo na ochranu majetku, jež
jim zaručuje Úmluva o lidských právech a základních svobodách, ve znění
dodatkových protokolů, v interpretační praxi Evropského soudu pro lidská práva
i Ústavního soudu České republiky. Nárok žalobců na převod jiného (náhradního)
pozemku zůstává neupokojen po dobu delší patnácti let, během níž žalovaný
pozemky převáděl jiným osobám, aniž by respektoval prioritu restitučních
nároků. Žalobci navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) - se zřetelem k době vydání
rozhodnutí odvolacího soudu - postupoval v dovolacím řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12 zák. č. 7/2009
Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky
řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §
240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je přípustné.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
který je prvním rozhodnutím tohoto soudu o věci samé (tedy nejde zde ani o
případ skryté diformity rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), může
být přípustnost dovolání založena pouze ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu, tj. spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé na
právní otázce v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené nebo
rozhodované odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, nebo řešené v
rozporu s hmotných právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé vychází z prvního názoru, že od doby
účinnosti zákona č. 131/2006 Sb. (tj. od 14. 4. 2006), jímž byl zákon o půdě
novelizován a nově do něj bylo včleněno ust. § 11a, nemohou již oprávněné osoby
své právo na převod jiného (náhradního) pozemku realizovat prostřednictvím
žaloby na vydání konkrétního pozemku.
Odvolacím soudem řešenou otázkou, tj. problematikou převodů náhradních pozemků
oprávněným osobám za pozemky, které jim nelze vydat (vrátit) podle zákona o
půdě, se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. zejména rozsudek
ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008, popř. rozsudky ze dne
28.5.2008, sp. zn. 28 Cdo 1197/2008; ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo
808/2008; ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008; ze dne 24. 3. 2009, sp.
zn. 28 Cdo 1082/2008; a mnohé další). Neopomněl vždy připomenout, že jedná se o
problematiku komplikovanou a zákonodárcem nepřehledně upravenou, což bezpochyby
přispělo k tomu, že žalovaný svou povinnost převádět náhradní pozemky
oprávněným osobám plnil v míře nedostatečné a nápravě majetkových křivd podle
restitučních zákonů (zde podle zákona č. 229/1991 Sb.) tak nebyla v tomto směru
věnována patřičná pozornost. Již v rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo
1847/2001, přitom vyslovil názor, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek
je právem, jehož splnění musí být vynutitelné; jde tedy o právo soudem chráněné
a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.
Na tomto právním názoru Nejvyšší soud konstantně setrvává i po účinnosti zákona
č. 131/2006 Sb., jímž bylo do zákona o půdě (s účinností od 14. 4. 2006) nově
včleněno ustanovení § 11a upravující podrobněji postup při převodu náhradních
pozemků oprávněným osobám. Z hlediska řešeného právního vztahu neshledává
podstatný rozdíl mezi postavením oprávněné osoby podle současné úpravy s
úpravou převodu náhradních pozemků, jež byla i dříve podrobně upravena zákonem
č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z
vlastnictví státu na jiné osoby a o změně dalších zákonů (srov. zejm. ust. § 2
písm. a) a § 7 tohoto zákona).
Ačkoli zásadně platí, že oprávněné osoby nemají ani podle zákona č. 95/1999 Sb.
právo výběru konkrétních pozemků, jež jim mají být jako pozemky náhradní
převedeny do vlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn.
28 Cdo 3042/2006), s ohledem na konkrétní okolnosti případu takový postup
vyloučit nelze, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve
veřejné nabídce (znovu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008).
I po účinnosti zákona č. 161/2006 Sb. pokládá Nejvyšší soud za aktuální a
nadále použitelnou judikaturu Ústavního soudu, řešící problematiku převodu
náhradních pozemků (zejm. srov. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS
495/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33,
svazek 32, popř. nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Názory, k
nimž již dříve dospěl Ústavní soud, nelze pokládat za překonané jenom tím, že
postup P. f. ČR je nyní upraven i jiným právním předpisem, podrobněji, než tomu
bylo dříve. I nadále platí, že nároky oprávněných osob na převod náhradních
pozemků mají přednost před prodejen pozemků jiným osobám. Pokud nárok podle
zákona o půdě není dlouhodobě uspokojován, je úkolem obecných soudů zkoumat,
zda ze strany P. f. nejedná se o libovůli či dokonce svévoli; prostředkem
ochrany práva oprávněné osoby může být v takovém případě i žaloba na vydání
konkrétního pozemku (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02).
Dovolací soud současně připomíná, že řízení o uspokojení nároku převodem
náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání
vztahů mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Nárok oprávněné osoby tu
lze uspokojit vícero způsoby a soud v řízení není žalobním návrhem (petitem)
vázán (k tomu srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn.
28 Cdo 3250/2008). Ukáže-li se v průběhu řízení, že oprávněnou osobou vybraný
pozemek není k převodu způsobilý, lze žalobě vyhovět i převodem jiného
(vhodného) pozemku, především z nabídky P. f. ČR, za předpokladu, že s takovým
plněním oprávněná osoba souhlasí.
Jiné řešení nastolené právní otázky odvolacím soudem je tedy v rozporu s
hmotným právem a současnou interpretační praxí dovolacího soudu. Proto je třeba
na dovolání pohlížet jako na přípustné (§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s.
ř.) a současně i důvodné.
Jelikož důvody, pro které je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, platí i pro
rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil dovolací soud ke zrušení rozsudků
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst.
2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právním názorem dovolacího soudu jsou soudy obou stupňů v dalším řízení vázány.
V novém rozhodnutí o věci rozhodnou i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§
243d o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 4. listopadu 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.