28 Cdo 3461/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., v právní věci žalobce D. N. n., zastoupeného advokátem, proti
žalovaným 1) J. T., a 2) L. T., o zaplacení 8.066.666,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.zn. 10 C 23/2007, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. února 2008,
č. j. 12 Co 809/2007-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 3. 2007, č. j. 10 C
23/2007-193, byla žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 8.066.666,-
Kč s příslušenstvím, zamítnuta a současně bylo žalobci uloženo, aby žalovaným
uhradil náklady řízení. Soud vzal za prokázané, že žalovaní od společnosti T.
C. s. r. o., toho času v konkursu (dále též „úpadce“), odkoupili v žalobním
návrhu specifikované nemovitosti, jež byly předmětem nájemní smlouvy ze dne 17.
5. 1996 uzavřené mezi žalobcem jako nájemcem a společností T. C., s. r. o. jako
pronajímatelem. Vzhledem k tomu, že žalobce v době podpisu zmíněné nájemní
smlouvy uhradil úpadci předem nájemné na dobu patnácti let a následně mu nebylo
umožněno uvedené nemovitosti užívat, neboť správce konkursní podstaty úpadce
nájemní vztah ukončil ke dni 31. 8. 2000 výpovědí smlouvy, požadoval, aby mu
byla žalovanými, jež se stali vlastníky nemovitostí dne 30. 8. 2000 na základě
kupní smlouvy uzavřené se správcem konkursní podstaty úpadce, za příslušnou
dobu uhrazena poměrná část již zaplaceného nájemného. Dle právního názoru soudu
prvního stupně se však na úkor žalobce obohatil ve smyslu § 451 obč. zák.
úpadce, přičemž předplacené nájemné bylo navíc použito na vyrovnání vzájemných
pohledávek obou subjektů, a nikoliv žalovaní. Úvahu žalobce o nižší kupní ceně
zaplacené žalovanými ve prospěch úpadce při prodeji nemovitostí přitom
považoval soud prvního stupně za nepodloženou, jež nenachází odraz ani v
uzavřené kupní smlouvě.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 2. 2008, č. j. 12 Co
809/2007-269, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil nahradit
žalovaným náklady odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, avšak věc odlišně právně posoudil – na rozdíl od něj totiž
nedospěl k závěru, že se v daném případě na straně společnosti T. C., s. r. o.
jedná o bezdůvodné obohacení. Pokud totiž došlo k platnému uzavření nájemní
smlouvy, nelze v zániku smluvního vztahu v důsledku výpovědi spatřovat
existenci právního důvodu, který odpadl. Právní účinky výpovědi nastávají ex
nunc a nikoliv ex tunc, a nemůže se tedy jednat o bezdůvodné obohacení, ale o
nárok vyplývající z nájemní smlouvy, v posuzované věci o pohledávku za
podstatou podle ust. § 31 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV).
S ohledem na výše uvedené odvolací soud dovodil, že není možné aplikovat ust. §
680 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a dát zapravdu žalobci v
tom, že žalovaní vstoupili do právního postavení původního pronajímatele, a
jsou tedy povinni vrátit mu „nevyčerpané“ nájemné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje ze změny rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé i z existence
otázky zásadního právního významu, a odůvodňuje je nesprávným právním posouzení
věci i tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobce je
přesvědčen, že pasivně legitimovaným subjektem k uhrazení přeplaceného
nájemného jsou žalovaní a nikoliv původní vlastník a že je třeba uplatnit ust.
§ 680 odst. 2 obč. zák. Domnívá se, že se jedná o nárok z bezdůvodného
obohacení (a nikoliv o pohledávku za podstatou podle ZKV), k jehož vydání jsou
pasivně legitimováni právě žalovaní. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaných
je dle názoru žalobce nutno spatřovat v tom, že tito mají k dispozici
nemovitosti, které již nejsou zatíženy nájemní smlouvou, a proto byly pořízeny
za cenu, jež nedosahuje ceny tržní.
Žalování se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§
240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.); jeho
přípustnost byla dovozována z ust. § 237 odst. 1 písm. a) i c) o. s. ř. a
důvodnost uplatňována podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) i podle § 241a odst. 3
o. s. ř.
Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(srov. ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.), přitom přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Přípustnost tvrzená
podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zde pak nepřichází v úvahu, neboť
napadený rozsudek nezměnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Vzájemná práva a povinnosti stran sporu rozsudek odvolacího soudu nezměnil,
pouze došel k jinému právnímu závěru, pokud jde o vztah žalobce a společnosti
T. C., s. r. o. Má-li být dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., musí mít rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam, jenž má zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu z
hmotným právem. Dle dovolání má jít o poslední uvedenou možnost.
O takový případ se však nejedná.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině
prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí
odvolacího soudu skutečně spočívá.
Tvrzení, že se žalovaní bezdůvodně obohatili na úkor žalobce, pravdivé není,
neboť podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. musí bezdůvodné obohacení vydat
ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí. Vzhledem k tomu, že to nebyli
žalovaní, kdo předem přijal od žalobce nájemné, není možné od nich vyžadovat
jeho vrácení. Argument, dle kterého vzniku nároku z bezdůvodného obohacení
svědčí to, že žalovaní nemovitosti koupili za nepřiměřeně nízkou cenu, je pro
posouzení vztahu mezi účastníky řízení irelevantní. Kupní cena nemovitosti je
stanovena dohodou mezi prodávajícím a kupujícím a nemůže způsobit bez dalšího
vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž by byl aktivně
legitimován nájemce dané nemovitosti, zatímco pasivní legitimace by se upínala
k novému nabyvateli nemovitosti. Podle ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. sice
nabyvatel skutečně vstupuje do právního postavení pronajímatele při změně
vlastnictví pronajaté věci, avšak toto postavení se váže k právnímu vztahu
založenému nájemní smlouvou o od ní se odvíjejícímu. Oproti tomu bezdůvodné
obohacení zakotvené v ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. je chápáno jako
závazek toho, kdo se obohatí, vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, tomu, na
jehož úkor k obohacení došlo. O obohacení jde přitom tehdy, jestliže se plněním
dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to
projevilo buď zvýšením jeho aktiv nebo snížením jeho pasív. V posuzovaném
případě není pochyb o tom, že se na úkor žalobce obohatil úpadce, kterému
žalobce zaplatil při podpisu nájemní smlouvy nájemné předem na dobu patnácti
let. Žalovaní sice vstoupili do právního postavení úpadce, avšak pouze do jeho
postavení pronajímatele založeného zmíněnou nájemní smlouvou. Právní vztah mezi
žalobcem a úpadcem z případného bezdůvodného obohacení tím zůstal nedotčen,
neboť žádná dohoda v tomto ohledu uzavřena nebyla a z pouhé výše kupní ceny,
která dle dovolatele neodpovídá ceně tržní, smluvené mezi bývalým a novým
vlastníkem převáděných nemovitostí, nelze na takový závěr usuzovat. Navíc
úpadce po ukončení nájemního vztahu s žalobcem nemusel kupní cenu nemovitostí
nikterak snižovat při převodu nemovitostí na žalované, protože tito se stali
vlastníky nemovitostí pouhý den před skončením nájemního poměru žalobce, a
proto vstoupili do právního postavení úpadce tak, jak bylo výše popsáno (za
situace, kdy nájemní poměr žalobce byl ukončen a žalobci vůči němu nepřevzali
žádné smluvní závazky ohledně předplaceného nájemného). Argumentace žalobce se
tak v tomto ohledu vymyká logickému rámci. Z toho vyplývá, že žalovaní nejsou
pasivně legitimováni k vydání bezdůvodného obohacení žalobci.
Úkolem dovolacího soudu na tomto místě není stanovit, jaký charakter má právní
nárok žalobce vůči společnosti T. C., s. r. o. – to není předmětem sporu mezi
žalobcem a žalovanými a bylo by tím předjímáno případné další rozhodování soudů
nižších instancí.
Podmínky přípustnosti dovolání pro absenci zásadního právního významu
napadeného rozsudku nejsou splněny a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §
243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že
žalobce nemá vzhledem k výsledku dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a
žalovaným v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu