28 Cdo 3462/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně M. B., dříve H., zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem,
advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, proti žalovanému L. N., ,
zastoupenému Mgr. Janem Olšiakem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká
267/I, o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Rakovníku pod sp. zn. 3 C 257/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č. j. 25 Co 72/2009-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č. j. 25 Co 72/2009-114, a
rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 11. 2008, č. j. 3 C
257/2007-82, ve znění usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. 11. 2008,
č. j. 3 C 257/2007-87, se vyjma částky 11.800,- Kč s příslušenstvím, ohledně
níž bylo řízení zastaveno, zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 161.800,- Kč z titulu
bezdůvodného obohacení s tím, že tuto částku představuje jednak záloha při
podpisu smlouvy o pronájmu bytu (částka 150.000,- Kč), jednak přeplatky na
úhradách spojených s užíváním bytu (částka 11.800,- Kč).
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 11. 2008, č. j. 3 C
257/2007-82, ve znění doplňujícího usnesení uvedeného soudu ze dne 26. 11.
2008, č. j. 3 C 257/2007-87, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobkyni žalovanou částku s příslušenstvím, bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení a stanoveno, že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek.
Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 1. 4. 2009, č. j. 25 Co 72/2009-114,
zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky
11.800,- Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.),
změnil doplňující usnesení okresního soudu pokud jde o výši soudního poplatku
(výrok II.), ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV.) a
odvolacího řízení (výrok V). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i
právními závěry soudu prvního stupně v tom směru, že částka 150.000,- Kč byla
žalobkyní předána žalovanému v době, kdy účastníci uvažovali o možném převodu
členských práv k bytu na žalobkyni, a tedy mohli na počátku zamýšlet to, že
předmětná částka bude zálohou na příští cenu za převod členských práv. Následně
však bylo prokázáno, že dohoda ze dne 20. 10. 2003 byla shodnou vůlí účastníků
upřesněna tak, že uvedená částka bude sloužit jako kauce, z níž bude žalovaný
oprávněn odebrat každý měsíc částku 5.000,- Kč v případě, že žalobkyně nebude
řádně platit nájem, platby za energie a telefonní linku. Dodatek ke smlouvě
svědčí o tom, že popsaná ujednání platila pro případ, že žalobkyně od dohody
neodstoupí a platnost smlouvy končí k 30. 6. 2004, pokud do té doby nebudou na
žalobkyni převedena členská práva nebo nebude platnost smlouvy prodloužena. Z
jednání účastníků je zřejmé, že žalobkyně v bytě bydlela se souhlasem
žalovaného až do 31. 12. 2005, kdy na jeho žádost byt vyklidila. Vzhledem k
tomu, že do té doby hradila řádně a včas všechny platby, k nimž byla zavázána,
byl ke dni 1. 1. 2006 žalovaný povinen předmětnou částku žalobkyni vrátit.
Pokud žalovaný namítal, že mělo dojít k započtení částky 5.000,- Kč za každý
měsíc, vyslovil se odvolací soud v tom smyslu, že vzhledem k tomu, že si
žalovaný nevyžádal souhlas bytového družstva coby vlastníka bytu s jeho
podnájmem, nemohl ani oprávněně požadovat žádná plnění, která by navíc podle
citované smlouvy mohl požadovat pouze v případě, že by mu žalobkyně byla něco
dlužna. K otázce promlčení odvolací soud uvedl, že promlčecí doba začala běžet
dne 1. 1. 2006 a právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se nemohlo
promlčet, když žalobu podala dne 28. 12. 2007.
Proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a
důvodnost v nesprávném právním posouzení věci, stejně jako v tom, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Otázkou zásadního právního významu je podle
názoru dovolatele oprávněnost postupu soudu učinit právní a skutkový závěr,
který nemá oporu v žádném důkazu či skutkovém tvrzení, a též posouzení otázky,
zda dle smlouvy, kterou soud považuje za absolutně neplatnou, lze jedno plnění
považovat za plnění ze smlouvy a jiné za plnění bez právního důvodu. Dovolatel
se rovněž domnívá, že otázkou zásadního právního významu je i výklad obsahu
dohody ze dne 20. 10. 2003 a jejího dodatku a posouzení platnosti této dohody,
typu žalobkyní vzneseného nároku a v této souvislosti procesní námitky
promlčení ze strany žalovaného. Pokud soud shledal nájemní smlouvu, uzavřenou
mezi dovolatelem a žalobkyní, absolutně neplatnou, dovolatel by sice nemohl
požadovat nájemné, náležela by mu však úhrada bezdůvodného obohacení, které
žalobkyni vzniklo vzhledem k užívání bytu bez právního důvodu, jemuž by
odpovídala právě částka 5.000,- Kč měsíčně. Jestliže soud konstatuje, že
uzavřená smlouva je absolutně neplatná, nemůže dovodit, že jedno plnění je
plněním bez právního důvodu (nájemné), zatímco druhé je plněním z právního
důvodu (kauce). Dovolatel rovněž uvádí, že právo na vydání bezdůvodného
obohacení je v daném případě promlčeno.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že soudy obou stupňů rozhodly
podle jejího názoru správně, a polemizuje se zásadním právním významem
dovoláním napadeného rozhodnutí. Námitka promlčení je podle jejího názoru zcela
lichá. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009
Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu – dále jen „o. s.
ř.“ (viz článek II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb. – o. s. ř.)
zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k
tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je tvrzena podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
důvodnost je pak dovozována z ust. § 241a odst. 2 písm. b) i odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Napadené rozhodnutí ve spojení s dovoláním v tomto případě je po právní stránce
zásadně významné, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Odvolací
soud se především dostatečně nevypořádal s námitkou promlčení vznesenou
žalovaným. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku výslovně zabývá
jen subjektivní promlčecí dobou, zatímco v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
se pouze uvádí, že promlčecí doba začala běžet dne 1. 1. 2006 a v žádném
případě tedy nemohla uplynout přede dnem 28. 12. 2007, kdy byla v této věci
podána žaloba. Odvolací soud však nevyložil, zda se jedná o promlčecí dobu
objektivní či subjektivní a proč byl její počátek stanoven právě na tento den.
Dovolací soud dodává, že se zde zjevně jedná o promlčecí dobu subjektivní,
která je podle ust. § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), dvouletá, a v daném
případě tedy skončila dne 1. 1. 2008. Zásadní je však skutečnost, že odvolací
soud zcela opomněl problematiku objektivní promlčecí doby. Tu určuje ust. § 107
odst. 2 obč. zák. jako tříletou (v případě úmyslného jednání desetiletou) s
tím, že pro její počátek je rozhodující den, kdy k bezdůvodnému obohacení
došlo. Její počátek tedy nemusí nutně spadat v jedno s počátkem běhu promlčecí
doby subjektivní, jejich délka není stejná a závěr soudu, podle kterého nemohlo
dojít k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, protože žaloba byla
podána před uplynutím subjektivní promlčecí doby, je mylný. K promlčení práva
stačí, aby marně uplynula alespoň jedna z uvedených promlčecích dob a pokud se
soud zabýval pouze během subjektivní promlčecí doby, nemohl na otázku, zda je
právo promlčeno či nikoliv, spolehlivě odpovědět. Pokud soud prvního stupně
konstatuje, že je „smlouva o pronájmu“ uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným (ve
skutečnosti se jedná o podnájemní smlouvu) absolutně neplatná, a odvolací soud
se k této otázce výslovně nevyjadřuje, ale „v celém rozsahu se ztotožňuje se
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně“, je třeba brát v úvahu to,
že bylo-li plněno na základě neplatného právního úkonu, představuje rozhodný
okamžik pro počátek běhu objektivní promlčecí doby pro vydání bezdůvodného
obohacení samotné plnění, resp. chvíle, kdy k němu došlo.
Uvádí-li dovolatel, že otázkou zásadního právního významu je i výklad obsahu
dohody ze dne 20. 10. 2003, jejího dodatku a posouzení platnosti této dohody či
typu žalobkyní vzneseného nároku, je nutné poznamenat, že zde zcela chybí
judikatorní přesah, neboť jde o nastolení běžně řešené právní otázky spojené s
posouzením jedinečného skutkového základu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99).
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu
se však žádné zmatečnostní či jiné závažné procesní vady potencionálně
ovlivňující výsledek sporu nepodávají.
V situaci, kdy dovolací soud odpověděl kladně na otázku, zda je dovolání
přípustné, je možné se zabývat jeho důvodností. Dovolatel namítá dovolací důvod
podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tzn. že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedený dovolací důvod může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. V daném případě sice
soudy obou stupňů správně dovodily, že na zjištěný skutkový stav je třeba
aplikovat ust. § 107 obč. zák., avšak zabývaly se pouze jeho prvním odstavcem,
aniž by zohlednily též odstavec druhý, pojednávající o objektivní promlčecí
době, ač tak učinit měly. Za těchto okolností je zřejmé, že soudy věc nesprávně
právně posoudily, a dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
tak je dán.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v
rozporu s hmotným právem, a proto je třeba na dovolání pohlížet jako na
přípustné a současně i důvodné. Jelikož důvody, pro které je rozsudek
odvolacího soudu nesprávný, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně,
přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů v napadeném
rozsahu (stejně jako na rozsudku soudu prvního stupně závislého doplňujícího
usnesení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2,
část věty za středníkem, odst. 3, věty první i druhá o. s. ř.).
Dovolací soud se již podrobněji nezabýval dalšími námitkami dovolatele, neboť
výrok o náhradě nákladů řízení je výrokem závislým na výroku o věci samé, jenž
byl tímto rozsudkem zrušen, a navíc podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu
není dovolání se do nákladových výroků přípustné (usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001).
Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části
první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními
názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu