28 Cdo 349/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně E. B., zastoupené Mgr. Tomášem Fialou, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 2, Italská 27, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se
sídlem v Praze 1, Letenská 15, o poskytnutí finanční náhrady za nevydané
nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 70/2010, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2011,
č. j. 13 Co 285/2011-131, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2011, č. j. 13 Co
285/2011-131, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. března 2011, č.
j. 39 C 70/2010-99, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
potvrdil (mezitímní) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. března
2011, č. j. 39 C 70/2010-99, jímž tento soud rozhodl, že „nárok žalobkyně na
zaplacení finanční náhrady dle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, za nemovitosti – dům č.p. 828 na pozemku parc. č.
2991 a pozemek parc. č. 2991 v kat. území Č. P., obec B., je co do základu po
právu“ (s tím, že o výši náhrady bude rozhodnuto v rozsudku konečném).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že označené nemovitosti byly v
podílovém spoluvlastnictví K. B. a M. B. (provdané B.), kteří po únoru r. 1948
opustili území Československé republiky. Zde zanechané nemovitosti byly vzaty
do národní správy a jejich vlastníci – jež se již zdržovali v zahraničí a pro
zdejší úřady byli osobami neznámého pobytu – o ně byli připraveni až v rámci
výkonu rozhodnutí, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 E 5180/70 a
26 E 5181/70, pro uspokojení dvou pohledávek České státní spořitelny, n.p., v
částkách 1.519,13 Kčs. Ty měly přestavovat nesplacený zůstatek z půjčky ve výši
38.400,- Kčs poskytnuté vlastníkům nemovitosti již v roce 1952 k úhradě
daňových nedoplatků a nákladů vzniklých opravou domu, jež byla nařízena
tehdejším ÚNV Brno; nemovitosti, jejichž hodnota činila 42.000,- Kčs, byly za
uvedenou částku prodány Československé televizi Brno (aniž by bylo doloženo, že
vlastníkům byl vydán zůstatek výtěžku tohoto prodeje) a později byly převedeny
do vlastnictví jiných fyzických osob. Vůči nim pouze K. B. coby oprávněná osoba
(§ 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“) vedl u Městského soudu v
Brně spor o vydání nemovitostí. V řízení po jeho smrti (2. 9. 1996) pokračovala
jako procesní nástupkyně E. B., dědička ze závěti (žalobkyně). Řízení bylo
ukončeno rozsudkem ze dne 5. května 2009, č.j. 34 C 5/96-196, jímž byla žaloba
zamítnuta, se závěrem, že žalované fyzické osoby nejsou povinnými osobami ve
smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; rozsudek nabyl právní moci dne 23.
června 2009.
Žalobou došlo soudu dne 1. 4. 2010 (tj. ve lhůtě stanovené § 13 odst. 3 zákona
č. 87/1991 Sb.) se žalobkyně domáhá finanční náhrady za nevydané nemovitosti.
Za daného skutkového stavu shledal i odvolací soud její nárok co do základu
důvodným, uzavíraje, že žalobkyně uplatňuje nárok jako právní nástupkyně
(dědička) oprávněné osoby, K. B., jenž byl občanem České a Slovenské
Federativní republiky (§ 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), a nemovitosti
(spoluvlastnický podíl k nim o velikosti jedné poloviny) pozbyl v rozhodném
období za okolností podřaditelných ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č.
87/1991 Sb. (naplňujících tím restituční důvod dle § 6 odst. 2 cit. zákona).
Byť ze dvou podílových spoluvlastníků oprávněných k restituci uplatnil nárok
pouze právní předchůdce žalobkyně, má žalobkyně – podle závěru odvolacího soudu
– nárok na poskytnutí finanční náhrady za „celé“ nevydané nemovitosti (§ 5
odst. 1 věty druhé, § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za
nesprávný a odporující též ustálené judikatuře pokládá zejména ten závěr
odvolacího soudu, že žalobkyně, ač své postavení ve sporu odvozuje pouze od
jednoho z podílových spoluvlastníků nemovitostí, má nárok na náhradu i za podíl
náležející druhé spoluvlastnici, M. B. (dříve Br.), která o restituci
nepožádala. Žalovaná má za to, že ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
které soud použil, se uplatní pouze v případě plurality nástupců oprávněného a
o takový případ v dané věci nejde. Za otázku zásadního významu rovněž pokládá,
„zda i žadatel o poskytnutí finanční náhrady, o níž požádal po ukončení sporu o
vydání věci ve lhůtě stanovené § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., musí
splňovat podmínky stanovené zákonem pro oprávněné osoby (včetně podmínky
státního občanství), byť tyto podmínky byly naplněny u jeho předchůdce, jenž
však o náhradu nepožádal, ale podal pouze žádost o vydání věci“. I posouzení
této otázky odvolacím soudem pokládá žalovaná za nesprávné, dovozujíc, že nárok
na finanční náhradu dle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je nárokem
samostatným, od nároku na naturální restituci zcela odlišným, a na dědice
oprávněné osoby, který pokračoval v řízení o vydání věci, nepřechází. Konečně
žalovaná zpochybňuje i závěr o naplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb. (ve spojení s jeho § 2 odst. 1 písm. c/), jestliže k
prodeji nemovitostí došlo při výkonu rozhodnutí, který byl nařízen vůči
povinným vlastníkům nemovitostí pro uspokojení pohledávky vzniklé při
hospodářské činnosti státní organizace, jak o ni bylo již dříve rozhodnuto v
nalézacím řízení. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobkyně pokládá napadený rozsudek za správný a navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl, eventuelně – shledá-li je přípustným – zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s
právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §
240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, jenž by
byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. O nesprávné právní posouzení věci (dovolatelkou uplatněný dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnou osobou je fyzická osoba,
jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona, pokud
je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba vydá věc na písemnou
výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob
jejího převzetí státem. Jde-li o vydání movité věci, prokáže-li též, kde se věc
nalézá. Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě
podle odstavce 2 jen některé z nich, vydá se jim věc celá. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. finanční náhrada se oprávněné osobě
poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o
finanční náhradu podle § 7 odst.
3, 4 a 5 zákona. Podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. písemnou žádost o finanční náhradu je
třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději
ve lhůtě jednoho roku nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl
rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci. Výkladem ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se Nejvyšší soud zabýval
již ve stanovisku občanskoprávního kolegia ze dne 15. července 1993, zn. Cpjn
50/93, uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
uzavíraje v něm, že „věcí, která má být vydána (§ 5 odst. 1 zákona č. 87/1991
Sb.) je i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla před převedením na stát v
podílovém spoluvlastnictví oprávněných osob. Oprávněná osoba může z důvodu
podílového spoluvlastnictví sama uplatnit jen nárok na vydání spoluvlastnického
podílu“. Podrobně pak Nejvyšší soud rozvedl výklad tohoto ustanovení v rozsudku ze dne
11. března 1998, sp. zn. 23 Cdo 374/98, uveřejněném pod č. 32/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavíraje v něm, že „smyslem restitucí je
obnovit vlastnická práva k věcem těm osobám, jimž byla v minulosti určitým
způsobem odňata. Obnova vlastnického práva nutně předpokládá, že toto právo jim
dříve (tj. před odnětím) náleželo. Nemůže se proto tzv. prvotním oprávněným
osobám (§ 3 odst. 1 zákona) dostat více práv, než měly před odnětím věci. Proto, bylo-li původně spoluvlastníků věcí více, je „věc“ vždy jen konkrétní
spoluvlastnický podíl. Tzv. „odvozené“ oprávněné osoby (§ 3 odst. 4
restitučního zákona) mohou – logicky vzato – vstoupit pouze do práv, která by
jinak náležela osobám, od nichž svá práva na vydání věcí odvozují. Nemůže se
jim proto dostat více, než by příslušelo osobě, jejíž věc (ať již celá nebo
podíl na ní) přešla na stát. Oprávněným osobám odvozujícím svůj nárok na vydání
věci po jednom spoluvlastníkovi tak nemůže přirůst podíl po jiném ze
spoluvlastníků, který buďto zemřel a nezanechal osob uvedených v § 3 odst. 4
restitučního zákona, či tyto osoby nárok na vydání věci (míněno
spoluvlastnického podílu jejich oprávněného předchůdce) neuplatnily. Podal-li
výzvu k vydání věci jen některý ze spoluoprávněných osob (a nezáleží na tom,
zda další oprávněné osoby chtěly nebo nechtěly uplatnit svůj nárok na vydání),
část věci (věcí je míněn i spoluvlastnický podíl) připadající na nepřihlášeného
spoluoprávněného přirůstá ostatním spoluoprávněným, kteří vydání požadují
rovným dílem. Nezbytné ovšem je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni“. Stejně vyložil uvedené ustanovení také Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 21. března 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 17, poř. č. 40) uzavírá, že „při vydávání
restituovaných nemovitostí je – v souladu s judikaturou obecných soudů –
namístě rozumět věcí celou i spoluvlastnický podíl. Ustanovení § 5 odst. 1 věty
třetí zákona č. 87/1991 Sb. neopravňuje k tomu, aby byly podílovým
spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich odvozují své oprávnění podle §
3 odst. 2 (nyní odst.
4) téhož zákona, vydávány další spoluvlastnické podíly,
ale opravňují pouze k tomu, aby osobám, které své oprávnění odvozují od
původního vlastníka podle § 3 odst. 2 v téže skupině, a které restituční nárok
uplatnily, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl)
původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve
lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim
nejsou v žádném ze vztahů podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., by již
nebylo zmírněním majetkové křivdy, ale v relaci k takovým osobám by šlo o
bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich předchůdci. V
tomto smyslu je třeba také chápat myšlenkovou konstrukci vyjádřenou Ústavním
soudem ve věci sp. zn. I ÚS 340/96, zejména konstatování, že podmínkou
přirůstání podílu druhým přihlášeným je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné
úrovni (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, č. 133). S těmito judikaturními závěry Nejvyššího soudu i Ústavního soudu se právní
posouzení věci odvolacím soudem v otázce výkladu ustanovení § 5 odst. 1 zákona
č. 87/1991 Sb. zřetelně rozchází. V posuzované věci žalobkyně odvozuje svou aktivní legitimaci ve sporu od K. B.,
oprávněné osoby (§ 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), do jehož práv a povinností
vstoupila děděním, a to po uplatnění restitučního nároku touto oprávněnou
osobou. Přitom – jak ze skutkových zjištění vyplývá – K. B. náležela nikoliv
„věc celá“, ale toliko spoluvlastnický podíl k nemovitostem o velikosti jedné
poloviny, jenž mohl být proto předmětem restituce této oprávněné osoby. Podíl
další spoluvlastnice M. B. (Br.), jež nárok na vydání „věci“ (tj. svého
spoluvlastnického podílu k ní) neuplatnila, k nároku K. B. proto „nepřirostl“. O případ vícero „odvozených“ oprávněných osob v jedné skupině dle § 3 odst. 4
zákona č. 87/1991 Sb., z nichž právo uplatňuje pouze některá (kdy lze aplikovat
ustanovení § 5 odst. 1 věty třetí zákona č. 87/1991 Sb.), zde nejde. Uvedené závěry se přitom (analogicky) uplatní i v případě nároku na finanční
náhradu podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež může být poskytnuta ve
výši odpovídající hodnotě restitučního nároku oprávněné osoby, který nebylo
možno uspokojit naturálně – tedy i v tomto případě ve vazbě na spoluvlastnický
podíl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2
Cdon 89/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 5, ročník 1998, rozsudek
ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 951/97, nebo usnesení ze dne 22. února 2006, sp. zn. 28 Cdo 1800/2005). Jelikož se posouzení věci odvolacím soudem v dovolatelkou označené otázce
rozsahu nároku na poskytnutí finanční náhrady odchyluje od ustálené judikatury,
je již z tohoto důvodu dovolání přípustné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a
současně i důvodné, neboť Nejvyšší soud neshledává důvody k tomu, aby se od
výše prezentované judikatury jakkoliv odchýlil. Na otázku, zda je žalobkyně vůbec věcně legitimována k uplatnění nároku
na finanční náhradu podle § 13 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb., v situaci, kdy
restituční nárok nabyla děděním a sama původní oprávněnou osobou není, však
Nejvyšší soud odpovídá kladně. I stran této otázky odkazuje na ustálenou
judikaturu – z aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu např. na rozsudek ze dne
13. června 2012, sp. zn. 28 Cdo 1001/2012, v němž vysvětlil, že „nelze-li pro
zákonnou překážku věc (nemovitost) vydat, je nárok na poskytnutí finanční
náhrady odvozen od jinak žádoucí naturální restituce (§ 13 odst. 1 cit. zákona
– srov. sousloví nelze vydat). V takovém případě, byl-li již dříve uplatněn
nárok na vydání věci (na naturální restituci), jsou osoby, na něž přešel již
nárok na vydání věcí (zde přechod děděním), též nositeli akcesorického nároku
na finanční náhradu. Bylo by nelogické, kdyby se dědicové mohli domoci
naturální restituce, od ní odvozené finanční náhrady však nikoliv“. K poslední z žalovanou položených otázek sluší se pak uvést, že pro
závěr, je-li naplněn restituční důvod dle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a
to tím, že oprávněné osobě (či jejím předchůdcům) byla způsobena majetková
křivda aktem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) téhož zákona, jsou vždy rozhodující
konkrétní skutkové okolnosti případu. Závěr, jímž odvolací soud kvalifikuje
akty tehdejších orgánů, mající za následek ztrátu vlastnictví předchůdce
žalobkyně k nemovitostem (spoluvlastnického podílům k nim) jako postup
„porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody“, není (dosud) zjištěným
okolnostem nepřiměřený. Naplněn tento restituční důvod může být i v případech,
v nichž došlo k přechodu věcí na stát zdánlivě v souladu s tehdejšími právními
předpisy a kdy se tak stalo následkem rozhodnutí soudu, kupř. i v řízení o
výkon rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2003,
sp. zn. 28 Cdo 1364/2002, nebo rozsudek ze dne 25. června 2003, sp. zn. 28 Cdo
605/2003). Přitom je třeba zvažovat, zda šlo pouze o „dílčí porušení procesního
předpisu“ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 1998,
sp. zn. 2 Cdon 308/97, uveřejněný pod č. 56/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), nebo již o „extrémní nesoulad postupu soudu a právních závěrů s
principy spravedlivého procesu v občanském soudním řízení a o takový soudní
akt, pojmově zrušitelný, který byl schopen citelně zasáhnout sféru práv a
povinností fyzické osoby“. V daném případě – jak ze skutkových zjištění vyplývá
– nejde toliko o porušení principu přiměřenosti výkonu rozhodnutí, ale o
pochybení spočívají v odmítnutí práva (nepřítomným) účastníkům řízení na
samotný přístup soudu a na soudní ochranu, vše se zřejmým cílem zmocnit se
nemovitostí, jež byly v jejich soukromém vlastnictví. Jelikož však odvolací soud dochází k nesprávnému závěru, že žalobkyní
uplatněný nárok je opodstatněný v celém svém rozsahu, jím vydaný rozsudek, jímž
byl potvrzen tento mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, správný není. Proto
jej Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
zrušil (§ 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i
na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro soudy
nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1 věty první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v
konečném rozhodnutí (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1
části věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. srpna 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu