28 Cdo 3497/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobce T. s. g., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované
České republice – Ministerstvu zemědělství ČR, o zaplacení částky 1.996.303,-
Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 76/2002, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v
Táboře ze dne 20. 10. 2005, č. j. 15 Co 549/2005-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem výše
označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 5. 2005, č. j.
6 C 76/2002-107, v tom znění, že se žaloba, kterou se žalobce domáhal stanovení
povinnosti žalované k zaplacení částky 1.996.303,- Kč, zamítá. Náhrada nákladů
řízení nebyla žádnému z účastníků řízení odvolacím soudem přiznána.
Odvolací soud rozhodoval ve věci již podruhé poté, co zrušil původní
rozsudek soudu prvního stupně z důvodu procesních nedostatků, přičemž okresní
soud znovu dospěl k závěru, že na straně žalobce není dána aktivní legitimace k
podání žaloby. Částka 1.996.303,- Kč představovala investici předchozí
nájemkyně Mgr. V. K. – Soukromého gymnázia T. do pronajaté budovy č. 2471/6 v
Z. ulici v T. (ve vlastnictví státu). Aktivní věcnou legitimaci v tomto sporu
žalobce dokládal zejména smlouvou o převodu majetku, závazků a pohledávek ze
dne 1. 4. 1997, uzavřenou mezi Mgr. V. K. a žalobcem. Odvolací soud považoval
obsah této smlouvy z hlediska právní kvalifikace za nejasný, neboť upravuje
bezúplatný převod finančního majetku a přechod závazků a pohledávek, nikoli
vklad do společnosti. V listině o založení společnosti s ručením omezeným ze
dne 20. 1. 1997 je konstatováno, že vklad jediného zakladatele Mgr. V. K. tvoří
finanční částka 100.000,- Kč. Odvolací soud vycházel při právním posouzení věci
z ustanovení obchodního zákoníku, upravujících možnost nabytí podniku na
základě smlouvy od podnikatele, který je fyzickou osobou (§ 11 odst. 1 obch.
zák.), a dospěl k závěru, že na žalobce nedošlo ve smyslu § 477 odst. 1 obch.
zák. k přechodu „všech pohledávek a závazků“. Smlouvu o jejich převodu ze dne
1. 4. 1997 nebylo možné považovat ani za smlouvu o postoupení pohledávky ve
smyslu § 524 občanského zákoníku (dále „o. z.“), neboť v ní není jednoznačně
vymezena předmětná pohledávka, což vede k neplatnosti tohoto právního úkonu
(jeho části). Žalobce opíral nárok na zaplacení předmětné částky o nájemní
smlouvu právní předchůdkyně se žalovaným ze dne 27. 3. 1996, v níž bylo
výslovně dohodnuto, že změny a stavební úpravy lze provádět s písemným
souhlasem pronajímatele a na vlastní náklady nájemce (čl. VII. odst. 5).
Odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že žalobce nemůže po skončení
nájmu požadovat podle § 667 odst. 1 o. z. náhradu nákladů ani protihodnotu
toho, o co se zvýšila hodnota věci. Odvolací soud označil též za neplatnou
listinu o uznání dluhu ze dne 30. 7. 1998, neboť nesplňuje náležitosti podle
ustanovení § 558 o. z., zde spočívající v absenci příslibu uznaný dluh
zaplatit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž
odvolacímu soudu vytýkal nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel vznesl
otázku zásadního právního významu spočívající „v možnosti nepřiznat právo na
investici nájemce nemovitostí za předpokladu, že tato investice byla písemně
uznána druhým vlastníkem“. Dovolatel odkazoval na smlouvu o převodu mj.
předmětné pohledávky ze dne 1. 4. 1997, podle níž je dána aktivní legitimace
žalobce pro výše uvedené řízení a argumentoval ustanovením § 667 OZ, podle
něhož může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se
zvýšila hodnota věci. Žádal, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu - dále
jen „o. s. ř.“). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud
přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné
podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní
otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci byl předmětem řízení nárok nájemce (žalobce), resp.
jeho právního nástupce, vůči pronajímateli (žalované) na náhradu nákladů
vynaložených se souhlasem pronajímatele na pronajatou věc – na nebytové
prostory, užívané nájemcem na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne
27. 3. 1996.
Vzhledem k tomu, že zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, jako zvláštní právní předpis
upravující nájem nebytových prostor (srov. § 720 o. z.) neobsahuje speciální
ustanovení o této problematice, je nutno použít obecná ustanovení občanského
zákoníku o nájemní smlouvě (§ 663 a násl.), konkrétně pak jeho ustanovení §
667, které tuto otázku výslovně řeší (viz též rozsudek NS sp. zn. 26 Cdo
861/2001).
Podle § 667 odst. 1 o. z. je změny na pronajaté věci nájemce oprávněn provádět
jen se souhlasem pronajímatele (který byl dán). Co se týče úhrady nákladů s tím
spojených, pak může nastat několik situací. Jednak ji může nájemce 1) požadovat
v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. Nestanoví-li nájemní smlouva
jinak, je oprávněn požadovat tuto úhradu až po ukončení nájmu po odečtení
znehodnocení, k němuž v mezidobí na předmětu nájmu došlo v důsledku užívání
věci. Dále 2) dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě
nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se
zvýšila hodnota věci (viz též odst. 1 § 667).
V posuzované věci však 3) nastala jiná situace: nájemce se zavázal
provést stavební úpravy bezvýhradně ve vlastní režii. Je nutné vycházet z čl.
VII. odst. 5 nájemní smlouvy, podle něhož stavební úpravy a změny „…může
provádět (nájemce, pozn.) jen s písemným souhlasem pronajímatele v souladu se
stavebními předpisy a na své náklady“. Nájemce se tak dobrovolně zavázal k
náhradě nákladů spojených se stavebními úpravami a tímto ujednáním smluvní
strany současně vyloučily možnost nájemce domáhat se po ukončení nájemního
vztahu toho, o co se zvýšila hodnota předmětné nemovitosti. Žalobce tak neměl a
nemá důvod předvídat, že by mu požadovaná částka byla uhrazena.
Převod potenciální pohledávky v žalované výši z Mgr. V. K. na
žalobce z 1. 4. 1997 lze – s jistou výkladovou tolerancí – považovat za právně
relevantní v intencích § 477 obch. zák. (převáděny byly „všechny závazky a
pohledávky“). Dalším důvodem, který nesvědčí oprávněnosti žalobního nároku,
však zůstává uznání dluhu, které dne 30. 7. 1998 učinil vůči žalobci ing. J.,
ředitel příslušného územního odboru ministerstva. Toto uznání má sice podstatné
náležitosti podle § 558 o. z., ale dostalo se do rozporu se smluvním ujednáním
o snášení vynaložených nákladů nájemcem (srov. předchozí odstavec a též čl.
VIII. odst. 1 nájemní smlouvy, podle něhož ji lze měnit pouze písemným
dodatkem). V zásadě měl zajisté ředitel odboru, který za pronajímatele smlouvu
sjednal, oprávnění takové uznání provést. Jak ale sám vypověděl, nedostal při
svém jednání na ministerstvu v P. souhlas k tomuto úkonu. Navíc měla být –
podle výpovědi ing. J. – tomuto jednání přítomna i dosavadní nájemkyně Mgr. K.,
takže na její straně by nebylo možné dovodit nevědomost o překročení
jednatelského oprávnění ředitelem odboru a tedy i relevanci uznání dluhu (§ 20
odst. 2 o. z.). V neposlední řadě pak nutno konstatovat, že interpretační
požadavky na případné překročení jednatelského oprávnění funkcionáře orgánu
státní správy jsou přísné a restriktivní, a to i tehdy, jestliže by to mohlo
směřovat k újmě jiné osoby (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS
576/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, č. 61).
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující hmotněprávní otázky
správně a jak patrno z citované judikatury, věc nevykazuje ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. ani judikatorní přesah. Podmínky přípustnosti dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.)
tedy nejsou splněny a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítá (§ 243b odst.
5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Straně žalované nevznikly v řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu