28 Cdo 35/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana
Eliáše, PhD., v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti
žalovanému P. f. Č. r., o povinnost uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u
Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 95/2005, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2007, č. j. 26 Co
290/2007-119, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným bylo ve
výroku I. rozhodnuto tak, že se potvrzuje rozsudek Okresního soudu v Trutnově,
kterým byla žalovanému uložena povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu
ohledně pozemků parc. č. 46/1 a 49/1 v obci H. M. a katastrálním území H. A. za
kupní cenu 664.470,- Kč. Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek
soudu prvního stupně (ze dne 10.4.2007, č.j. 14 C 95/2005-95) změněn tak, že se
žaloba zamítá stran kontraktační povinnosti vůči pozemku parc. č. 49/2 tamtéž.
Žalovaný byl zavázán nahradit náklady řízení jak České republice tak i žalobci
před oběma instancemi, a to ve výši 1.620,- Kč, resp. 16.360,- Kč a 9.270,- Kč.
Ve věci šlo o restituci a návazný zákonný postup vůči pozemkům parc.č.
46/1, 49/1 a 49/2, s nimiž souvisela stavba lyžařského vleku. Žalobce je
vlastníkem lyžařského vleku a pozemky má v nájmu. Žalobce nebyl úspěšný s
restitučním požadavkem na bezplatný převod pozemků, neboť jeho právo nebylo
uspokojeno do dne 31.12.2005; v úvahu tu jinak přicházel postup podle § 11
zák.č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Žalobci byl však přiznán nárok, opřený o
ustanovení § 5 odst. 6 zák. č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a
lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně dalších zákonů.
Bylo shledáno, že žalobce je vlastníkem stavby (lyžařského vleku), která je
podle znaleckého posudku Ing. Ř. nemovitostí a je funkčně spojena s pozemky
parc.č. 46/1 a 49/1 (sloužícími k provozu vleku a k jízdě na lyžích). Ohledně
zbylého pozemku parc. č .49/2 byla po změně prvostupňového rozsudku žaloba
zamítnuta, neboť se zjistilo, že tento pozemek není ani „podkladem“ pro stavbu
a provoz vleku ani není užíván jako sjezdová trasa.
Proti pro něj nepříznivému výroku I. rozsudku odvolací instance a
návazným výrokům o nákladech řízení (rozhodování o nich se pouze akcesoricky
odvíjí od výroku o meritu věci) podal žalovaný dovolání. Namítal v něm, že
právní závěry odvolacího soudu jsou nesprávné; dovolání by mělo být přípustné s
ohledem na zásadní právní význam napadeného rozsudku podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř. Dovolatel akceptoval, že jako právnická osoba spravující
nemovitosti ve vlastnictví státu se nemůže odchýlit od podmínek, které jsou
stanoveny zákonem. V tomto případě může podle § 5 odst. 6 zák. č. 95/1999 Sb.
převést Pozemkový fond ČR vlastníku stavby, která je nemovitostí, zemědělský
pozemek sousedící s tím, na němž je stavba umístěna - ovšem za předpokladu
vzájemného funkčního spojení nemovitostí. Žalovaný dovolatel však stále
nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že by konstrukce lyžařského
vleku byla samostatnou stavbou a že tedy existuje funkční souvislost
předmětných pozemků s takovou konstrukcí. Navrhl, aby dovolací soud zrušil v
napadeném rozsahu rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Též navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno včas se zastoupením, které odpovídá zákonu (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Aby bylo možné meritorně prozkoumat
dovolání podle uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.), bylo nutné napřed posoudit, zda je dovolání přípustné pro zásadní právní
význam napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, o. s. ř. To proto,
že odvolací soud potvrdil rozsudek nižší instance v relevantním rozsahu bez
toho, že by předcházela kasace s rozdílným právním názorem odvolacího soudu.
Ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. konkretizuje zásadní právní význam
napadeného rozsudku tak, že musí jít o právní otázku, která je dosud neřešená
dovolacím soudem nebo která byla řešena jednotlivými senáty tohoto soudu či
odvolacími soudy rozdílně nebo která byla vyřešena v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení § 5 odst. 6 zák. č. 95/1999 Sb. prodá na základě
písemné žádosti (zde dovozena kontraktační povinnost) Pozemkový fond vlastníku
či spoluvlastníku stavby, která je nemovitostí, zemědělský pozemek, na němž je
stavba umístěna, a to v případě funkčního spojení pozemku a stavby s tím, že
její vlastník je oprávněným uživatelem (tedy i nájemcem) pozemku. Převod
pozemku není bezplatný; odvolací instance ostatně stanovila cenu pozemků
převáděných podle výroku I.
Nejvyšší soud sdílí právní názor odvolací instance, že podmínky pro
soudem konstituovaný kontrakt, vyplývající ze zákona, byly v posuzované věci
splněny. Ohledně těch pozemků (č. 46/1 a 49/1), které se ukázaly být funkčně
spojeny s lyžařským vlekem, bylo provedeno úplné dokazování, které ostatně není
Nejvyšší soud oprávněn co do výsledků zpochybnit (viz konstantní výklad k §
243a o. s. ř.). Pokud tedy odvolací instance dospěla k právnímu závěru, že
lyžařský vlek je stavbou, a to na základě znaleckého posudku v návaznosti na
šetření na místě samém, pak je tento právní závěr - s jasnou skutkovou oporou v
provedeném důkazu – relevantní. Není sporu o tom, že lyžařský vlek, spojený se
zemí pevným základem (§ 118 odst. 2 o. z.), může být samostatnou nemovitostí.
Skutková zjištění o pevně zapuštěných betonových patkách vleku a o jednotlivých
sloupech (podpěrách) o tom svědčí zcela zřejmě. Funkční souvislost zbývajících
dvou pozemků, které přicházely v úvahu, je ve vztahu k lyžařskému vleku patrná.
Vlek nemůže být provozován jak bez pozemku, na kterém lyžaři při provozu vleku
jezdí, tak i bez sjezdové trasy, bez níž by ztratil provoz vleku smysl.
Odvolací soud tedy posoudil relevantní právní otázku podle hmotného
práva správně. Tato právní otázka je spojena s posouzením v této věci
jedinečného skutkového základu a nebylo důvodu, aby dovolací soud dovodil
kontradikci se svými jinými rozhodnutími či s judikaturou odvolacích instancí.
Dovolání žalovaného proto nebylo možné přiznat přípustnost podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., tedy přípustnost pro zásadní právní význam napadeného
rozsudku.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl (§ 243b odst. 5 věta
první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Protistrana sice byla vzhledem k odmítnutí dovolání úspěšná (srov. též
§ 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.), ale nevyjádřila se k dovolání, a tak
jí nevznikly žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu