28 Cdo 3503/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského
a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatelů: A) M. N., B) M. Ch., zastoupených advokátem, a C) I. P., proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 28. 6. 2006 sp. zn. 8 Co 106/2006,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C
247/2004 (žalobců M. N. a M. Ch., zastoupených advokátem, a za účasti dalších
účastníků tohoto řízení: 1. I. P., 2. R. J., 3) A. Š., 4. M. O., a 5. L. ČR, s.
p., o přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně vydání nemovitostí),
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 4. 5. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Karviné z 28. 7. 2005, čj. 27 C 247/2004-36. Tímto rozsudkem
soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby soud „zrušil rozhodnutí
Pozemkového úřadu v K. z 26. 3. 2004, č.j. PÚ – 376/R-408.4/92-Pa“. Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 28. 6. 2006, sp. zn. 8 Co
106/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Karviné z 28. 7. 2005, čj. 27 C 247/2004-36, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že
žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl k
závěru, že odvolání žalobců není důvodné, když soud prvního stupně provedl
správná skutková zjištění a také jeho právní posouzení věci je správné.
Odvolací soud především konstatoval, že žaloba žalobců byla ve smyslu
ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu podána ve lhůtě dvou měsíců
od doručení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v K. z 26.
3. 2004, čj. PÚ-376/3-408/4/92, a řízení o této žalobě se účastnili ve smyslu
ustanovení § 250a občanského soudního řádu všichni, kdo byli účastníky řízení
před správním orgánem.
Šlo tu o posouzení toho, zda v daném případě byly splněny zákonné předpoklady k
vydání nemovitostí podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.
Kupní smlouva ze 6. 5. 1962, uzavřená původní vlastnicí A. N., jako
prodávající, s Čs. státem – Okresním investorským útvarem K., jako kupujícím,
došlo k prodeji pozemků parc. č. 334/2, parc. č. 335/2, parc.č. 347/6, parc. č.
348/13, parc. č. 348/15, parc. č. 311 a parc. č. 334/7 v katastrálním území H.
L. za kupní cenu 68.150,30 Kč. Převod těchto pozemků byl uskutečněn pro
výstavbu sídliště v H. L. Cena za vykoupení nemovitostí byla stanovena
rozhodnutím odboru výstavby rady bývalého Okresního národního výboru v K. z 2.
4. 1962 a skládala se z částky 456.384,63 Kč (za ½ rodinného domku čp.
262) a dále z částek 1.600,- Kč a 4.060,40 Kč (za ½ vykupovaných pozemků o
výměře 10.551 m2, sestávající z plochy 400 m2 v ceně 4 Kč za 1 m2 a z plochy
10.551 m2 v ceně 0,40 Kč za 1 m2); za ovocné stromy a keře bylo zaplaceno
6.000,- Kč. Na základě dodatku k uvedené kupní smlouvě bylo upraveno znění
smlouvy tak, že celková kupní cena byla stanovena částkou 67.263,03 Kč místo
původně stanovené částky 68.050,30 Kč. Podle posudku znalce Ing. J. Z. z 5. 11.
1992 byla uváděná kupní cena stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými
předpisy.
Původní vlastnice nemovitostí A. N. zemřela a jejími dědici byli K. N., A. Š.,
A. N. a M. N.; z nich A. Š. zemřela a také její manžel Ludvík Šustík zemřel
(jeho dědici byli R. J. a A. Š.); zemřel také A. N. (jehož dědičkou se stala I.
P.) i K. N., zesnulý (jehož dědičkou je M. Ch.). Nároku na vydání nemovitostí
převedených A. N. smlouvou ze 6. 5. 1962, uplatněný M. N. a M. Ch., nebylo však
již uvedeným rozhodnutím Pozemkového úřadu v K. z 26. 3. 2004 vyhověno, neboť
tento úřad neshledal, že by kupní smlouva ze 6. 5. 1992 byla uzavřena v tísni a
za nápadně nevýhodných podmínek.
Soud prvního stupně pak posuzoval (na základě žaloby M. N. a M. Ch.) nárok
žalobců podle ustanovení § 4, § 6 a § 13 zákona č. 229/1991 Sb. a podle
ustanovení § 6 odst. 1, § 7 odst. 2 a § 8 odst. 3 vyhlášky č. 206/1958 Úředního
listu a dospěl k závěru, že Pozemkový úřad v K. ve svém rozhodnutí z 26. 3.
2004 věc posoudil správně a žalobu uvedených žalobců neshledal důvodnou.
Odvolací soud neshledal opodstatněným názor žalobců, že „tíseň a nápadně
nevýhodné podmínky spatřují v tom, že přestože nabyvatel před převodem pozemků
vystupoval v obecném zájmu na zajištění bytové potřeby pro občany jako statní
orgán moci a správy, vystupoval, přitom vlastně v postavení nadřazeném a
privilogovaném oproti právním předchůdcům žalobců, při určení ceny za tento
převod nemovitostí; s tím pak souvisela skutečnost, že náhrada za převod
nemovitostí byla složena na tzv. vázaný vklad“. Naproti tomu soud prvního
stupně dospěl na podkladě zjištění učiněných v řízení před ním k tomu, že
nedošlo k žádnému psychickému nátlaku na právní předchůdce žalobců, dále že by
prodej nemovitostí smlouvou ze 6. 5. 1962 byl pro prodávající nápadně
nevýhodný, když náhrada kupní ceny za nemovitosti byla složena na tzv. vázaný
vklad, neboť složení zbytku úplaty (přesahující 30.000,- Kč) na bezúročný účet
prodávajícího ukládala tehdy vyhláška č. 206/1958 Úředního listu; rovněž nebyl
shledán rozpor mezi způsobem sjednání ceny, ani její výše, s tehdy platnými
cenovými předpisy; nebylo také zjištěno, že by v době uzavření kupní smlouvy ze
6. 5. 1962 (i jejího dodatku) neprobíhala výstavba obytných domů na parcelách
budovaného sídliště O.-L.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně byl také toho názoru, že tu byla
správně posouzena otázka tísně a nápadně nevýhodných podmínek ve spojitosti s
uzavřenou kupní smlouvou ze 6. 5. 1962, a to v tom směru, že nedošlo ke
kumulativnímu spojení těchto dvou předpokladů ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1
písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud měl dále za to, že je správný
závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci „neunesli důkazní břemeno ohledně
tvrzení, že byl na jejich právní předchůdce vyvíjen nátlak ohledně prodeje a že
převod nemovitostí smlouvou ze 6. 5. 1962 nelze kvalifikovat jako nápadně
nevýhodný jen proto, že úhrada za ně byla složena jak tzv. vázaný vklad“.
Odvolací soud proto podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (včetně výroku o nákladech
řízení).
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 224 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlížením k tomu,
že z účastníků řízení se M. O. vzdalo náhrady nákladů řízení a dalším
účastníkům řízení – I. P., R. J., A. Š. a L. ČR, státnímu podniku, v odvolacím
řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce M. N. a M. Ch. v
řízení zastupoval, dne 9. 8. 2006 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 6. 10.
2006 podáno u Okresního soudu v Karviné, tedy ve lhůtě stanovené v 240 odst. 1
občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 11. 8. 2006 doručen
i účastnici řízení I. P., která až dne 24. 11. 2006 (tedy po uplynutí lhůty
dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu) předala na poště k
doručení Okresnímu soudu v Karviné podání ve znění: „Připojuji se k dovolání
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 28. 6. 2006, sp. zn. 8 Co 106/2006 v
plném rozsahu“.
Dovolatelé M. N. a M. Ch. ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu, respektive i rozsudek soudu prvního stupně, a aby
věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé tu měli za to, že je jejich
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu, a z obsahu jejich dovolání vyplývalo, že mají za to,že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uvedení dovolatelé M. N. a M. Ch. vytýkali především soudu prvního stupně i
soudu druhého stupně nesprávné hodnocení důkazů, provedených v tomto řízení,
když jinak „dokazování jako takové považují za úplné“.
Za rozhodující pro posouzení celé věci (zejména sporných otázek tísně a nápadně
nevýhodných podmínek při posuzování převodu nemovitostí ze 6. 6. 1962) je
skutečnost, plynoucí i ze spisu Pozemkového úřadu v K. čj. PÚ-376/
R-408.2/92-Pa, zda totiž vlastnický podíl J. N., prvního předchůdce žalobců, co
do ½ vlastnil vůbec stát. Žalobci v tomto řízení totiž stále tvrdili a
prokazovali, že majetek J. N. byl nedůvodně konfiskován vyměřen z 24. 5. 1946,
čj. VII/A-245 ONV v K., jímž došlo ke zneužití dekretu č. 108/1945 Sb., neboť
J. N. se ničím neprovinil a neměl být proto podle uvedeného dekretu postižen.
Ani pozdější zápis v pozemkové knize, doplněný 18. 11. 1950 (podle rozsudku
bývalého Státního soudu v Praze, oddělení v Brně, z 8. 6. 1949, sp. zn. Or IIa
242/49, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu z 2. 3. 1951, sp. zn. To V
63/50) nedopovídají skutečnému stavu věci, když totiž tu v citovaném rozsudku
„není uveden trest propadnutí majetku ve prospěch státu“. Stát se tu tedy
zmocnil protizákonně spoluvlastnického podílu ½ nemovitostí ve vztahu k
celku. J. N. byl pak plně rehabilitován usnesením Krajského soudu v Ostravě
z30. 8. 1990, čj. 2 Rt 19/1990, který nabyl právní moci 16. 10. 1990.
Za uvedených okolností nelze, podle názoru uvedených dovolatelů, souhlasit s
názorem soudů obou stupňů, že tu při převodu nemovitostí na stát nebyly
prokázány tíseň a nápadně nevýhodné podmínky tohoto převodu. Tento závěr soudů
nelze odůvodňovat ani vyhláškou č. 206/1958 Úředního listu, neboť tato vyhláška
znerovnoprávňovala vztahy soukromých vlastníků vůči státu a napomáhala k tomu,
že na jedné straně byly fyzické osoby nuceny k odprodeji svého majetku a
současně jim bylo znemožněno získat vyplacení celé kupní ceny tím, že převážná
část kupní ceny musela být složena jako tzv. vázaná cena.
Přípustnost dovolání dovolatelů M. N. a M. Ch. bylo tu možné posoudit pouze
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož
je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po
právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 27 C 247/2004
Okresního soudu v Karviné), že by odvolací soud svým rozsudkem z 28. 6. 2006
(sp. zn. 8 Co 106/2006 Krajského soudu v Ostravě) řešil některou právní otázku,
která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V
řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým uvedeným
rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě
právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Soudy obou stupňů posoudily projednávanou právní věc především podle ustanovení
§ 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, budou oprávněným
osobám (§ 4 téhož zákona) vydaný nemovitosti, které přešly na stát nebo na
jinou právnickou osobu i v důsledku kupní smlouvy, uzavřené v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí, vydávané
Nejvyšším soudem, bylo co do výkladu ustanovení § 6 písm. k) zákona č. 229/1991
Sb. poukázáno (na str. 48 /126/) na právní závěry uveřejněné již dříve (k
výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích) pod č. 34/1993, str. 123 /207/, Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i na právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 36/1993
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem:
„Nápadně nevýhodnými podmínkami (§ 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.)
nelze rozumět jen rozpor s cenovými předpisy, ale i další okolnosti“.
„Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky je třeba posoudit odděleně, třebaže věcně,
případně skutkové spolu častou souvisí, jako dva předpoklady, bez jejichž
současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo
na vydání věci.
Tísni se rozumí hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např.
rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou
závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě
rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního
úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně
nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností
konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda
nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto
smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu
značně nevýhodné smluvené podmínky či vedlejší ujednání, související s
předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně
znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.“
Nápadnou nevýhodnost podmínek je třeba prokázat vůči stavu, který existoval v
době uzavírání kupní smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým (viz nález
Ústavního soudu ČR z 24. 9. 1996, I.ÚS 179/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 6 pod č. 86).
Podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného
restitučního nároku ze strany oprávněné osoby v případech jmenovitě uvedených v
restitučních předpisech (viz § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, nebo v ustanoveních § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku), ale nemusí
být dána v případech, které má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. nebo ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (srov.
k tomu nález Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, IV. ÚS 279/95, uveřejněný pod
č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st.21/05,
uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů) byly zaujaty
např. i tyto právní závěr: Konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č.
108/1945 Sb. byly zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj
navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně
připuštěno zejména v předpisech restituční povahy; poskytnutím ochrany
tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak
byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od
státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat na zásadu důvěry v
katastrální zápis.
Vzhledem k tomu, že v dovolání dovolatelů M. N. a M. Ch. bylo uvedeno např. i
to, že vytýkají soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů, lze
rovněž ještě poukázat i na závěry z uveřejněné soudní judikatury ohledně
posuzování výtek tohoto druhu, obsažených v dovoláních proti pravomocným
rozhodnutím odvolacího soudu: Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly
zaujaty tyto právní závěry: Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při
hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k
realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Ani vadné nebo neúplná
skutková tvrzení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem. Rozhodnutí soudu vychází
ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování, jen tehdy,
jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže
naopak nepokládá za zjištěnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího
naopak z obsahu spisu vyplývá.
Z uváděných ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z
uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud i v daném případě. nemohl
tedy přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 28. 6.
2006 (sp. zn. 8 Co 106/2006 Krajského soudu v Ostravě), v němž vycházel v
podstatě z týchž ustanovení právních předpisů i z týchž právních závěrů, řešil
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněpráními
ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku), anebo že by řešil právní otázku, která by dosud
nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením k právním závěrům
Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo
uvedeno, neřešil odvolací soud ve svém rozsudku z 28. 6. 2006, proti němuž
směřuje dovolání dovolatelů, ani právní otázku, která by byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u
dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v některém jiném
ustanovení občanského soudního řádu, upravujícím přípustnost dovolání proti
pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Pokud účastnice řízení I. P. označila své podání z 21. 11. 2006 (které došlo
soudu 27. 11. 2006) jako „připojení se k dovolání“, je třeba poukázat na to,
jak již bylo rovněž shora uvedeno, že toto podání došlo soudu až po uplynutí
dvouměsíční lhůty k podání dovolání ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1
občanského soudního řádu, takže u tohoto podání, označeném jako dovolání,
nebyla rovněž dána přípustnost dovolání.
Vzhledem k uvedeným okolnostem nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k
odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustných.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žádnému z dalších účastníků
řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu