28 Cdo 3526/2012-552
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatelky A. P., P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha
1, Revoluční 23, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 7.
2012, sp. zn. 5Co 1696/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4C 16/2007 (žalobkyně A. (E.) P., P., zastoupené
JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti žalovaným:
1. Bohemia Regent, a. s., IČ 2602 6350, 379 01 Třeboň, Trocnovské náměstí 124,
a 2. Ing. F. S., 387 06 S., zastoupeným JUDr. Jarmilou Fabiánovou, advokátkou,
120 00 Praha 2, Mánesova 88, o určení vlastnictví k nemovitostem, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení
o dovolání.
O žalobě žalobkyně na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Jindřichově
Hradci pod sp. zn. 4C 16/2007, bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v
Jindřichově Hradci ze 16. 5. 2012, č. j. 4C 16/2007-492. Tímto usnesením byla
zamítnuta žaloba žalobkyně na obnovu řízení, vedeného u uvedeného soudu, a to
řízení o určení vlastnického práva JUDr. A. S., zemřelého, v době jeho smrti k
budově a pozemkům v katastrálním území T., jakož i budově bez čísla popisného
na pozemku a budovy na pozemku parc. v katastrálním území T. u Katastrálního
úřadu pro Jihočeský kraj (katastrální pracoviště T.). K zamítnutí žaloby na
obnovu řízení přikročil soud podle § 235 občanského soudního řádu pro opožděné
podání žaloby ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 a odst. 2 občanského soudního
řádu. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na
úhradu nákladů řízení částku 15.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 7. 2012, sp.
zn. 5Co 1696/2012. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Okresního
soudu v Jindřichově Hradci ze 16. 5. 2012, č. j. 4C 16/2007-492, potvrzeno ve
výroku (označeném I.) o zamítnutí žaloby na obnovu řízení. Ve výroku označeném
II. bylo uvedené usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně
jen 13.600,- Kč (nikoliv 15.000,- Kč) do tří dnů od právní moci usnesení
odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím
soudem tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradu těchto
nákladů 6.800,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení odvolacího soudu.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §
212a odst. 1, 5 a 6 občanského soudního řádu, ale neshledal odvolání žalobkyně
důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích z 12. 12. 2007, sp. zn. 5Co 2245/2007 (vydaný v právní věci vedené
u Okresního soudu v Jindřichově Hradci) nabyl právní moci 14. 1. 2008. Od
tohoto dne počala běžet tříletá lhůta, v níž bylo možno žalobu na obnovu řízení
podat; tato lhůta uplynula 14. 1. 2011; žaloba na obnovu řízení byla podána až
30. 3. 2012. Odvolací soud proto dovozoval, že soud prvního stupně žalobu na
obnovu řízení správně zamítl a že odvolacímu soudu nezbylo než podle § 219
občanského soudního řádu věcně správné usnesení soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby na obnovu řízení potvrdit.
Pochybení bylo však shledáno ve výroku o nákladech řízení, jejichž vyčíslení co
do odměny advokáta za zastupování neodpovídalo ustanovením vyhlášky č. 484/2000
Sb.; byl proto tento výrok usnesení soudu prvního stupně změněn za použití
ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobkyni 31. 7. 2012 a dovolání ze
strany této dovolatelky bylo v pondělí dne 1. 10. 2012 předáno na poště k
doručení soudu prvního stupně tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení § 57 odst. 2 občanského
soudního řádu). Dovolatelka byla při podání dovolání zastoupena advokátem.
Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího
soudu z 12. 7. 2012 (sp. zn. 5Co 1696/2012 Krajského soudu v Českých
Budějovicích) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala,
že řízení o její žalobě na obnovu řízení bylo postiženo vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz § 241a odst. 2 písm. a) občanského
soudního řádu).
Dovolatelka spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom, že rozhodl bez nařízení
ústního jednání a „toliko na základě tzv. blanketního odvolání, které pouze
jako úkon podle § 20 zákona č. 85/1996 Sb. (tedy jako nezbytný úkon související
s ukončením právního zastoupení) podal právní zástupce dovolatelky“.
Dovolatelka je toho názoru, že takový postup je v rozporu se zákonem.
Dovolatelka má za to, že by rozhodně v daném případě mělo dojít k meritornímu
přezkoumání usnesení odvolacího soudu, napadeného jejím dovoláním; „dovolatelka
je přesvědčena, že v případě meritorního projednání jejího dovolání by napadené
usnesení muselo být pro své vady minimálně podle § 242 odst. 3 občanského
soudního řádu zrušeno a věc by měla být vrácena k dalšímu řízení“.
Dovolatelka je dále toho názoru, že v rozhodování soudů není dosud postaveno
najisto, zda rozhodnutí soudů o žalobách na obnovu řízení jsou či nejsou
rozhodnutími o věci samé, třebaže z ustanovení § 238 občanského soudního řádu
vyplývá, jak má dovolatelka za to, že jde o rozhodnutí meritorní.
Dovolatelka má také za to, že právní posouzení běhu lhůt k podání žaloby na
obnovu řízení bylo i v daném případě provedeno soudem v rozporu se zněním
ustanovení § 235 odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolatelka je toho názoru,
že toto ustanovení se uplatní i v případě žaloby na obnovu řízení. Je proto
dovolatelka přesvědčena, že vycházel-li odvolací soud z odlišného právního
názoru, je tu dán i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
občanského soudního řádu.
Dovolatelka má za to, že jestliže odvolací soud vycházel z právního názoru, že
tu nejde o rozhodnutí ve věci samé, že si rovněž nesprávně vyložil ustanovení §
209 a § 212a občanského soudního řádu, když v odvolacím řízení rozhodl pouze na
základě tzv. blanketního odvolání a nevyzval odvolatelku k doplnění jejího
odvolání, čímž tu došlo v řízení o odvolání i k porušení ustanovení § 212a
odst. 2 a § 209 občanského soudního řádu.
Dovolatelka je přesvědčena o tom, že v celém postupu státních orgánů,
rozhodujících o jejich restitučních nárocích, je vystavena absolutnímu
nedostatku součinnosti ze strany státních orgánů, jakož i k zatajování
stěžejních listinných důkazů a formalistickému přístupu k posouzení nároků
dovolatelky; došlo tu také k nesprávně dovozenému závěru ze zákona č. 143/1947
Sb., který měl vytvářet klamný dojem, že k odnětí majetku tu došlo už před
restituční hranicí, t. j. před 25. 2. 1948. Dokonce v nálezu Výboru pro lidská
práva OSN z 29. 11. 2002 č. 757/1997 bylo uvedeno, že žalobkyně (dovolatelka)
byla opakovaně diskriminována, když jí byl zejména odepřen přístup k příslušným
dokumentům, které mohly prokázat její nároky. Vůbec nebylo přihlédnuto k tomu,
že žalobkyně (dovolatelka) již ve svém návrhu na obnovu řízení se domáhala, aby
bylo přistoupeno k zohlednění jejího uplatněného návrhu, a to „o návrhu
stěžovatelky na zrušení zákona č. 143/1947 Sb.“.
Ve vyjádření žalovaných Bohemia Regent, a. s., a Ing. F. S. k dovolání
dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Soudy obou
stupňů při svém rozhodování o žalobě na obnovu řízení se plně zabývaly tím, zda
byla žaloba žalobkyně na obnovu řízení podána ve stanovené lhůtě podle
ustanovení § 233 odst. 1 a 2 a § 235 občanského soudního; o žalobě žalobkyně A.
P. o určení vlastnického práva bylo pravomocně rozhodnuto již 14. 1. 2008 a i
usnesení dovolacího soudu z 1. 7. 2008 (28Cdo 1767/2008 Nejvyššího soudu) bylo
žalobkyni doručeno 31. 7. 2008. Uváděné usnesení dovolacího soudu také
reagovalo i na další znovu nyní dovolatelkou opakované výtky a údaje v jejím
dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu –
dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod
12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení), zastoupené advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání dovolatelky je třeba podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu považovat za přípustné, když směřuje proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým
bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení § 237 občanského soudního
řádu tu platí jen obdobně.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, že by odvolací soud svým
rozhodnutím z 12. 7. 2012, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil
některou právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacímu soudy nebo
dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo tedy ještě třeba posoudit, zda tu
odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo
právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, jakož i podle
ustanovení § 233 odst. 1 a 2, § 235 odst. 2 a § 235f občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 233 odst. 1 občanského soudního řádu musí být žaloba na
obnovu řízení podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu
navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit;
běh této lhůty však nekončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného
rozhodnutí.
Podle ustanovení § 233 odst. 2 občanského soudního řádu po třech letech od
právní moci napadeného rozhodnutí může být žaloba na obnovu řízení podána jen
tehdy, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném
správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno
právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.
Podle ustanovení § 235 odst. 2 občanského soudního řádu bylo-li proti žalobou o
obnovu napadeného rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu lhůty
podle § 234 odst. 1 až 4 doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní
moci rozhodnutí dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 235f občanského soudního řádu zamítá-li soud žalobu proto,
že není přípustná, nebo proto, že byla podána po uplynutí lhůt počítaných od
právní moci napadeného rozhodnutí, nemusí nařizovat jednání.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávaných Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že rozhodnutí
o povolení obnovy řízení není rozhodnutím ve věci samé.
Vzhledem k uvedeným ustanovením občanského soudního řádu i vzhledem k citovaným
právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném
případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání
dovolatelky byly dány zákonné předpoklady odůvodňující přípustnost dovolání i
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, jež
tu bylo třeba obdobně použít ve smyslu ustanovení § 238 odst. 2 občanského
soudního řádu. Nelze mít za to, že by odvolací soud ve svém usnesení z 12. 7.
2012 (sp. zn. 5Co 1581/2012 Krajského soudu v Českých Budějovicích) řešil
právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu,
nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem, anebo že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem, ale ani s procesním právem.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu svým usnesením (§ 243b odst. 6 o. s. ř.) k odmítnutí
dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů žalovaných,
vynaložených na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve
smyslu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání
náhrady nákladů i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů
řízení žalovaným nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel zejména k právní povaze
posuzovaného předmětu dovolání proti rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení i k
obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu v podstatě
to, co již bylo žalovanými uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 16. ledna 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu