28 Cdo 3528/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce: Diplomatický servis, se sídlem Václavské nám. 816/49, Praha 1, proti
žalovanému: hlavní město Praha, se sídlem Mariánského nám. 2, Praha 1,
zastoupen Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem v Praze 1, Dlouhá 13,
za vedlejšího účastenství na straně žalobce: Česká republika – Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábř. 42, Praha 2,
o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C
70/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. 2. 2010, č. j. 20 Co 556/2009-96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2010, č. j. 20 Co 556/2009-96,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. změněn
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24.3.2009, č.j. 24 C 70/2006–69,
tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce o určení vlastnictví ČR k domu č.p. 1282
a pozemku p.č. 9, zapsaných na LV 1971 pro k.ú. N., obec Praha. Výrokem II.
rozsudku odvolacího soudu byl prvostupňový nákladový výrok ve vztahu mezi
žalobcem a žalovaným změněn tak, že žalobce spolu s vedlejším účastníkem jsou
povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů částku ve výši 44.226,50 Kč. V dalších výrocích zůstal
rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm napadl
hmotněprávní posouzení věci odvolacím soudem, provedl podrobný rozbor
relevantních právních předpisů, resp. jejich částí a dovodil, že odvolací soud
při aplikaci zákona č. 172/1991 Sb. v daném případě především nezvážil účel
této právní normy sledovaný zákonodárcem. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek odvolací instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Svým dovoláním podporoval žalobce též vedlejší účastník na jeho straně.
Dovolací soud však předesílá, že toto dovolání není přípustné (podrobněji Rc
3/2004) a nebude se jím tedy dále zabývat.
K dovolání se prostřednictvím advokáta vyjádřil žalovaný. Ve velmi podrobném
textu se postavil za právní názor odvolací instance a konfrontoval jej s
judikaturou Nejvyššího soudu, kterou považoval za relevantní. Navrhl, aby bylo
žalobcovo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce podal dovolání včas a dovolání splňuje
podmínku vypracování osobou s právnickým vzděláním (§ 240 odst. 1, § 241 odst.
2 písm. a/ o. s. ř.) Přípustnost dovolání spatřoval dovolatel v naplnění
podmínek § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod jím vylíčený
odpovídal ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je přípustné a důvodné.
Věci, v nichž jsou účastníky na jedné straně příspěvková organizace
Diplomatický servis a na druhé straně hlavní město Praha a případně též Česká
republika (za níž vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových),
mají velmi podobný průběh i obsah po stránce skutkové i právní. Zjištění
nižších instancí a jejich právní posouzení věci se koncentrují především do
těchto skutečností a jejich právních důsledků:
- na počátku relevantního právního dění spojeného s předmětnými
nemovitostmi je příděl městu (obci), a to jak příděl provedený Osidlovacím
úřadem a Fondem národní obnovy, tak případně příděl (správní rozhodnutí)
provedený místním správním orgánem; řada těchto přídělů je kontroverzních,
včetně jejich datování po 31.12.1949;
- vzhledem k účinkům zákona č. 279/1949 Sb., které spočívaly mj. v
zániku obecního vlastnictví, došlo od 1. 1. 1950 k přechodu nemovitostí na
stát; následoval další příděl, tentokrát do (operativní) správy organizace či
instituce, která předmětné nemovitosti jménem státu spravovala; v nyní
posuzovaných věcech jde o hospodaření vykonávané Správou služeb diplomatického
sboru (nyní Diplomatický servis);
- k datu 24.5.1991 trval právní stav, podle něhož byly nemovitosti ve
vlastnictví Československé federace (ČSFR); je to zřejmé již ze samotné funkce,
k níž nemovitosti byly určeny; teprve dnem 1.1.1993, tedy zánikem ČSFR, přešly
nemovitosti do vlastnictví České republiky;
- ke dni účinnosti novely zákona o obecních restitucích, vyhlášené pod
č. 114/2000 Sb. (1. 7. 2000), tedy byly předmětné nemovitosti – nedošlo-li v
mezidobí ke změně jejich vlastníka - ve vlastnictví České republiky; nižší
instance zde oprávněně dovodily, že zákon č. 114/2000 Sb. nemůže působit zpětně;
- těžiště právního posouzení věci se tak přeneslo do oblasti výkladu
zákona č. 114/2000 Sb., též za použití jeho důvodové zprávy, v návaznosti na
zákon č. 172/1991 Sb.; lze rekapitulovat, že ve všech posuzovaných věcech bylo
konstatováno splnění podmínky vlastnictví státu ke dni 1.7.2000, ale rozhodnutí
ve prospěch obce bylo vyloučeno v důsledku vlastnictví ČSFR ke dni
24.5.1991; překážkou obecní restituce zůstalo nesplnění této podmínky a bylo
rozhodnuto vždy ve prospěch Diplomatického servisu, potažmo státu.
Tyto svou podstatou nepochybně ad hoc přesvědčivé a detailně odůvodněné závěry
především odvolací instance (nezřídka i nižší) je žádoucí doplnit úvahou v
obecnější rovině.
Konstatování, že novela zákona č. 172/1991 Sb., vyhlášená pod č. 114/2000 Sb.,
nepůsobí zpětně, je vlastně triviální a samozřejmé. Každá změna či doplnění
zákona může vyvolat předpokládané právní následky až ode dne své účinnosti.
Tyto následky však nemohou nastat izolovaně, bez ohledu na již dříve platný
zákonný text. Obsah změn a doplňků by měl „zapadnout do mozaiky“ dosavadního
textu zákona; měl by být aplikován a interpretován v organickém souladu s tímto
textem.
Postulátem tedy zůstává, že zákon by měl svým obsahem a účelem tvořit
koherentní celek. Tím nemá být popřeno, že by změněná nebo doplněná ustanovení
nemohla být samostatnými skutkovými podstatami.
V posuzovaných věcech jsou soudům stranami nabízeny dva výklady. Ani jeden z
nich nelze a priori odmítnout. První byl ve věcech Diplomatického servisu
nižšími instancemi většinou přijat. Vychází z původního záměru zákonodárce
restituovat obcím ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24.5.1991) jen ty
nemovitosti, jež byly k tomuto dni v majetku České republiky, nikoliv však v
majetku ČSFR. Má-li tato premisa zákona zůstat platná i po vydání novely č.
114/2000 Sb. (což odvolací soud podpírá důvodovou zprávou k ní – ta však nemusí
vyjadřovat vůli zákonodárce v konečných fázích legislativního procesu), pak
obec (hlavní město) nemůže s tvrzením o svém vlastnickém právu uspět. To
přesto, že předmětné nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb.
(1.7.2000) ve vlastnictví České republiky.
Druhá interpretační varianta, předložená městem, považuje ustanovení § 2a,
vložené do zákona č. 172/1991 Sb. zákonem č. 114/2000 Sb., za samostatnou
skutkovou podstatu – nejen tedy za „legalizaci“ sporných přídělů, uskutečněných
po 31.12.1949. Tuto variantu lze, vedle jiných argumentů tvrzených touto
procesní stranou, podepřít zejména tou prostou skutečností, že se od vydání
zákona č. 172/1991 Sb. zásadně změnily státoprávní a společenské poměry. Zánik
federace a vznik suverénní České republiky dnem 1.1.1993 vyvolal mj. přechod
nemovitostí (včetně sporných) do vlastnictví tohoto státu. Nabízí se otázka,
zda má tato sukcese jít k tíži obce, hovoří-li jinak právní stav k datu
1.7.2000 v její prospěch.
Nejvyšší soud dává v nyní posuzovaných věcech, ve shodě s odvolacím soudem,
přednost první z obou variant. Ta podle jeho názoru minimalizuje nebezpečí
rušivých zásahů do kvantitou nikoli nepodstatného dílu majetku České republiky,
který byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a
nezastupitelným účelům. Akcent na plynutí času, na nepřerušené dlouhodobé
užívání nemovitostí určitým způsobem, a tedy na zachování právní jistoty
dosavadního vlastníka (jakož i správce, nájemce apod.), je významným kritériem
pro rozhodnutí v těchto případech. Je však nutné dodat, že podle konkrétních
okolností případu může v jiných věcech přicházet v úvahu (v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dokonce potenciálně většinově, srov. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo
1743/2006 a řadu dalších, zatímco ve prospěch opačné varianty lze citovat sp.
zn. 28 Cdo 2850/2004) také druhá z uvedených variant.
Proces majetkových restitucí se ani po dvou desetiletích od jeho zahájení –
nebo spíše právě pro tuto skutečnost - neobejde bez výjimek. Zasáhl do něj
totiž velmi intenzivním způsobem časový faktor. Chvályhodný záměr porevolučních
zákonodárců uskutečnit rychlou vlastnickou transformaci (cestou preference
dohod v příslušných zákonech, stanovením krátkých lhůt apod.) se tu podařilo
naplnit jen zčásti. Následují desetiletí zbylých početných restitučních sporů,
na jejichž průběh a rozhodování neblaze působí čas přinášející podstatné změny
okolností – často v neprospěch dokonce obou (všech) sporných stran. Tím spíše
je třeba dát v konkrétních případech průchod individuální spravedlnosti a
nelpět na rigidních aplikačních a interpretačních šablonách.
Ve sporech hlavního města Prahy s příspěvkovou organizací Diplomatický servis,
resp. též státem vedou konkrétní zjištěné skutečnosti k plné podpoře těch
závěrů, které přijal odvolací soud. Lze jen dodat, že (ač to není podrobně
popsáno v rozhodnutích nižších instancí) se z hlediska činností Diplomatického
servisu dá předpokládat, že provádí pro stát správu nemovitostí, vedoucí tím či
oním způsobem k jejich využívání zahraničními zastupitelskými misemi. Je-li
tomu tak, pak je zajisté přirozenější, aby byly konkrétní právní formy užívání
nemovitostí realizovány v rámci vztahu stát (organizace pověřená správou) –
diplomatická mise, než město – diplomatická mise.
Nejvyšší soud podotýká, že aplikační a interpretační přístup, na němž je
založeno toto rozhodnutí, je ve věcech týchž účastníků (v relaci k jiným
nemovitostem) opakován. V poslední době se tak stalo v rozhodnutích sp.zn. 28
Cdo 1822/2010, 154/2010, 608/2010. 1091/10 a 3016/2010. Obsah svým odůvodněním
blízký těmto rozhodnutím však má i několik dalších rozhodnutí, která
předcházela. Pokud tedy nyní dovolací soud zrušuje rozsudek odvolacího soudu,
činí tak zcela v souladu se svou předchozí judikaturou a dodává jen, že v
ostatních posuzovaných věcech rozhodl odvolací soud příznivě pro nynějšího
žalobce.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud ruší napadené rozhodnutí odvolacího soudu
a věc mu vrací k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.
s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem
Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího řízení (§ 243d
odst.1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu