U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele
Družstva pro rekreační bydlení, IČ 0005 6277, Praha 5, Zborovská 30,
zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou, 370 01 České Budějovice, Na
Sadech 21, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 31. 3. 2011, sp. zn. 28 Co
699/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.
zn. 9 C 39/2007 (žalobců: a/ Družstva pro rekreační bydlení, Praha 5, Zborovská
30, zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou, 370 01 České Budějovice, Na
Sadech 21, b/ P. M.,c/ J. B., a d/ P. I., zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem,
advokátem, 120 00, Praha 2, Vinohradská 32, e/ Jednoty, smíšeného družstva,
Praha-západ, Praha 3, Malešická 16a, zastoupeného JUDr. Jiřím Kroutilem,
advokátem, 100 00 Praha 10 - Hostivař, U Továren 31, a f/ J. Š., zastoupené
Mgr. Alešem Choděrou, advokátem, 100 00 Praha 10, Starostrašnická 42, a dalších
účastníků řízení: 1/ Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3,
Husinecká 1024/11a, 2/ O. D. a 3/ D. D., /vedlejších účastníků řízení na straně
žalobce Jednoty, smíšeného družstva, Praha-západ, zastoupených JUDr. Vladimírem
Koubou, 140 00 Praha 4, Na Pankráci 995/5, o určení vlastnictví k
nemovitostem/), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení
o dovolání.
O žalobě žalobců, domáhajících se, aby rozhodnutím soudu bylo rozhodnuto jinak
než rozhodlo Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Praha-západ rozhodnutím
ze 6. 12. 2006, č. j. PÚ-R-1051/93/V-51/06/KUB, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu Praha-západ z 19. 7. 2010, č. j. 9 C 39/2007-421. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta (ve výroku označeném I.) žaloba
Družstva pro rekreační bydlení, že žalobci P. M., J. B. a P. I. nejsou
spoluvlastníky (P. M., z jedné ideální poloviny, a J. B. a P. I., u obou z
jedné ideální čtvrtiny) 41 pozemků (konkrétně označených a specifikovaných) v
katastrálním území P., a že vlastníkem těchto nemovitostí je žalující Družstvo
pro rekreační bydlení. Bylo však dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně
(označeným II.) určeno, že žalobci P. M., J. B. a P. I. jsou spoluvlastníky (P.
M. z jedné ideální poloviny, J. B. z jedné ideální čtvrtiny a P. I. z jedné
ideální čtvrtiny) dalších 10 pozemků v katastrálním území P.; přitom bylo
vysloveno, že se tímto výrokem nahrazuje ohledně uvedených nemovitostí
rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha-západ ze 6. 12. 2006, č. j. P-ÚR-1051/93/
V-51/06/KUB. Také byla (výrokem označeným III.) zamítnuta žaloba žalobce
Jednoty, smíšeného družstva, Praha-západ, domáhajícího se určení, že žalobci P.
M., J. B. a P. I. nejsou spoluvlastníky pozemku parc. č. st. 200 v katastrálním
území P., ale že vlastníkem tohoto pozemku je žalující Jednota, smíšené
družstvo, Praha-západ. Výrokem rozsudku soudu prvního stupně (označeným IV.)
bylo rozhodnuto o odmítnutí žaloby žalobkyně J. Š. Žalobcům Družstvu pro
rekreační bydlení, Jednotě, smíšenému družstvu, Praha-západ a J. Š. bylo
uloženo zaplatit (společně a nerozdílně) žalobcům P. M., J. B. a P. I. na
náhradu nákladů řízení 35.100,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo
rovněž rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný
z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvoláních žalobců Družstva pro rekreační bydlení a Jednoty, smíšeného
družstva, Praha-západ proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 31. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
699/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu
Praha-západ z 19. 7. 2010, č. j. 9 C 39/2007-421, výrokem rozsudku odvolacího
soudu, označeným I., změněn jen tak, že žalobci Družstvo pro rekreační bydlení
Jednota, smíšené družstvo, Praha-západ a J. Š. jsou povinni zaplatit žalobcům
P. M., J. B. a P. I. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně
13.800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Dalším výrokem
rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v
odvoláními napadených výrocích I., II., III. a VI. s upřesněním výroku II.
rozsudku soudu prvního stupně co do označení pozemků v katastrálním území P. a
co do označení spoluvlastnický dílů na těchto pozemcích, a to žalobců P. M., J.
B. a P. I. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak,
že žalobci Družstvo pro rekreační bydlení, Jednota, smíšené družstvo,
Prah-západ a vedlejší účastníci řízení O. D. a D. D. jsou povinni zaplatit
žalobcům P. M., J. B. a P. I. na náhradu uvedených nákladů řízení 7.100,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Rovněž bylo rozhodnuto, že ve
vztahu žalobců Družstva pro rekreační bydlení, P. M., J. B., P. I., Jednoty,
smíšeného družstva, Praha-západ a J. Š., jakož i vedlejších účastníků řízení O.
D. a D. D., na straně jedné, a Pozemkového fondu ČR, na straně druhé, nemá
žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu
rozsudek soudu prvního stupně v odvoláními napadených výrocích, jakož i řízení,
které vydání rozsudku předcházelo, ale neshledalo odvolání důvodnými. Výrok
(označený IV.) rozsudku soudu prvního stupně (o odmítnutí žaloby žalobkyně J.
Š.) nebyl napaden odvoláním a rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu
nabyl právní moci. Odvolací soud byl toho názoru, že rozsudek soudu prvního
stupně vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a také právní
posouzení věci soudem prvního stupně je v souladu se zákonem.
Odvolací soud poukazoval především na to, že o pozemcích, které jsou předmětem
tohoto soudního řízení, bylo již rozhodnuto v řízení podle § 9 odst. 4 zákona
č. 229/1991 Sb., a to rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu
Praha-západ ze dne 6. 12. 2006, č. j. PÚ-R-1051/93/V-51/06/KUB. Tímto správním
rozhodnutím bylo rozhodnuto, že žalobcům P. M., J. B. a P. I. se obnovuje
spoluvlastnické právo k pozemkům v katastrálním území P. (v rozhodnutí
označeným a specifikovaným), z nichž některé byly identifikovány geometrickým
plánem, vypracovaným firmou GIS, s. r. o., Kladno a schváleným Katastrálním
úřadem pro Středočeský kraj (katastrální pracoviště Praha-západ) dne 10. 10.
2006. V bodě 2 výroku uvedeného správního rozhodnutí bylo také rozhodnuto, že
žalobci P. M., J. B. a P. I. nejsou spoluvlastníky pozemků v katastrálním území
Přestavlky, označených v tomto bodě výroku rozhodnutí pozemkového úřadu.
Odvolací soud vzal za prokázané (shodně se soudem prvního stupně), že původními
vlastníky pozemku parc. č. 296/1 (část), podle pozemkové knihy, byli manželé V.
a M. A. a tento pozemek byl součástí jejich zemědělské usedlosti. Jejich
vnučkami jsou (a tedy oprávněnými osobami podle § odst. 2 písm. c/ zákona č.
229/1991 Sb.) žalobkyně J. B. a P. I.; žalobce P. M. je manželem M. M., dcery
uvedených původních vlastníků (která v průběhu restitučního řízení zemřela),
takže i tento žalobce je oprávněnu osobou, a to podle § 4 odst. 4 zákona č.
229/1991 Sb.
Původní pozemek byl, podle závěru odvolacího soudu, ke dni odnětí pozemku
vyvlastněním zemědělskou půdou, tedy zemědělským majetkem vymezeným v § 1 odst.
1 zákona č.229/1991 Sb. Tento pozemek byl podle územního plánu rekreační
oblasti Slapské zdrže Přestavlky – Ždáň a podle závazného režimu pro výstavbu
Slapské rekreační oblasti z prosince 1958 určen pro výstavbu rekreačních
objektů a účelových zařízení. Pozemek přešel na právního předchůdce žalujícího
Družstva pro rekreační bydlení na základě rozhodnutí rady Okresního národního
výboru Praha-západ ze dne 9. 2. 1959, jímž bylo rozhodnuto i o vyvlastnění
dílzu z pozemku č. kat. 296/5, dílu z pozemku č. kat. 296/1 a celého pozemku č.
kat. 289/1 v katastrálním území P.; k vyvlastnění pozemku č. kat. 289/1 pak po
podání odvolání proti rozhodnutí o vyvlastnění nedošlo a manželům A. zůstaly
také zbylé části pozemků parc. č. 296/1 a 296/5, které pak kupní smlouvou z 20.
3. 1962 převedli na Lidové družstvo pro rekreační výstavbu Slapské oblasti.
Odvolací soud na základě výsledků zjištění soudu prvního stupně dospěl k
závěru, že v daném případě došlo ke splnění zákonných předpokladů přechodu
nemovitosti na stát v důsledku vyvlastnění bez vyplacení náhrady (§ 6 odst. 1
písm. n/ zákona č. 229/1991 Sb.) a v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za
nápadně nevýhodných podmínek (§ 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.).
Odvolací soud uváděl, že „v řízení bylo dostatečně prokázáno, že všechny
pozemky, které jsou uvedeny v rozsudku soudu prvního stupně (ve výroku
označeném I.) jsou buď volné plochy (předzahrádky) nebo jen zpevněné plochy,
nebo byly zastavěny pouze jednoduchými, drobnými, povrchovými nebo movitými
stavbami, které netvoří překážku ve vydání pozemky oprávněným osobám“. Odvolací
soud byl i toho názoru, že „pokud byly některé pozemky (tzv. předzahrádky)
prodány žalujícím Družstvem pro rekreační bydleni fyzickým osobám na základě
kupních smluv, uzavřených po účinnosti zákona o půdě, je třeba tyto smlouvy
posoudit jako neplatné ve smyslu ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.“.
Ohledně stavebního pozemku parc. č. st. 200 v katastrálním území P. (kterého se
týkaly v tomto soudním řízení námitky žalobce Jednoty, smíšeného družstva,
Praha-západ a vedlejších účastníků řízení O. D. a D. D.) měl odvolací soud za
to, že tento pozemek byl ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. zastavěn pouze
jednoduchou stavbou prodejního stánku, takže vydání tohoto pozemku nebrání
překážka uvedená v stanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Pokud
uvedení vedlejší účastníci řízení poukazovali na to, že předmětný pozemek
získali kupní smlouvou (od prodávajícího Ing. P. S.), pak měl odvolací soud za
to, že tuto kupní smlouvu je třeba považovat za neplatnou ve smyslu ustanovení
§ 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., které je ustanovením blokačním. Ve smyslu
ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. bylo povinností pozemkového úřadu
rozhodnout o vlastnictví k nemovitosti, na niž byl u pozemkového úřadu uplatněn
restituční nárok.
Pokud šlo o pozemky parc. č. 296/127, 296/518, 296/505, 296/526, 296/506,
296/473, 296/475, 296/90, 296/128, 296/514, 296/126 a 2986/318 v katastrálním
území P., neshledal odvolací soud u nich překážky ve smyslu ustanovení § 11
odst. 1 písm. c), písm. d) a písm. e) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalujícího Družstva pro rekreační
bydlení, poukazujícího na nutnost zřídit věcná břemena na některých vydávaných
pozemcích ve smyslu ustanovení § 9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
odvoláními napadených výrocích o věci samé (výrok I., II. a III.) jako věcně
správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (a to v upřesněném
správném znění výroku označeného II., v němž odvolací soud jen zpřesnil výčet
pozemků podle údajů v katastru nemovitostí) a současně vyslovil, že se v tomto
rozsahu nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu
Praha-západ ze dne 6. 12. 2006, č. j. PÚ-R-1051/93/V-51/06/KUB (ve výroku pod
bodem 2), a to ve smyslu ustanovení § 250j odst. 2 občanského soudního řádu.
Potvrzen byl i výrok (označený VI.) rozsudku soudu prvního stupně o nákladech
řízení ve vztahu mezi žalobci a Pozemkovým fondem ČR.
Změněn byl výrok (označený V.) rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení
ve vztahu mezi žalobci Družstvem pro rekreační bydlení, Jednotou, smíšeným
družstvem, Praha-západ a J. Š. a mezi žalobci P. M., J. B. a P. I. s
přihlížením k ustanovení § 224 a § 142 občanského soudního řádu a k ustanovení
vyhlášek č. 484/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 2, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 občanského soudního
řádu a na ustanovení vyhlášek č. 484/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb.
Rozsudek dovolacího soudu byl dne 31. 5. 2011 doručen advokátu, který žalující
Družstvo pro rekreační bydlení v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto
dovolatele bylo podáno u soudu 26. 7. 2001, tedy ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu (dovolání tohoto dovolatele bylo ještě
doplněno podáním z 28. 7. 2011).
Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
z 31. 3. 2011 (sp. zn. 28 Co 699/2010 Krajského soudu v Praze) i rozsudek soudu
prvního stupně z 19. 7. 2010, č. j. 9 C 39/2007-421, Okresního soudu
Praha-západ, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňoval, že
řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního
řádu), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
V dovolání dovolatele bylo poukázáno na posouzení dále uvedených právních
otázek, které podle názoru dovolatele posoudil odvolací soud nesprávně (a to i
odlišně od „konstantní judikatury vyšších soudů“), přičemž u některých z těchto
otázek jde o otázky zásadního právního významu, jež nebyly dosud v rozhodování
dovolacího soudu vyřešeny:
1. Dovolatel má za to, že nelze posoudit jako restituční titul podle
ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. (tedy jako vyvlastnění
bez náhrady), byla-li náhrada za vyvlastnění realizována převodem finančních
prostředků podle vyhlášky č. 206/1958 Úředního listu na vázaný vklad. V době
účinnosti této vyhlášky neexistovala žádná jiná možnost způsobu úhrady takové
náhrady soukromému zemědělci, přičemž uvolňování finančních prostředků z
takového účtu bylo možné čerpat až po přivolení finančního odboru národního
výboru. Dovolatel má dále za to, že za naplnění restitučního titulu podle § 6
odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. nebylo možno považovat určení náhrady
za vyvlastnění v samotném rozhodnutí o určení finanční náhrady za vyvlastnění,
třebaže výměr o vyvlastnění toto neobsahoval a odkazoval na další rozhodnutí.
2. Dovolatel má dále za to, že je splněna podmínka restitučního titulu
podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 2291991 Sb., když kupní cena
byla v době převodu vlastnického práva stanovena podle cenového předpisu tehdy
platného, který reguloval kupní cenu s tím, že nebylo možné dohodnout vyšší
cenu, takže finanční plnění nad tento rámec bylo v době, kdy byla smlouva
uzavírána, v podstatě nemožné.
3. Dovolatel má také za to, že nebylo možné, aby došlo k zahájení řízení
podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a v návaznosti na to i k
řízení podle § 9 odst. 4 a odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., a v případě takového
postupu vydat příslušné rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž jsou nemovitosti
vydávány oprávněným osobám.
4. Dovolatel má za to, že nebylo odvolacím soudem správně posouzeno, zda
tu seskupení rekreačních chat tvořilo či netvořilo chatovou osadu, které by pak
bránilo vydání pozemků podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona č.
229/1991 Sb., a to zejména s přihlížením k tomu, jak jsou tyto stavby
individuální rekreace propojeny na komunikace a sítě.
5. Dovolatel je také toho názoru, že tu nebyla zevrubně a správně
posouzena otázka, zda „volné plochy, které jsou pro stavbu nezbytně nutné k
jejímu provozu nebo bezprostředně se stavbou souvisí, lze kvalifikovat jako
funkční propojení k samotné stavbě (tedy jako funkční celek)“.
6. Posléze dovolatel je i toho názorů, že v rozhodnutí odvolacího soudu
nebyla správně posouzena otázka, zda v daném sporu šlo či nešlo o rekreační
areál, tvořící jeden funkční celek, když na území areálu jsou rozdílné
vlastnické vztahy ke stavbám, postaveným na těchto pozemcích, když totiž jsou
pozemky a stavby funkčně spojeny a celá oblast slouží k rekreaci.
Dovolatel vytýkal také, že v tomto soudním řízení došlo k vadám při zjišťování
skutkového stavu věci, protože nebyly provedeny důkazy, mající vliv na právní
posouzení věci, přestože byly žalobcem nabízeny. Týká se to zejména stavby
hřišť na pozemcích parc. č. 296/512 a parc. č. 296/128; tyto stavby byly řádně
povoleny před účinností zákona č. 229/1991 Sb.; ke dni účinnosti tohoto zákona
pak již existovaly jako stavba nedokončená a v roce 1991 bylo Městským úřadem v
Jílovém u Prahy rozhodnuto o změně nedokončené stavby; soudy se však v tomto
případě spokojily s konstatováním stavebního a kolaudačního rozhodnutí ohledně
hotelu Surf, jež stavbu hřišť neobsahovala; zůstala tak neobjasněna otázka
blokace pozemků, na nichž jsou hřiště vybudována, podle ustanovení § 11 odst. 1
písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Ve vyjádření účastníka řízení Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatele bylo
uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože odvolací soud“po
právní stránce posoudil správně danou věc a rozhodl po právu“.
Ve vyjádření žalobců P. M., J. B. a P. I. k dovolání dovolatele bylo uvedeno,
že by toto dovolání mělo být odmítnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věta
první, a § 218 písm. c) v návaznosti na ustanovení § 243c odst. 2 občanského
soudního řádu.
Ve vyjádření žalobkyně Jednoty, smíšeného družstva, Praha-západ k dovolání
dovolatele bylo uvedeno, že by rozsudek odvolacího soudu z 31. 3. 2011, sp. zn.
28 Cdo 699/2010 Krajského soudu v Praze, i rozsudek soudu prvního stupně z 19.
7. 2010, č. j. 9 C 39/2007-421 Okresního soudu Praha-západ, měly být zrušeny „v
souladu s návrhem dovolatele“.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 244 odst. 1, § 250b odst. 2 a 3, § 250a, § 250g, § 250i a § 250j
občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními § 6 odst. 1 písm. k) a
písm. n), § 9 odst. 4, § 11 odst. 1 písm. c), písm. d) i § 22 zákona č.
229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Podle ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl-li správní
orgán podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z
občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů a nebylo-li
rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh
v občanském soudním řízení.
Podle ustanovení § 250b odst. 3 občanského soudního řádu návrh, o němž rozhodl
správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn.
Podle ustanovení § 250b odst. 2 občanského soudního řádu v průběhu řízení před
soudem nesmí být změněn okruh účastníků, jaký tu byl v době rozhodnutí
správního orgánu; (to neplatí, došlo-li za řízení před soudem k procesnímu
nástupnictví (§ 107 a § 107a občanského soudního řádu).
Podle ustanovení § 250c občanského soudního řádu není soud vázán skutkovým
stavem, jak byl zjištěn správním orgánem. Soud může vzít za svá též skutková
zjištění správního orgánu (§ 250c odst. 2 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení § 250g odst. 1 občanského soudního řádu soud žalobu podle §
246 občanského soudního řádu odmítne- byla-li podána opožděně, byla-li podána
někým, kdo k žalobě není oprávněn, anebo je-li nepřípustná.
Podle ustanovení § 250i občanského soudního řádu soud žalobu (podanou podle §
244 a § 246 občanského soudního řádu) zamítne, dospěje-li k závěru, že správní
orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně.
Podle ustanovení § 250j občanského soudního řádu dospěje-li soud k závěru, že o
sporu nebo o jiné právní věci mělo být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní
orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. Rozsudek soudu tu nahrazuje rozhodnutí
správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno; tento
následek musí být uveden ve výroku rozsudku (§ 250j odst. 2 občanského soudního
řádu).
Podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě
oprávněné osoby a povinné osoby o vydání nemovitosti, rozhodne o vlastnictví
oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) a písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. budou
oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou
právnickou osobu i v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek či v důsledku vyvlastnění bez vyplacení náhrady. Pojmy
tíseň a nápadně nevýhodné podmínky byly zevrubně vyloženy ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1993 a č. 36/1993; tento výklad se týká i
ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (srov. č. 16/1996 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky
nebo jejich části oprávněné osobě vydat v případě, že pozemek byl po přechodu
nebo převodu do vlastnictví státu zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li
stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu
movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou nebo drobnou, anebo o stavbu umístěnou
pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí
stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku s takovou stavbou
bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky
nebo jejich části oprávněné osobě vydat v případě, že na pozemku byla na
základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízena
zahrádkářská nebo chatová osada (srov. § 52 až § 58 vyhlášky č. 83/1976 Sb.)
nebo se na pozemku nachází zahrádkářská nebo chatová osada, která byla zřízena
před 1. 10. 1976.
Podle ustanovení § 22 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. v případě trvalého užívání
pozemku a dočasného užívání pozemku (za podmínek uvedených v tomto ustanovení)
má nájemce právo na prodloužení nájmu o dalších 10 let, nedohodnou-li se
účastníci jinak.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod č.
96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo, že
institut překážek ve vydání nemovitostí podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. je
institutem stanovujícím výjimku z účelu institutu. Je tu třeba v konkrétním
případě volit takovou interpretaci, která by směřovala především k maximálnímu
naplnění účelu restituce a současné respektovala proporcionalitu mezi omezením
restitučního nároku na vydání pozemků a posouzením konkrétního veřejného zájmu
nebo práv třetího subjektu (zastavěnost pozemku stavbou, zřízení tělovýchovných
nebo sportovních zařízení, zřízení hřbitova apod.). Pojmy a instituty obsažené
v restitučních předpisech je třeba vykládat tak, aby byl v maximální míře
dosažen jejich účel. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech nelze
podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného
práva (např. práva stavebního).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty právní závěry týkající se toho, jak je
třeba v dovolacím řízení posuzovat výtky neúplného zjištění skutkového stavu,
vadného hodnocení důkazů a vycházení soudu ze skutkového stavu zjištění, jež
nemá oporu v provedeném dokazování; bylo zde uvedeno: Vadná nebo nesprávná
skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím
důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů,
stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být
vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je
soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem.
Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části
oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec
není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost
(právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
¨
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným
právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž
jsou obecné soudy vázány), ze kterých dovolací soud vychází i v daném případě,
nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by u rozhodnutí odvolacího
soudu z 31. 3. 2011 (sp. zn. 28 Co 699/2010 Krajského soudu v Praze), proti
němuž směřuje dovolání dovolatele, byly shledatelné zákonné předpoklady
zakládající přípustnost dovolání dovolatele podle ustanovení § 237 odst. 1 a 3
občanského soudního řádu. Nešlo tu o rozhodnutí, v němž by byla řešena některá
právní otázka v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č.
229/!1991 Sb.), ale ani v rozporu s procením právem (zejména s ustanovením §
244 a násl. občanského soudního řádu). V rozhodnutí odvolacího soudu nešlo také
o řešení právní otázky, která by byla konkrétně rozhodována rozdílně odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem. Nelze přisvědčit názoru dovolatele, že tu měl
odvolací soud řešit právní otázky zásadního právního významu, které by dosud
vůbec nebyla řešena rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním
závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR.
Protože tedy u dovolání dovolatele nebyly shledány zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu, na které dovolatel ve svém dovolání poukazoval, a
nebyla tu dána přípustnost dovolání ani podle jiného ustanovení občanského
soudního řádu, přikročil dovolací soud svým usnesením (§ 243b odst. 6
občanského soudního řádu) k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §
243b odst. 5 a § 248 písm. c) občanského soudního řádu).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a u ostatních účastníků řízení tu
nebyly dovolacím soudem shledány ve smyslu ustanovení § 24b odst. 5, § 245 a §
224, jakož i § 242 občanského soudního řádu, a také s přihlížením k ustanovení
§ 150 občanského soudního řádu, k přiznání nároku na náhradu nákladů tohoto
dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu