28 Cdo 354/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele
XAVEROV, akciová společnost, IČ 2724 2731, 147 00 Praha 4, Lopatecká 223/13,
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 6. 6. 2011, sp. zn. 68Co 547/2009,
vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60C
44/2006 (žalobce XAVEROV, a. s., 147 00 Praha 4, Lopatecká 223/13, proti
žalovaným: 1) Pozemkovému fondu ČR, IČ 4579 7072, Praha 3, Husinecká 1024/11a,
zastoupenému JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Na Příkopě 22,
a 2) Státnímu statku hlavního města Prahy, státnímu podniku v likvidaci, IČ
0006 4092, Praha 5, Holečkova 8, zastoupenému JUDr. Petrem Medunou, advokátem,
110 00 Praha 1, Rytířská 10, o určení vlastnického práva k nemovitostem, za
účasti vedlejších účastníků řízení: a) A. I., P., b) Strojservisu Praha, s. r.
o., Praha 9, Náchodská 30, zastoupeného JUDr. Václavem Luťchou, advokátem, 110
00 Praha 1, Opatovická 18, c) Fossum Vermietungsgesellschaft Praha, s. r. o.,
IČ 2570 8706, Praha 2, Kateřinská 466/40, zastoupeného JUDr. Petrem Mrázkem,
advokátem, 110 00 Praha 1, Senovážné náměstí č. 23, d) Ing. L. M., P., e) H. R.
P., a f) S. M., P., zastoupených (a, b, d, e, f) Ing. Jiřím Vaštou, 100 00
Praha 10, Netlucká 65/7, t a k t o :
I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení
o dovolání.
O žalobě žalobce bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 23. 3.
2009, č. j. 60C 44/2006-372. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo výrokem
(označeným I.) zastaveno řízení o žalobním návrhu žalobce, jímž se domáhal
určení, že je vlastníkem pozemku v katastrálním území H. (obec P.), dále
pozemku v katastrálním území H. P. (obec P.) a pozemku v katastrálním území H.
(obec P.). Výrokem (označeným II.) téhož rozsudku bylo určeno, že žalobce je
vlastníkem pozemku (vzniklého z pozemku) v katastrálním území H. P. (obec P.),
dále pozemku (vzniklého z pozemku v katastrálním území H. P. (obec P.) a také
pozemku (vzniklého z pozemku) v katastrálním území H. P. (obec P.), tedy
pozemků zapsaných u Katastrálního území pro hlavní město Prahu (katastrální
pracoviště P.). Byl však výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně (označeným
III.) zamítnut žalobní návrh žalobce, jímž se domáhal určení, že je vlastníkem
dalších pěti pozemků v katastrálním území H. (obec P.) a dalších 36 pozemků v
katastrálním území H. P. (obec P.), s to s připojením geometrických plánů (jako
příloh č. l. 1, 2 a 5), na nichž byly žalobcem uvedené pozemky vyznačeny.
Žalobci bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení žalovanému Pozemkovému
fondu ČR 15.827,- Kč a žalovanému Státnímu statku hlavního města Prahy 17.969,-
Kč, vedlejší účastnici řízení A. I. 11.800,- Kč, vedlejšímu účastníku řízení
Strojservisu Praha, s. r. o., 16.184,- Kč a vedlejšímu účastníku řízení Fossum
Vermietungsgesellschaft Praha, s. r. o., 14.756,- Kč, vše do 3 dnů od právní
moci rozsudku; ve vztahu mezi žalobcem a původní vedlejší účastnicí řízení A.
M. bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 z 23. 3. 2009, č.
j. 60C 44/2006-372 (ve znění opravného usnesení ze 17. 7. 2009, č. j. 60C
44/2006-432) bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 6. 6. 2011,
sp. zn. 68Co 547/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadeném výroku o věci samé
(označeným III.), ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a
žalovaným Státním statkem hl. m. Prahy a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejšími
účastníky řízení na straně žalovaných (tedy ve výrocích označených V., VI.,
VII., VIII. a IX). Ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným
Pozemkovým fondem ČR byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z
těchto účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobce
je povinen na jejich úhradu zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu ČR 27.960,-
Kč, žalovanému Státnímu statku hl. m. Prahy 25.800,- Kč, vedlejšímu účastníku
řízení Strojservisu Praha 25.800,- Kč a vedlejšímu účastníku řízení Fossum
Vermietungsgesellschaft Praha 25.080,- Kč, vše do tří dnů od právní moci
rozsudku odvolacího soudu; bylo však rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a
vedlejšími účastníky řízení A. I., Ing. L. M., H. R. a S. M. nemá žádný z nich
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal správnost rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které vydání
rozsudku předcházelo (§ 212 a § 212a občanského soudního řádu) v mezích
odvolání (napadajícího zejména zamítavý výrok ve věci samé) a po doplnění
dokazování dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Žalující akciová společnost nastoupila v tomto řízení na místo původního
žalobce Xaverov, a. s. (IČ 2738 5213), a domáhala se rovněž určení vlastnického
práva k pozemkům v katastrálním území H. a H. P. (v žalobě specifikovaným) s
poukazem na původní přídělové listiny bývalého Okresního národního výboru P. z
28. 1. 1957 a z 2. 4. 1959 a na administrativní dohodu z 5. 3. 1957 a na to, že
jako její právní předchůdci předcházeli Státní plemenářský statek Xaverov, n. p., a dále n. p. Drůbežnictví Xaverov, Drůbežářský průmysl, koncern Praha, a. s., a Drůbežářský průmysl, státní podnik biologických, technických a obchodních
služeb, který byl posléze rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 29. 3. 1991
zrušen bez likvidace ke dni 31. 3. 1991; veškerý majetek zrušeného státního
podniku byl vložen do vlastnictví společnosti Xaverov, a. s., Praha, a to
včetně pozemků, k nimž měl zrušený státní podnik právo hospodaření. Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně na základě jím
provedených zjištění měl za prokázáno, že žalující akciová společnost Xaverov
je právním nástupcem bývalého Státního plemenářského statku Xaverov, n. p. Rovněž měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně správně z provedených
zjištění dovodil z jakých pozemků vznikly pozemky v katastrálních územích H. a
H. P., o něž jde v tomto řízení, a že tyto pozemky jsou konkrétními odkazy na
geometrické plány (které měl soud k dispozici) individualizovány tak, aby mohlo
být posuzováno vlastnické právo k nim. Odvolací soud poukazoval také na to, že
soud prvního stupně vzal z provedených zjištění za prokázáno, že Státní
plemenářský statek Xaverov, n. p., byl ke dni 1. 1.
1964 zrušen bez likvidace a
jeho majetek byl převeden na Drůbežnictví, národní podnik, Xaverov; ke dni 1. 1. 1989 veškerá majetková práva národního podniku Drůbežářství, n. p., přešla
na Drůbežářský průmysl koncern Praha, který byl zrušen k 31. 12. 1988, a s
účinností od 1. 1. 1989 byl založen Drůbežářský průmysl, státní podnik
biologických, technických a obchodních služeb; ten byl zrušen dne 29. 3. 1991
bez likvidace a jeho majetek, včetně pozemků, k nimž měl právo hospodaření byl
ke dni 31. 3. 1991 převeden do akciové společnosti Xaverov, a. s. Praha (IČ
1619 3326) a následně také na žalobce Xaverov, a. s. (IČ 2724 2731). Státní
statek hlavního města Prahy, n. p., byl zrušen k 31. 12. 1988 a veškerá jeho
práva, povinnosti a závazky i odpovědnost za závazky přešly na Státní statek
hlavního města Prahy. Soud prvního stupně tedy shrnul, konstatoval odvolací soud, že žalobci se
nepodařilo prokázat, že by k 31. 3. 1991 jeho právnímu předchůdci Drůbežářskému
podniku biologických, technických a obchodních služeb, svědčilo právo
hospodaření k pozemkům uvedeným ve výroku označeném III. rozsudku soudu prvního
stupně, které v rámci delimitace původního fondu byly tedy převedeny na
právního předchůdce žalovaného Státního statku hlavního města Prahy. Soud prvního stupně měl za to (uváděl odvolací soud), že v daném případě Česká
republika nikdy nepřestala být zapsána jako vlastník uvedených nemovitostí, o
něž jde v tomto řízení, a nakládala s nimi jako s vlastními buď prostřednictvím
Státního statku hlavního města Prahy a jeho právních předchůdců nebo
prostřednictvím smluv, kterými bylo umožněno užívání těchto pozemků třetími
subjekty. Odvolací soud dále uváděl, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že ohledně
některých pozemků (parc.) nedošlo k jejich delimitaci z právního předchůdce
žalobce. Správcem těchto pozemků byla Státní meliorační správa Praha, právní předchůdce
Zemědělské vodohospodářské správy (vzhledem k této uvedené okolnosti byla
soudem prvního stupně zamítnuta žaloba žalobce ve vztahu k pozemkům v
katastrálním území H. P.). Naproti tomu soud prvního stupně ohledně pozemků v
tomtéž katastrálním území dovodil kontinuitu právního nástupnictví ze Státního
plemenářského statku, n. p., na současného žalobce a ohledně těchto pozemků
žalobě žalobce vyhověl (když také neshledal splnění zákonné podmínky vydržení
ze strany jiných subjektů). Odvolací soud uváděl, že vychází ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil a
objasnil soud prvního stupně, když ani z doplnění dokazování nevzešlo žádné
zjištění, mající dopad na zjištění skutkového stavu, ani na právní posouzení
věci. Odvolací soud tedy pokládal za správný závěr, že pozemky (ohledně nichž
byla žaloba žalobcem soudem prvního stupně převážně zamítnuta) nejsou
vlastnictvím žalobce, neboť „jakkoli žalobce prokázal, že je právním nástupcem
Státního plemenářského statku Xaverov, n. p., a tedy i Drůbežářského průmyslu,
státního podniku biologických, technických a obchodních služeb, tento podnik
již k 31. 3. 1991, kdy byl jeho majetek po zrušení podniku, bez likvidace,
Ministerstvem zemědělství dne 29. 3. 1991, pod č. j. 2097/91-580, včetně
pozemků, k nimž měl právo hospodaření, převeden do akciové společnosti Xaverov,
a. s. (IČ 1619 3326), předmětné pozemky nevlastnil, neboť ty byly vyvedeny již
z majetku jeho právního předchůdce Drůbežnictví Xaverov, n. p., a byly
delimitovány na Státní statek hlavního města Prahy; předmětné pozemky se tak
dostaly již do správy jiného subjektu při delimitaci práva hospodaření se
státním majetkem. Odvolací soud ještě dovozoval, že v situaci, kdy je
prokázáno, že k datu 1. 1. 1975 byla správa předmětných pozemků převedena na
jiný subjekt, než byl právní předchůdce žalobce, nemohlo dojít k jejímu převodu
hospodářskými smlouvami ze dne 29. 3. 1983 a 30. 11. 1984. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním
napadeném zamítavém výroku o věci samé jako věcně správný podle ustanovení §
219 občanského soudního řádu. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně mezi účastníky tohoto řízení a mezi žalobcem a vedlejšími účastníky
řízení na straně žalované rozhodl odvolací soud jen s tou změnou, že ve vztahu
mezi žalobcem a žalovaným Pozemkovým fondem ČR žádný z nich nemá právo na
náhradu těchto nákladů. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto za užití
ustanovení § 224 odst. 1 občanského soudního řádu a podle ustanovení § 142
odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 29. 7. 2011 a dovolání ze
strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu prvního stupně 26. 9. 2011, tedy
ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolávající se Xaverov, a. s. (IČ 2724 2731) navrhoval, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu z 6. 6. 2011 (sp. zn. 68Co 547/2009 Městského
soudu v Praze) i výroky III. až IX rozsudku soudu prvního stupně z 23. 3. 2009,
č. j. 60C 44/2006-372 Obvodního soudu pro Prahu 9 (ve znění opravného usnesení
ze 17. 7. 2009, č. j. 60C 44/2006-432) a aby věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Dovolatel je toho názoru, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod
uplatňoval, že rozhodnutí soudů obou stupňů v této právní věci spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu). Dovolatel poukazoval nejprve na to, že mezi jeho dovoláním napadeným rozsudkem
Městského soudu v Praze ze 6. 6. 2011 (sp. zn. 68Co 547/2009) a předchozím
rozsudkem Městského soudu v Praze z 3. 9. 2008, sp. zn.
23Co 246/2008
(týkajícím se týchž účastníků řízení) je „zřejmý rozpor v právním posouzení
věci“, takže tu došlo k rozdílnému rozhodování, i když důkazy předložené
žalobcem byly v obou soudních řízeních shodné. Podle dalšího údaje dovolatele
je jím napadený rozsudek odvolacího soudu z 6. 6. 2011 (sp. zn. 68Co 547/2009
Městského soudu v Praze) v rozporu také s právními závěry rozhodnutí téhož
soudu vydaných pod sp. zn. 23Co 206/2007, 22Co 565/2007, 39Co 502/2007, 28Co
263/2008 a 14Co 263/2008 Městského soudu v Praze. Podle názoru dovolatelky je
jím napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze 6. 6. 2011 (sp. zn. 68Co 547/2009
Městského soudu v Praze) v rozporu s právními závěry obsaženými v rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR z 15. 10. 2009 (28Cdo 4050/2008); to se týká zejména
právního závěru dovolacího soudu, že je „v zájmu jistoty i ochrany důvěry v
právo u obou účastníků právního vztahu, aby stav deklarovaný notářským zápisem
(o smlouvě) nebyl zrušen“. Dovolatel pak co do nesprávného právního posouzení věci poukazoval zejména na
to, že v daném případě soudy dospěly (v rozporu s ustanovením § 347 odst. 1 až
3 a § 21 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., /dříve platného hospodářského
zákoníku/) k nesprávnému závěru, že „na základě nepřímých důkazů je třeba mít
za to, že tu byla provedena delimitace pozemků z Drůbežnictví Xaverov na
právního předchůdce žalovaného Státního statku hlavního města Prahy“, třebaže
tu nedošlo zejména ke schválení delimitace nadřízenými orgány (kterými tu byly
Městská zemědělská správa a případně Ministerstvo zemědělství a výživy České
republiky); soudy tu tedy měly za to, že žalovanému Státnímu statku hlavního
města Prahy příslušelo právo hospodaření k pozemkům, aniž by zjistily listinu
prokazující toto právo a spokojily se s „nepřímými důkazy“. Pokud soudy
uváděly, že byla provedena „delimitace pozemků“, pak by musela být prováděna
právními úkony, kterými by byla realizována, neboť sama o sobě jako pojem a
proces změnu správy neznamenala“ (dovozoval dovolatel); tuto delimitaci pozemků
nebylo možné podpůrně opřít o výpověď svědka (Ing. S.), ani o podnikovou
evidenci půdy; svědek Ing. S. ostatně jen uvedl, že „předpokládá“, že tu
existovaly delimitační protokoly a nikoliv, že by měl o jejich existenci
jistotu. Dovolatel dále vytýkal, že soudy postavily zamítnutí větší části žaloby na tom,
že bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce, t. j. Drůbežnictví Xaverov, n. p., převedl ke dni 1. 1. 1975 právo hospodaření k pozemkům na právního
předchůdce Státního statku hlavního města Prahy; v tomto řízení však nebylo
náležitě prokázáno a zdůvodněno, že by k převodu práva hospodaření skutečně ke
dni 1. 1. 1975 došlo; pokud by právo hospodaření k pozemkům v katastrálním
území H. bylo převedeno již delimitací k 1. 1. 1975, pak by na převod nebylo
třeba uzavírat hospodářské smlouvy v letech 1983 a 1984, jak se v řízení také
uvádělo. Pokud pak soudy dospěly k závěru, že stát (ve vztahu k pozemkům v katastrálním
území H.
P.) byl v dobré víře, že je vlastníkem těchto pozemků, dovolatel
namítal, že Česká republika nemohla být v dobré víře, že je vlastníkem těchto
pozemků, když podle prohlášení Ministerstva zemědělství ze 16. 5. 2005 a z 20. 6. 2005 byly pozemky v právu hospodaření Drůbežářského průmyslu, státního
podniku biologických, technických a obchodních služeb, a na základě rozhodnutí
Ministerstva zemědělství z 29. 3. 1991 byly dnem 31. 3. 1991 vloženy do
vlastnictví společnosti Xaverov, a. s., Praha (IČ 1619 2326). Do evidence
nemovitostí nebyla také nikdy předložena listina, kterou by k převodu práva
hospodaření došlo, uváděl dovolatel. Dovolatel dále dovozoval, že „bylo-li
ustanovení § 134 občanského zákoníku o vydržení vlastnického práva účinné dnem
1. 1. 1992, nemohla Česká republika vlastnické právo k těmto pozemkům vydržením
nabýt, když od doby 1988-1989, kdy došlo k výstavbě komunikace (t. j. sjezdu
ze Š. na dálnici D 11 a Č.) nebyla splněna podmínka faktického nakládání
(užívání) těchto pozemků). Dovolatel ještě se svém dovolání dodával, že „Obvodní soud pro Prahu 9 a
Městský soud v Praze v odůvodnění svých rozsudků v této právní věci dostatečně
nezhodnotily vyjádření žalobce k jednotlivým tvrzením žalovaných a vedlejších
účastníků řízení, učiněná v průběhu tohoto soudního řízení“. Ve vyjádření žalovaného Státního statku hlavního města Prahy (v likvidaci) k
dovolání žalobce bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle
názoru tohoto žalovaného dovolatel ve svém dovolání nevymezil žádnou otázku
zásadního právního významu, jež by byla řešena v rozsudku odvolacího soudu, a
pro niž by mělo být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
a odst. 3 občanského soudního řádu. Žalovaný státní statek je toho názoru, že
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v této právní věci
jsou správné, neboť byly vydány na základě správných skutkových zjištění a s
výslednými správnými právními závěry. Dovolání dovolatele polemizuje pouze se
skutkovými závěry soudů obou stupňů a dovolatel má za to, že odvolací soud měl
učinit jiné skutkové závěry, na jejichž základě by, podle názoru dovolatele,
došel i k jiným právním závěrům. Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení Strojservisu Praha, s. r. o. (IČ 4580
7787) bylo uvedeno, že by toto dovolání mělo být odmítnuto jako nepřípustné,
když dovoláním napadené rozhodnutí je třeba považovat za věcně i procesně
správné. Dovolatelem uváděné skutečnosti byly již v průběhu řízení řešeny a
objasněny. Pokud dovolatel poukazuje na jiná rozhodnutí odvolacího soudu,
týkající se sice podobných případů, jako je tato právní věc (sp. zn. 60C
44/2006 Obvodního soudu pro Prahu 9), nicméně každý z nich je případem sui
generis, v jednotlivostech naprosto odlišným. Strojservis Praha, s. r. o.,
získal po ukončení odvolacího řízení v tomto sporu zmiňovaný, ale co do obsahu
nekonstatovaný přípis Ministerstva zemědělství ze 7. 2. 2006, v němž se uvádí,
že dotčené pozemky, které jsou předmětem tohoto sporu, nikdy do vlastnictví
žalobce nenáležely.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení Fossum Vermietungsgesellschaft Praha,
s. r. o. (IČ 2570 8406) k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto
dovolání nemělo být vyhověno, když v rozsudku odvolacího soudu tu nejde o
řešení právních otázek, které by dosud nebyly vyřešeny dovolacím soudem, nebo o
otázky, jež by byly odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodovány
rozdílně. Dovolatelem uváděná rozhodnutí odvolacího soudu i dovolacího soudu s
údajně odlišnými právními závěry se netýkají shodné právní věci. Dovolatelem
uváděné důvody dovolání nejsou relevantní vzhledem ke stávající právní úpravě
dovolání v občanském soudním řízení. Podle názoru tohoto vedlejšího účastníka
řízení se odvolací soud vypořádal se všemi vyjádřeními a námitkami žalobce,
které byly pro rozhodnutí relevantní, a věc i správně po právní stránce
posoudil. Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními
§ 132 a § 133 i § 39 občanského zákoníku. Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na
zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení
bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho postavení
stalo nejistým (viz k tomu již č. 17/1972 a č. 53/1973, str. 187 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Podle ustanovení § 132 odst. 1 občanského zákoníku lze vlastnictví nabýt koupí,
darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na
základě jiných skutečností stanovených zákonem. Podle ustanovení § 133 odst. 2 občanského zákoníku převádí-li se nemovitá věc
na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí,
pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Rozhodnutími, která jsou předpokladem účinnosti smlouvy ve smyslu ustanovení §
47 odst. 1 občanského zákoníku, jsou zejména rozhodnutí vydaná ve správním
řízení.
Všechna další vyjádření a stanoviska, jež nejsou rozhodnutími, nemají
za následek zrušení smlouvy (srov. k tomu např. č. 12/1988, str. 82 a 83,
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení
vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není,
je v tomto závěru závazný ve smyslu § 159 odst. 2 občanského soudního řádu,
(viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). V právní teorii je zastáván právní názor, že dojde-li ke ztrátě listiny, není
vyloučeno domáhat se nároku z právního úkonu, lze-li ovšem tento právní úkon i
splnění náležitostí formy dokázat jinak (např. svědky apod., viz k tomu např. Komentář k občanskému zákoníku C. H. Beck, Praha 2006, 10. vydání, str. 264). Tomuto právnímu závěru lze i v tomto řešeném případě přisvědčit. Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným
právním závěrům z judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem) i z právnické literatury, z nichž dovolací soud
vycházel v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že
by u dovolání dovolatele byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu,
když toto dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, dospívajícího k
výslednému právnímu závěru, že „správa předmětných nemovitostí (uváděných v
žalobě žalobce) byla již k datu 1. 1. 1975 převedena na jiný subjekt, než na
právního předchůdce žalobce“, domáhajícího se určení svého vlastnictví k
pozemkům právě s poukazem na to, že jejich správa a užívání náležely jeho
právním předchůdcům. Nebylo tu možné přisvědčit názoru dovolatele, že tu
odvolací soud ve svém rozsudku z 6. 6. 2011 (sp. zn. 68Co 547/2009 Městského
soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z
obsahu soudního spisu a ani z obsahu dovolání dovolatele nebylo možné dovodit
závěr, že by tu odvolací soud svým rozsudkem z 6. 6. 2011 řešil právní otázku,
která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
popřípadě právní otázku, která by vůbec nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 2
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání
nepřípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského
soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu o
přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. U dovolání nepřípustného (srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li
dovolání přípustné .....“) již dovolacímu soudu nenáleží posoudit důvodnost
dovolacích důvodů uvedených v dovolání.
Vzhledem k obsahu dovolání dovolatele v
daném případě, obsahujícího převážné výtky neúplného zjištění skutkového stavu
věci, nesprávného hodnocení důkazů a vycházení soudu ze skutkového zjištění
nemajícího oporu v dokazování lze ještě dodatkem poukázat na to, jak jsou v
rozhodování dovolacího soudu posuzovány výtky uvedeného druhu. Např. v
rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem, byly uvedeny tyto právní závěry: Ani vadná nebo
nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě
dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích
důvodů, uvedených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou
být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které
je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části
oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise
vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost
(právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených
žalovaným Státním statkem hl. m. Prahy a vedlejšími účastníky řízení
Strojservisem Praha, s. r. o., a Fossum Vermietungsgesellschaft Praha, s. r. o., použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského
soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání
náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto
nákladů, vynaložených na zmíněná vyjádření k dovolání dovolatele, uvedenému
žalovanému a vedlejším účastníkům řízení nepřiznal; dovolací soud přihlížel
jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněných
vyjádření k dovolání, uvádějícím převážně to, co již bylo jimi uvedeno a
uplatněno v řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.