28 Cdo 3545/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce
Ing. P. Š., zastoupeného Mgr. Alexandrou Mlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze
4, Na Pankráci 11, proti žalovanému Mgr. Otakaru Kořínkovi, soudnímu
exekutorovi, Exekutorský úřad Praha 3, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 34,
zastoupenému JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1,
Bolzanova 1, o zaplacení částky 80.730,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 223/2007, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, č. j. 23 Co
47/2009-73, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009, č. j. 23
Co 47/2009-73, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
8 ze dne 30. 10. 2008, č. j. 12 C 223/2007-56, o zaplacení částky 93.002,- Kč
s příslušenstvím, se co do části vyhovujícího výroku ohledně zaplacení částky
12.272,- Kč s příslušenstvím, spočívající v úhradě nákladů exekuce, odmítá.
II. Ve zbývající části se rozsudky soudů obou stupňů zrušují a věc se vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 30. 10. 2008, č. j. 12 C 223/2007-56,
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 93.002,- Kč spolu s
tam specifikovaným úrokem z prodlení, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Dále bylo rozhodnuto též o nákladech řízení, k jejichž náhradě byl
žalovaný povinen rovněž do tří dnů od právní moci shora uvedeného rozhodnutí.
Žalovaný se dle závěru soudu prvního stupně bezdůvodně obohatil tím, že v rámci
své exekuční činnosti přijal od žalobce (tehdejšího povinného) při soupisu
movitých věcí v hotovosti plnění v celkové výši 100.732,- Kč, sestávající z
částky 80.730,- Kč, představující pohledávku s příslušenstvím přiznanou na
základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, a dále z částky
20.002,- Kč, spočívající v úhradě nákladů exekuce a nákladů tehdejšího
oprávněného ze strany žalobce, které byly vyčísleny žalovaným ve vydaném
příkazu k úhradě nákladů exekuce.
Pokud jde o náklady oprávněného ve výši 7.730,- Kč (původně zahrnuté do shora
specifikované částky 20.002,- Kč), bylo řízení co do této částky v důsledku
částečného zpětvzetí žaloby zastaveno, a to z důvodu jejího uhrazení žalobci ze
strany právní zástupkyně oprávněné osoby.
Bezdůvodné obohacení žalovaného bylo spatřováno v tom, že žalovaný od žalobce
výše zmíněné plnění převzal a následně vyplatil osobě oprávněné z exekuce před
právní mocí usnesení o nařízení exekuce, které bylo následně usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2004, č. j. 18 Co 96/2004-21, zrušeno,
přičemž řízení o nařízení exekuce bylo poté usnesením Obvodního soudu pro Prahu
4 ze dne 25. 8. 2004, č. j. 13 Nc 14903/2003-31, zastaveno.
S ohledem na zrušení usnesení o nařízení exekuce, jakožto předepsaného podkladu
pro její provedení, dovodil soud prvního stupně na straně žalovaného bezdůvodné
obohacení získané přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl, tj. dle
ustanovení § 451 odst. 1 a 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Tímto právním důvodem bylo dle
názoru soudu právě zmíněné usnesení o nařízení exekuce, v jehož zrušení bylo
spatřováno odpadnutí právního důvodu pro přijetí předmětného plnění ze strany
soudního exekutora, tj. žalovaného.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný měl exekuci provést podle
exekučního příkazu až po právní moci usnesení o nařízení exekuce. Neměl tedy
peníze, které mu byly žalobcem jakožto povinným z exekuce vyplaceny, odevzdat
oprávněné osobě, neboť v žádném případě nebylo možno dovodit, že žalobce plnil
žalovanému dobrovolně. K plnění došlo totiž po nařízení exekuce, a žalobce se
tak pouze bránil provedení exekuce zabavením movitých věcí. Pravdivosti tohoto
tvrzení nasvědčovala dle názoru soudu též skutečnost, že žalobce podal ihned
proti usnesení o nařízení exekuce odvolání, ve kterém namítal zejména to, že
pohledávku, spočívající v zaplacení dlužného výživného, s příslušenstvím již
plně uhradil, a to k rukám svých dvou nezletilých dětí. Toto tvrzení žalobce
však nebylo předmětem dokazování a netvoří ani předmět přezkumu dovolacího
soudu.
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně vzniku
bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Nárok žalobce tedy shledal
oprávněným a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. K
námitkám žalovaného odvolací soud dále uvedl, že žalobce se nemohl domáhat
náhrady škody v důsledku nesprávného úředního postupu exekutora proti
Ministerstvu spravedlnosti ČR v režimu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, v případě, že exekutor svévolně nepostupoval v souladu s exekučním
řádem, a že to byl on, který si ponechal takto žalobcem poskytnuté plnění, aniž
pro to existoval důvod.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že právní
názor odvolacího soudu není v souladu s platnou právní úpravou a zejména
zásadami exekučního řízení, když právním důvodem, který je podkladem pro plnění
povinného, je exekuční titul, na jehož základě byla exekuce nařízena, a
nikoliv, jak dovozuje odvolací soud, usnesení o nařízení exekuce. Dle názoru
žalovaného tak případné zrušení usnesení o nařízení exekuce nemůže mít za
následek povinnost oprávněného, aby přijaté plnění vrátil, pokud samozřejmě
neodpadl původní exekuční titul. Dovolatel rovněž upozorňuje na skutečnost, že
vykonávající orgán, tj. v tomto případě soudní exekutor, je v tomto směru pouze
náhradním platebním místem, jenž plnění v nepřítomnosti oprávněného převezme a
je povinen mu je bezodkladně vydat. Dále uvádí, že soupis movitých věcí, při
němž může dojít k plnění oprávněnému či k náhradnímu plnění vykonavateli, je
typicky realizován před právní mocí usnesení o nařízení exekuce. Pokud jde o tu
část plnění uhrazeného žalobcem, spočívající v nákladech exekuce ve výši
12.272,- Kč, dovolatel poukazuje na to, že nároku žalobce na vydání této částky
brání existence pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce, jež nebyl soudem
prvního stupně nikdy zrušen.
Žalobce se k podanému dovolání písemně vyjádřil. Tvrdí, že dovolání není
důvodné, s tím, že se zcela ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, když
dle jeho názoru navíc neexistuje žádná platná právní úprava umožňující
dovolateli jakožto soudnímu exekutorovi vydat oprávněnému vymoženou pohledávku
ještě před právní mocí usnesení o nařízení exekuce. Navrhl tedy, aby dovolací
soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou
k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst.
1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání byla žalovaným dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) a odst. 3 o. s. ř. Uplatněný dovolací důvod lze pak podřadit pod § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Pro shledání přípustnosti dovolání ve smyslu výše citovaných ustanovení musí
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Podmínky přípustnosti však rozhodnutí odvolacího soudu
ve spojení s dovoláním žalovaného zčásti nesplňuje.
Předně je třeba zmínit, že se v dané věci jedná o dva samostatné nároky. Jednak
o zaplacení částky 80.730,- Kč s příslušenstvím, která představuje pohledávku
přiznanou na základě exekučního titulu, a dále o plnění ve výši 12.272,- Kč s
příslušenstvím spočívající v nákladech exekuce vyčíslených žalovaným v jím
vydaném příkazu k úhradě nákladů exekuce.
Ve vztahu k druhému nároku, tj. k výše specifikované částce 12.272,- Kč s
příslušenstvím, je třeba uvést, že podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.
s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních
věcech 50.000,- Kč, s tím, že k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož předmětná částka v daném případě nedosahuje zákonem stanovené hranice
pro shledání přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §
243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř., v této části jako
nepřípustné odmítl.
Pokud se však jedná o částku 80.730,- Kč připadající na pohledávku (včetně
příslušenství) přiznanou pravomocným a vykonatelným exekučním titulem, na jehož
základě došlo k nařízení předmětné exekuce, situace je zde zcela odlišná.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v této části má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud se totiž dosud nezabýval
vznikem bezdůvodného obohacení na straně exekutora získaného tím, že před
právní mocí usnesení o nařízení exekuce přijal plnění, jehož úhrada byla
povinnému ve prospěch oprávněného exekučním titulem uložena. V tomto rozsahu je
tedy dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu proto dovolací soud co do této části vymáhaného
plnění přezkoumal z důvodů uvedených v dovolání vztahujících se ke zmíněnému
právnímu hodnocení, přičemž nepovažuje za správné závěry odvolacího soudu,
které se týkají vzniku bezdůvodného obohacení ve výši 80.370,- Kč na straně
žalovaného.
Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle
které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení
je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se
obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož
úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
Tím, kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován,
je ve smyslu ust. § 451 odst. 1 obč. zák. ten, jehož majetek se na úkor druhého
neoprávněně zvětšil nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v
souladu s právem dojít. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné
obohacení, které se musí vydat, není tedy protiprávní úkon obohaceného ani jeho
zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových
hodnot, který nastal způsobem, jež právní řád neuznává.
S ohledem na výše uvedené se dovolací soud nemůže ztotožnit s právním názorem
odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o vzniku bezdůvodného obohacení
na straně žalovaného. Jelikož v daném případě došlo ze strany žalovaného k
následnému odevzdání jím přijatého plnění oprávněné osobě, nelze u něj
vysledovat dosažení shora uvedených předpokladů pro vznik bezdůvodného
obohacení. V majetku žalovaného totiž nedošlo k žádnému zvýšení aktiv či ke
snížení pasiv, a další možná okolnost vedoucí k existenci bezdůvodného
obohacení, tj. že u žalovaného na základě přijetí předmětného plnění nedošlo ke
zmenšení majetku, ač by se tak za běžných okolností stalo, rovněž nebyla
naplněna.
Pokud jde o názor odvolacího soudu spočívající v tom, že žalovaný jednal bez
právního důvodu, když od žalobce převzal plnění ještě předtím, než mohl
přistoupit k provedení exekuce, tj. před právní mocí usnesení o nařízení
exekuce, pak tento závěr není zcela přiléhavý. Základní zásadou, kterou se
exekutor řídí při postupu v konkrétním případě, je dosažení účelu exekuce, tedy
toho, aby pohledávka oprávněného byla vymožena při co nejmenším a nejméně
nákladném zásahu do práv povinného. Již s ohledem na zmíněný princip exekučního
řízení by bylo neúčelné a nehospodárné, pokud by soudní exekutor neměl možnost
a důvod přijmout od povinného dobrovolně poskytnuté plnění ještě před samotným
provedením exekuce. Nelze přitom přehlédnout, že exekutorovi bylo v posuzovaném
případě plněno ve prospěch oprávněné osoby a nikoliv ve prospěch jeho osoby
samotné.
Druhou věcí je však otázka odevzdání předmětného plnění oprávněné osobě, k
němuž došlo ze strany žalovaného taktéž před právní mocí zmíněného usnesení o
nařízení exekuce. Tento postup se dovolacímu soudu jeví jakožto nesprávný a
shledává v něm ve shodě se závěry obou nižších instancí pochybení na straně
žalovaného.
Jak plyne již z ustanovení § 47 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu,
má být dle exekučního příkazu exekuce provedena po právní moci usnesení o
nařízení exekuce. Jestliže v daném případě žalovaný výše uvedené plnění předal
osobě oprávněné z exekuce ještě před nabytím právní moci tohoto usnesení, lze
na jeho straně vysledovat nesprávný úřední postup při výkonu exekuční činnosti,
tj. jednání v rozporu s platnou právní úpravou.
Dle ust. § 32 odst. 1 exekučního řádu odpovídá exekutor za škodu tomu, komu ji
způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se ve
smyslu odstavce 2 téhož ustanovení může zprostit, prokáže-li, že škodě nemohlo
být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze požadovat.
Nicméně je třeba dodat, že tímto není dotčena odpovědnost státu za škodu podle
zvláštního právního předpisu, tedy v režimu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem (dále jen zákona o odpovědnosti).
Ze shora uvedeného vyplývá, že odpovědnost za škodu způsobená nesprávným
postupem soudního exekutora tedy v daném případě nevzniká pouze na jeho straně
(ve smyslu ust. § 32 exekučního řádu), ale taktéž na straně státu (dle ust. § 3
písm. b/ a § 4 cit. zákona o odpovědnosti), který se své odpovědnosti na rozdíl
od soudního exekutora zprostit nemůže (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006). Pasivně legitimovaným subjektem pro
uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným postupem při výkonu
exekuční činnosti tak není pouze soudní exekutor, tj. žalovaný, nýbrž je zde
dána rovněž objektivní odpovědnost státu. Tato okolnost byla v napadeném
rozhodnutí odvolacího soudu mylně zhodnocena.
Vzhledem k výše zmíněným skutečnostem je na místě dodat, že na straně
žalobce by tak v daném případě mohl být dán pouze nárok na náhradu škody a
nikoli nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalovaného, jak chybně
dovodily obě nižší instance.
Jelikož právní posouzení provedené odvolacím soudem ohledně závěru o
bezdůvodném obohacení žalovaného (spočívajícího v přijetí shora uvedené částky
80.730,- Kč představující pohledávku s příslušenstvím přiznanou pravomocným a
vykonatelným exekučním titulem) nepovažoval Nejvyšší soud za správné, shledal
dovolání v této části důvodným a rozsudky soudů obou stupňů podle § 243b odst.
2, části věty za středníkem, a odst. 3, věty druhé, o. s. ř. v předmětné části
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 7. dubna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu